Rubrika: Z deníku českoizraelské matky

Do obýváku, co se nám dočasně proměnil v pódium pro víc než dvacet účinkujících, jsme úspěšně vrátili sedačky a konferenční stolek. Jinak se ale šabat stejně jako oslava narozenin nesl v duchu Ledového království. Zůstala výzdoba včetně ubrusu – fialovo modrého se sněhovými vločkymi, co výjimečně nahradil obvyklý bílý. Po domě ještě teď poletují balónky s vyobrazením Anny, Elzy a Olafa a dalších známých postaviček, narozeninové dekorace zdobí stěny i vstupní dveře. Z dortu, co byl až nečekaně dobrý, nám zůstalo k ranní kávě.

Hanička byla naprosto úžasně nadšená úplně ze všeho. Těžko to mohlo dopadnout lépe. Co už, že tu budeme mít vločky ještě týden nebo kdo ví, jak dlouho, než to tu dám definitivně do kupy. Ne, že by to nešlo hned zítra, ale má to nízkou prioritu.

Venku bylo extrémní horko, tak jsme se zas ani projít ven nešli. Matěj se ne a ne vzpamatovat, zítra poženeme k doktorce. I když dneska ráno nadšeně hlásil, že už je mu mnohem líp, rychle se to zas zvrtlo. Na školu zítra to není ani náhodou ;(.

Můžu doufat aspoň v to, že se k němu nepřidá někdo další…

Jen dodávám, že paní na fotografii nejsem já, ale profesionálka na dětské oslavy, co jsme si pozvali. Já bych dvacet dětí nedokázala zabavit ani na deset minut, natož na dvě hodiny!

Sice jsme skončili už před čtvrtou, ale poslední hosty jsme vyprovodili až teď. Dobře to dopadlo, všechno se zvládlo, všichni spokojení. My navíc vyřízení a dům vzhůru nohama, ale to je vedlejší.

Bylo by divné, aby to bylo jinak, přece jen jsem šla spát ve dvě.

V troubě olivová a kukuřičná nádivka, co tu děti mají moc rády. A také další várka korpusu na dort, protože ty původní vyšly nízké tak, že by z toho dvoupatrový nebyl ani náhodou. Krém připravený, teď ještě kdo a kdy to ozdobí. Obvykle děláme klasický čokoládový, jenže Hanča má oslavu ve stylu Frozen a pod vanilkový krém se údajně nehodí. Já a junior jsme to manželovi oponovali, ale nedal se a korpus je také vanilkový. Tak snad to bude aspoň trochu vzhledné a hlavně jedlé…

Na zítra zůstalo spousta úkolů včetně stěhování nábytku tak, aby se do obýváku podařilo usadit něco kolem dvaceti dětiček. A aby toho nebylo málo, rodina se v deset dopoledne shází u hrobu dědečka – manželova otce. Každý rok si v tomto období, okolo dne jeho narození, na něj zavzpomínají. Není to žádná dojemná nebo ubrečená sešlost, obvykle srší vtipy a pošťuchují se, jak už to tak v Izraeli bývá, kdykoliv se rodiny potkají. Přece jen se u toho hrobu už schází už bezmála 50 let.

Na dnešek:

– hlášení na pracovním úřadě v Akku

– nákup pochutin v tamějším supermarketu na blížící se Hančinu oslavu narozenin

– v 11:30 doktorka s Davidem v Misgav

– vyzvednout Hanču do 14:00 ze školky

– zubař pro mě ve 14:30 v Nahariya

– Davidův kroužek bubnů v 15:15 v areálu školy

Manžel – nepřítomen.

Celkem okruh přes 100 kiláků . Když se k tomu přidal včera v devět večer nečekaně psycholog s Davidem ve 12 v Karmiel, bylo jasné, že něco musím vzdát. Na psychologa čekáme už od června, takže toho určitě ne. Zubaře odložím vždycky ráda, navíc to není akutní, čili volba jasná .

Krátce před tím než mi v 6:35 zvonil budík, se ukázalo, že je nutné přidat na seznam ještě sem tam záskok domů na návštěvu Matěje, jehož návrat do instituce jsme evidentně uspěchali a břišní potvora je zpátky.

Na pracovním úřadě jsem zajásala, že mi mašinka vyplivla obrázek s domečkem a že hned můžu mazat dál a nečekat na úřednici. V supermarketu fofrem – nejen že mají „chytré“ vozíky, ale ukázalo se, že řada věcí je tam dražší než ve vedlejší arabské vesnici, kde obvykle nakupujeme. Mezi třičtvrtě na devět a desátou mi Matěj volal šestkrát. Doma jsem se zastavila na čtvrt hodiny vyložit nákup, nakrmit chůdě a dotankovat kafe. A hurá pro Davida.

Ukázalo se, že dětskou doktorku bychom nestihli, i kdyby nám strážce u školní brány nedělal čtvrt hodiny potíže a pustil kluka bez lístečku od učitelky. Stejně jsem si ráno pro jistotu objednala záložní termín na jiné dítě (nemůžu si objednat dvakrát na to stejné, takže je klika, že jich mám tolik ;)). V Karmiel u psychologa jsme byli včas a překvapivě skončili o půl hodiny dřív než bylo v plánu – už v jednu. Další překvapení mi připravil David, když prohlásil, že chce zpátky do školy za kamarádama. Takže místo z Karmiel domů a pak do školy na kroužek jsem to vzala domů přes školu a na kroužek šel pak sám. Na mně bylo jen ho vyzvednout, až skončí.

Vyšetřenou půl hodinu jsem využila k návštěvě zahradnictví. Po Hančině oslavě se konečně pustím do úprav na zahrádce a zasázíme jahody.

Ještě měla Hanička ve třičtvrtě na pět kroužek tancování. Ale to je ve vesnici, tyhle dvouminutové cesty tam a zpátky ani nepočítám .

Matěj celkem volal během mé nepřítomnosti 14x. Vlastně to je dost dobrá bilance v jeho věku a s jeho trably. Evidentně nám také dospívá .

Jsem ráda, že sedím, jdu si přečíst zprávy. Ve skupině třeťáků si dnes nějaký rodič postěžoval, že toho probírají nějak moc. Dostalo se mu odpovědi „snaží se zabrat, než zas bude válka :D“. Chápu, že vám to zřejmě vtipné nepřipadá, ale my se zasmáli .

Na fotce „chacav“, posel podzimu. Z loňského výletu, kde byli dva starší kluci s tátou. Já dneska nic vyfotit nezládla .

Ráno psala kamarádka, že ve středu večer porodila chlapečka. Své sedmé dítě. Je o deset let mladší než já  a dá se tušit, že tímhle počtem ještě nekončí ;). Blahopřeji a hluboce smekám. Shodou okolností je to ta kamarádka z Maalot, jejíž prvorozený syn byl v pondělí na onom nešťastném výletu.

Moje Hanička se pustila do úklidu pokoje. Přidala jsem se k vyklízení skříní a třídění hraček. Smířená s tím, že si moje holčička s panenkami nikdy hrát nebude, jsem se chystala definitivně uskladnit panenku – kluka, co ve dvou letech moc chtěl Jakub. Taky si s ním pak moc nepohrál, ale zas víc než Hanča. Probírala jsem se oblečky, co ti mí kdysi měli jako novorozenci – a princezna se chytla. Pohotově z chlapečka udělala holčičku, vyhrabala hrací deku, sebrala mi koš na prádlo coby vaničku, našla jí v kuchyňce jakousi lahvičku. Miminko vozí v kočárku, co už stál u dveří, že půjde na charitu. Tak si ho asi ještě chvilku necháme.

Jdu chystat stůl, dneska budeme prý večeřet brzy. Obvykle to tak chceme a obvykle to nevychází. Ale třeba dneska jo.

Dívám se na titulek hlásící zvýšení pohotovostního stupně v Izraeli a přemýšlím, jak to jde do kupy s tím úplně normálním a běžným dnem, co mám za sebou. Vůbec.

Manžel zpátky ze školního výletu, kde jim prý v noci pršelo. Byli v Haifě, nedaleko, tak mě to celkem překvapil – u nás nic. Spí pod stanem a popisoval mi, jak je ten déšť ve stanu hodně slyšet. Ohradila jsem se, že přece vím, že jsem taky v životě pod stanem něco naspala. Prý “no já vím, ale v Izraeli lidé většinou nezažijí déšť, když jedou pod stan”. To mi nedošlo, v Česku je naopak dost pravděpodobné, že déšť zažijete, když jedete pod stan, tak tuhle zkušenost má skoro každý .

Odpoledne jsme byli na schůzce kvůli nové terapii Matěje, co by snad měl začít příští týden. Co se týče skloubení současného programu a mého případného zaměstnání – no, já upřímně doufám, že ten „boost“, co teď kluci mají, nebude potřeba dlouho. Protože dohromady by to asi vážně nešlo.

David překvapil, že zítra chce jít do školy, ač jsem byla připravena „slevit“ (minulý týden byli dva). Má zvířecí koutek a nechce o to přijít. Znamená to, že ho krátce po sedmé nabírá minibus. A před tím mu někdo musí připravit svačinu… A manžel, co bude evidentně minimálně do dvou stát u plotny, to jistojistě nebude.

Právě se patlá s podivnými karbanátky, kterým se říká „kuklot“, a je to tuniská verze „kiške“ do chaminu (čulentu) co si náš druhorozený na šabat vyžádal znovu . Je to z krupice, vejce, skopového tuku a koření.

Na obrázku jablkový koláč, co právě vytáhl z trouby.

Mnohem lepší než včera . Všechno podle plánu! Kluci ve škole, princezna ve školce. Já v půl desáté na pracovním úřadě pro lísteček a pak vyzvednout od vlaku drahou přítelkyni a jednu z mých aktuálně nejvlivnějších životních mentorek – Hanu Mayer. Poseděly jsme u snídaně v kavárně v jednom z nových sousedství v Akku. Probraly jsme v rodném jazyce všechno možné od výchovy dětí, situace v Izraeli a Česku, blížící se parlamentní volby až po investice. A hodiny běžely – až příliš rychle .

Ale byla jsem doma včas na to, abych Kubovi a Matesovi obstarala oběd a fresh džus z jablek a mrkve. Po vážně dlouhé době jsem natrefila na jablka za krásných šest šekelů za kilo, to tu nepamatujeme snad od začátku války. Kluci měli radost a džus vychválili až do nebes, jen jsem pak měla mírné zpoždění, když jsem jela za Davidem. Co se připojil ke kapele klasické muziky, tráví středy v areálu školy až do sedmi do večera. Jezdím za ním před čtvrtou se svačinou, zatím. Tuším, že za pár týdnů už to potřebovat nebude a obstará se sám. Nebo ho tam potká manžel.

Hanča šla z družiny rovnou na kroužek tancování, kam ji spolu s dalšími kamarádkami vychovatelka vozí. Vidíme se tak až v půl šesté večer. Mám radost, jak to zvládá. Tím spíš, že brzy budu muset už hledat práci.

Dnešek byl o ježdění sem tam, převážně zbytečném. Částečně díky okolnostem – koně Davidovi zrušili na poslední chvíli, protože instruktorka je nemocná. A částečně za to mohla moje blbost – za výživovou poradkyní jsem Matěje táhla o týden dřív, než je schůzka naplánovaná. Ehm. A to jsme dvouměsíční období, kdy manžel bude doma zřídka, právě začali. No Bůh pomáhej.

Jakub se drží zabudované tradice, že po dvoudenním školním výletě se zůstává doma. Měl hodně, co dospávat, to ano. Ale i ta noc, co se spolunocležníky skoro probděl, přispěla k super zážitkům, které si z výletu odnesl. Překvapilo mě, že jim (šestý ročník) na výletě neříkali nic o tom, co se ten den stalo.

Foto vzpomínkové na loňský 13. říjen. Píše se tam “všichni živí rukojmí propuštěni ze zajetí”. Spolu s nimi i Alon Ohel (na fotografii na obrázku vlelvo), kluk z naší oblasti, co hrál na piano v konzervatoriu, kde se teď učí náš David. Byl tam samozřejmě vyvěšený jeho plakát s věkem původně 22, pak 23, pak 24… Je to rok, co jsme sundali žluté odznáčky a stužky, co z čekáren u doktorů zmizely žluté prázdné židle, co strhávání plakátů unesených mělo konečně pozitivní podtext. Alonovi i všem ostatním srdečně přeji, ať už nikdy nic zlého nezažijí .

Dneska se mi děti slézaly hodně pozvolna. První ve tři, další krátce po čtvrté. Holčičku jsem ve čtvrt na sedm večer tahala od kamaráda, ke kterému šla rovnou po školce. A vůbec se jí nechtělo. Prý “já zůstávám v tomhle domě!”. No ale nemohla zůstat víc než pár minut, protože pak jsme potřebovali vyzvednout Jakuba, co se vrátil z dvoudenního školního výletu.

Ač jsem věděla, v jaké oblasti se nachází, stejně námi zpráva, že děckám na výletě u hranic na severu cosi vybouchlo, pořádně otřásla. O to víc, když se ukázalo, že se jedná o chlapce z Maalot. Někteří z nich tu s námi na Simchat Tóra křepčili na hřišti. Kamarádky syn, co slavil bar mitzva krátce před naším Davidem, tam byl. Mámě volal, že je v pořádku… Víc info nemám. Dá se tušit, že úplně v pořádku nebude. Tím spíš ne někteří jeho vrstevníci ;(.

Manžel, co byl také na výletě, hlásil, že se mezi studenty i se studenty nemluví o ničem jiném. Jasně, všichni ví, že na nalezené střepiny nebo úlomky raket se nesmí sahat. Ale… Za sebe můžu přiznat, že by mě ve snu nenapadlo, že ta maličká věc může být tolik nebezpečná ;(. O tom, co by se stalo, kdyby to našli naši kluci, snad ani nemluvím… Nedivila bych se, kdyby se s tím přesně jako oni školáci blejskli a strčili to do báglu ;(.

Původně jsem dnešním postem chtěla reagovat na poznámku u předchozího postu o tom, že jsem pilná. Jenže teď myslím na celý Maalot a všechny úžasné lidi, co odtamtud znám. Protože vím, že se to tam týká úplně všech… S tím městem máme výjimečný vztah – posledních 10 let máme u nás ve vesnici rabíny původem právě odtamtud. Navíc jsem tam půl roku pracovala v dívčí škole.

Takže o pilnosti jindy.

Kávu si obvykle dávám nejpozději ve čtyři, ale dneska není zbytí. Dřez prozrazuje, že manžel není k dispozici. Musíme si znovu začít zvykat na jeho absence. Zítra máme důležitou schůzku a na poslední chvíli se na ni snažíme trošičku připravit. Ač vlastně ani jeden nevěříme, že to má extra význam.

Už podruhé tento týden řídím budíka. Včera to bylo kvůli Davidovým koním. Zítra vstává do školy Jakub. David se upřímně zděsil, že je zítra už škola. Ale není, jen šesťáci musí připravit ceremoniál pro prťata, co ponesou velkou aktovku úplně poprvé. Zas jsem zamáčkla slzu, že je to jak včera, když byl v jejich pozici Kubík. No a příští rok, až vykročí Hanča? To slzu zamáčknout nezvládnu… Ale uznávám, že je trochu brzy na to myslet, se všemi těmi překvapeními, co nám tu umí přichystat. Letos se aspoň nemluví o stávce ve školství.

Den byl klasicky splašený. Ráno okruh Nahariya – Akko – domů. Konečně jsme pořídili chladící kapalinu. Když jsem se Giyory ráno ptala, jestli jí tam mají, prohlásil: „Na webu měli, že mají. Když jsem tam volal, tak mi řekli, že mají. A teď tam dojedeme a uvidíme, jestli opravdu mají.“. Pro představu, jak to tu taky funguje . V Akku na pracáku jsem narazila na zavřené dveře. Otevřel strážce a ukázal mi tabulku, kde je vyznačená dovolená. Ano, pracovní úřad zavřený, mají dovolenou. Do konce srpna. A týden na to, druhého září, mají taky zavřeno, protože něco slaví. Takže přijít za tři týdny. Prý mám jet na výlet. Škoda, že nemůžu.

Zdraví i Ginger