Dneska se mi děti slézaly hodně pozvolna. První ve tři, další krátce po čtvrté. Holčičku jsem ve čtvrt na sedm večer tahala od kamaráda, ke kterému šla rovnou po školce. A vůbec se jí nechtělo. Prý “já zůstávám v tomhle domě!”. No ale nemohla zůstat víc než pár minut, protože pak jsme potřebovali vyzvednout Jakuba, co se vrátil z dvoudenního školního výletu.
Ač jsem věděla, v jaké oblasti se nachází, stejně námi zpráva, že děckám na výletě u hranic na severu cosi vybouchlo, pořádně otřásla. O to víc, když se ukázalo, že se jedná o chlapce z Maalot. Někteří z nich tu s námi na Simchat Tóra křepčili na hřišti. Kamarádky syn, co slavil bar mitzva krátce před naším Davidem, tam byl. Mámě volal, že je v pořádku… Víc info nemám. Dá se tušit, že úplně v pořádku nebude. Tím spíš ne někteří jeho vrstevníci ;(.
Manžel, co byl také na výletě, hlásil, že se mezi studenty i se studenty nemluví o ničem jiném. Jasně, všichni ví, že na nalezené střepiny nebo úlomky raket se nesmí sahat. Ale… Za sebe můžu přiznat, že by mě ve snu nenapadlo, že ta maličká věc může být tolik nebezpečná ;(. O tom, co by se stalo, kdyby to našli naši kluci, snad ani nemluvím… Nedivila bych se, kdyby se s tím přesně jako oni školáci blejskli a strčili to do báglu ;(.
Původně jsem dnešním postem chtěla reagovat na poznámku u předchozího postu o tom, že jsem pilná. Jenže teď myslím na celý Maalot a všechny úžasné lidi, co odtamtud znám. Protože vím, že se to tam týká úplně všech… S tím městem máme výjimečný vztah – posledních 10 let máme u nás ve vesnici rabíny původem právě odtamtud. Navíc jsem tam půl roku pracovala v dívčí škole.
Takže o pilnosti jindy.
