Židovka z Jižáku

Další noc vedle fňukajícího neštěstí ;(. Dopoledne vypadalo maličko optimističtěji, ale pak se to zas zlomilo. Bolí, svědí, tlačí, au au, oj oj. Už se těším, až jí zase bude do zpěvu. Představa dopoledne bez dětí v následujícím týdnu se zase rozplývá. Takhle na to sázení jahod asi nedojde.

Ráno jsem byla hodinu v synagoze s Davidem, jehož kamarád slavil bar mitzva. Teď to pojede jeden za druhým.

Venku bylo nádherně, jsem vděčná aspoň za tu krátkou procházku a později pobyt na zahradě, když jsme s klukama rozbíjeli první pekany, co spadaly na zem z našeho stromu.

Po odchodu šabatu David odjel směr Haifa s dalšími kluky z ročníku na oslavu narozenin spolužáků. Frčí tu teď „únikové místnosti“.

Nás čeká uspořádat ještě dvě oslavy narozenin pro kluky. Ideálně během následujícího měsíce. Mimo jiné…

Doufám, že mě čeká lepší noc než ty dvě uplynulé…

Foto z parku Chula, kde jsme s Matějem byli loni v prosinci. Kéž se všichni rychle vymarodí a zvládneme zaskočit na nějaký výlet zase!

Upřímnou soustrast celé rodině Schneiderových v souvislosti s tragickým úmrtím Kláry Schneiderové . Neznali jsme se osobně, ale podle těch, co ji znali, to byla moc fajn ženská. A měla krásný úsměv. Člověk tu o dopravních nehodách slýchá denně. Ač to tak z médií v Česku možná nevypadá, na silnicích tu umírá mnohonásobně víc lidí než z jiných důvodů. Detinásobně víc než při teroristických útocích.

Na to, že jsem se většinu noci mačkala s princeznou, co díky horečce úplně nevěděla, co se sebou, se zatím cítím relativně čerstvá. Ale tak je lehce po poledni, že. Ráno starší kluci připravili přáníčko kamarádovi, co je pozval na oslavu narozenin. V jejich věku už ne všichni pořádají velké akce a i tahle byla komorní – partička devíti kluků na bowlingu. Pizza a narozeninový dort na závěr a za dvě hodinky se jelo domů. Doufám, že se synové inspirovali . Jo a vyrážka je pryč po jedné dávce fenistilu. Na co to byla alergická reakce už asi nepřijdeme.

Malé se povedlo usnout, manžel skočil na nákup a my s klukama máme pauzu u obrazovek. Než dopiju kávu a půjdeme se chystat na šabat. Teď po změně času začíná velmi brzy, už krátce po půl páté.

Po skoro dvou týdnech konečně sama dopoledne. Povedlo se mi vtěsnat krátké kafe s kamarádkou, co se mnou loni pracovala v ulpaně. Je původem z Česka, resp. její rodiče. Česky neumí, ale i tak jsme si strašně sedly. Má u nás ve vesnici syna a přijela hlídat vnoučátka, zatímco on si zaskočil s manželkou (a nejmladším potomkem) na výlet do Prahy. Se mají .

To k té světlé části dne. Aktuálně mám jedno dítě s horečkou, druhé s vyrážkou po celém těle, třetí zničené, bez chuti k jídlu a tak znavené, že usnulo bez sprchy na gauči, než manžel vstal od malé. Čtvrté „pouze“ nastydlé.

No a teď koukám, že blbě je i kocourovi, fuj. To aby nebyla nuda.

Na fotce krásný chavatzelet chorev, česky prý lilie mořská. Z loňska v tomhle období na pláži v Nahariya.

Jdu urvat z noci, co půjde. Takže…

Znovu přes sto kilometrů mezi Haifou a městy v západní Galilei. A opět ne bez dětí. Ptali jste se, jak je to s veřejnou dopravou – tady u nás špatně. Z naší vesnice žádná pravidelná linka nikam nejezdí, pokud je mi známo. Autobus, resp. minibus, se musí dopředu objednat. Jak moc je služba spolehlivá, to netuším. Ani nevím o někom, kdo by jí pravidelně využíval. To už spíš taxík. Děti do škol rozváží školní autobus, který má ve vesničce dost zastávek na to, aby byly pro všechny dosažitelné pěšky do pár minut. I tak se rodiny žijící zde bez dvou vozů neobejdou. Možná v případě, že by oba pracovali z domova, by to šlo. Ale i takové páry znám – a stále mají dvě auta. Pojistky, benzín, technické prohlídky a opravy jsou v našem rodinném rozpočtu hned druhá nejvyšší položka – za jídlem. Když nepočítám splátky úvěrů. Hodně rodin v naší vesničce přešlo na elektromobily. Jestli to měsíční náklady sníží jsme zatím nezvládli ověřit, jen jsme zaslechli, že jsou na to pekelně drahé pojistky. Před pořizováním dalšího vozu to zvážíme.

Hanča dneska musela do družiny a domů jsem ji brala až po kroužku tancování. Teploty mírně klesly, ale ne dost na to, aby nežadonila o zmrzku. Pak jsme to vzali i s klukama do knihovny. Jediné místo, co znám, kde jsou všechny z mých dětí úplně klidné a tiché. Škoda, že mají otevřeno jen dvakrát týdně na chvilku .

Ten pěkný copánek není moje práce. S tím se mi vrátila z družiny .

Dětská doktorka včera v poledne: „Jestli chcete vývojového neurologa, co je vážně machr, tak tenhle. Ale není dostupný, vůbec.“

Po 24 hodinách – na cestě k vývojovému neurologovi, co je vážně machr 🙂. Zázraky se dějí. Když člověk zavolá ve chvíli, kdy sekretářka zasedne k telefonu, a dozví se, že někdo na zítra právě zrušil návštěvu, a jestli bereme jejich čas. Sice do Tiberie, kam je to hodina cesty, ale to je vedlejší. I do Tel Avivu by to bylo v tomhle případě v pohodě. Mno, uvidíme, jestli to k něčemu bude, ale jestli ne, aspoň to bylo fofrem a stálo to jen benzín a babysitter .

Ne že bych z toho výletu nebyla zničená. A celé dopoledne tu se mnou byl zas Mates. Vypadá o dost líp. Moc doufám, že už je to konečně za ním.

Během příprav oběda jsem v mrazáku objevila láhev červeného. Z manžela vylezlo, že to koupil v pátek švagr a prý mu řekl, ať to dá vychladit než dorazí hosté. Hm… Tak já jdu ochutnat přemrzlé červené.

Foto vzpomínkové z loňského října. Jestli počasí dovolí, zítra se někam k moři zajedeme kouknout.

Doktorka dle předpokladu konstatovala, že Matěje napadl virus. Prý to u nás v oblasti teď řádí. Dobrá zpráva je, že mu dneska bylo líp. A taky měl radost, že nemusí držet žádnou dietu. Tak snad už se z toho vzpamatuje. Vážně rád by se vrátil do školy, ale zítra to dost pravděpodobně ještě nebude.

Přešli jsme na zimní čas. Tma v pět, paráda. A bude hůř. Že mi v noci přidali hodinu vůbec nepociťuji. Dost možná i díky tomu, že Hanča o žádnou přidanou hodinu v noci nestojí a vstává na svůj čas, co se nikam nepřesunul..

Zítra by se k zimnímu času mělo přidat i počasí. Teploty mají začít mírně klesat a možná i zaprší. To teda nevím s tou přípravou zahrady na sázení jahod.

Za dva dny volby. Tak ať se zítřek nesesype jako to domino, co si dneska Matěj stavěl.

Do obýváku, co se nám dočasně proměnil v pódium pro víc než dvacet účinkujících, jsme úspěšně vrátili sedačky a konferenční stolek. Jinak se ale šabat stejně jako oslava narozenin nesl v duchu Ledového království. Zůstala výzdoba včetně ubrusu – fialovo modrého se sněhovými vločkymi, co výjimečně nahradil obvyklý bílý. Po domě ještě teď poletují balónky s vyobrazením Anny, Elzy a Olafa a dalších známých postaviček, narozeninové dekorace zdobí stěny i vstupní dveře. Z dortu, co byl až nečekaně dobrý, nám zůstalo k ranní kávě.

Hanička byla naprosto úžasně nadšená úplně ze všeho. Těžko to mohlo dopadnout lépe. Co už, že tu budeme mít vločky ještě týden nebo kdo ví, jak dlouho, než to tu dám definitivně do kupy. Ne, že by to nešlo hned zítra, ale má to nízkou prioritu.

Venku bylo extrémní horko, tak jsme se zas ani projít ven nešli. Matěj se ne a ne vzpamatovat, zítra poženeme k doktorce. I když dneska ráno nadšeně hlásil, že už je mu mnohem líp, rychle se to zas zvrtlo. Na školu zítra to není ani náhodou ;(.

Můžu doufat aspoň v to, že se k němu nepřidá někdo další…

Jen dodávám, že paní na fotografii nejsem já, ale profesionálka na dětské oslavy, co jsme si pozvali. Já bych dvacet dětí nedokázala zabavit ani na deset minut, natož na dvě hodiny!

Sice jsme skončili už před čtvrtou, ale poslední hosty jsme vyprovodili až teď. Dobře to dopadlo, všechno se zvládlo, všichni spokojení. My navíc vyřízení a dům vzhůru nohama, ale to je vedlejší.

Bylo by divné, aby to bylo jinak, přece jen jsem šla spát ve dvě.