Rubrika: Výlety

I po těch 15 letech tady v Izraeli mě nepřestalo fascinovat, jak stačí dvě hodiny jízdy autem a krajina okolo se totálně promění. Pusto a prázdno, písek různých forem a barev, jen sem tam datlové plantáže a malé osady. Měsíční krajina oblasti Mrtvého moře. Když jsme tu před měsícem se štěstím rezervovali malý pokojík v oblíbené ubytovně (ponechme stranou, že na cokoliv lepšího tu v tuhle roční dobu nedosáhneme, ceny jsou naprosto příšerný!), plán byl sledovat padající hvězdy. Jenže ty jaksi už padaly minulý týden…

No ale přece se nevzdáme výletu, když už jsme ten pokoj měli. Giyoru jsme nabrali v Jeruzalémě krátce po poledni a po zastávce v obchodním centru v Maale Adumim pokračovali dál jižně. Nadmořská výška rychle klesala a teploty stoupaly… Čtyřicítku nepřelezly, ale to může to být tím, že jsme dorazili až před pátou odpolední . Venku má člověk pocit, že stojí v sauně. I teď před jedenáctou večer je dvaatřicet stupňů.

Zvlášť manžel byl po dopoledním výstupu v rámci přípravného výletu večer už hodně zničený, ale na kratší procházku po promenádě jsme se vykopali. Z kluků se v moři v minulých letech zatím namočil jen jeden, u kterého byl spoleh, že se nezačne mrskat nebo nějak divočit. Navíc to bylo prospěšné jeho atopické pokožce. Letos to vypadá, že to se mnou zvládne minimálně jeden další. Ale jisté to není. Ostatně ani program na zítřek.

Od dětí jsme si s mužem odskočili kam jinam než k terapeutovi. Respektive terapeutce. Slečna, co už skoro dva měsíce pracuje s Matějem, nám potřebovala sdělit své dojmy a dát nám užitečné tipy pro zacházení s ním. Jak moc užitečné se uvidí časem .

K večeru jsem si odběhla ještě já sama, na první – seznamovací – schůzku s klientkou organizace Paamonim, pro kterou už druhým rokem dobrovolničím. Organizace pomáhá rodinám dosáhnout finanční stability. Na rozdíl od manžela jsem si tak užila večer za příjemného rozhovoru v perfektně uklizeném bytě bez jediného otisku dětské dlaně na okně nebo zrcadle .

Vrátím se ale ještě k tomu včerejšímu výletu. Potok Kziv, kde jsme byli, je naše oblíbená destinace už řadu let, tipuji tak osm. Je to z našeho bydliště nejbližší a nejsnáz dosažitelný potůček s „morkou“ cestou. Čili místo, kde se prostě chodí vodou. Courání potokem v létě je něco jako izraelský národní sport. Na kamenitou stezku jsou potřeba boty, ovšem těmi určenými do vody se pyšní sotva polovina návštěvníků. Druhá jde prostě v keckách. Malá část odvážlivců nebo těch, co není s botami do vody ani trochu spokojena, jde bosky (jako včera Hanča). Stejně jako boty příliš neřeší oblečení. To, co si Evropan představuje pod pojmem plavky, skoro neuvidíte. Častěji je to něco z lycry, co zahaluje značnou část těla. Ale mohou to být i dlouhé šaty a sukně nebo kalhoty, v kterých byste spíš vyrazili do města než do potoka. Neřeší se to proto, že ani v mokrém oblečení v letním počasí tady v Izraeli člověku prostě zima není. A navíc oděv kůži chrání před ostrým sluníčkem.

Jsou prázdniny, takže tam včera bylo spousta lidí. Vody není moc a místy byla dost kalná. I tak jsem vděčná, že jsem se tam zas podívala, protože mi to hezkých pár měsíců nevyšlo. Možná i let, loni byli myslím jen kluci s tátou. A také za to, jak Hanča byla z výletu nadšená, protože doteď se ošívala, že na výlety do přírody není .

Díky všem, co přáli brzké uzdravení. Je to o něco lepší než včera

Vyspat se mi nepovedlo, ani pořádně nevím proč. Kromě toho, že mě jednou přišla otravovat kočka, co to obvykle nedělá. Už spát jsem šla se škrábáním v krku a babiččina medicína v podobě lektvaru z česneku a medu možná pomohla, ale ne dost. Ráno jsem byla zničená a ke krku se přidala lehká bolest hlavy. Na výlet ideální.

Ale nakonec asi i jo. Je to totiž s jedním dítětem úplně parádní odpočinek (čímž se omlouvám všem matkám, co mají jedno a cítí se jako já, když mi známá ve vesnici oznámila, že její dcera přijela na víkend JEN se čtyřmi dětmi (z osmi) a libovala si, jaká to byla pohoda ).

S mírným zpožděním jsem v půl deváté odevzdala princeznu do školky a krátce po desáté jsme už sbalení jeli do Akka na vlak. Slušně jsme zmokli, ale za hodinku a půl cesty to oschlo a v Tel Avivu jsme vystupovali do polojasného počasí ideálního na hodinovou procházku parkem. Podél řeky Yarkon s dvěmi krátkými občerstvovacími zastávkami pěkně až k hotelu.

O hodinu dřív než byl oficiální checkin, ale pokoje už připravené byly. V ceně měl být balkón a jako dárek od hotelu jsme dostali i výhled na moře. Umím si představit, že za současné situace o vyšší patra moc zájem není, přece jen poběžíme po schodech do mínus jedničky do krytu sedm pater, kdyby něco, ale i tak jsme měli radost. I když máme oba strach z výšek a k proskleným tabulím balkónu jsme se blížili velmi opatrně. Prostě pokoj přesně pro nás .

Vyhladovělí jsme se vrhli do pizzerie přes ulici, kde jsme si zkoušeli přes aplikaci za použití voucheru odborů pro učitele objednat (s výraznou slevou) rodinnou pizzu s černými a zelenými olivami a červenou cibulí navíc. Nedařilo se. Pizzař pomoci neuměl, prý na helpdesk aplikace. Giyora to zkoušel za nás, též bez úspěchu. Zásek na hodinu a půl, až jsme to vzdali. Nechala jsem juniora u telky na pokoji a šla koupit, ať je to, co je to. Z aplikace, bez použití voucheru. Najednou to po mně chtělo registraci. Konečně jsem úspěšně dokončila objednávku, voucher to vzalo s jedním přídavkem – zelenými olivami. Sláva. „A je možné k těm zeleným olivám přidat černé a červenou cibuli? Zaplatím to zvlášť. „Ne, není to možné, nemám jak to zadat.“ Protočila jsem panenky, ale neřešila to. Za deset minut mi do krabice zavírá pizzu. S úsměvem a se zelenými i černými olivami a červenou cibulí. Na účet podniku.

Posilnění pizzou jsme vyrazili na západ slunce do přístavu. Tušila jsem, že úplně podél moře to kvůli silnému větru nepůjde, tak jsme to vzali zas hezky oklikou, mezi budovami a skoro prázdnými dětskými hřišti, kde jsme se nečekaně vyblbli oba. K moři jsme se přiblížili na blejsknutí dvou fotek a zas jsme se odtamtud rychle vzdálili. Dle předpokladů příšerný vichr se slaným mrholením rozbouřeného moře. Ještě krátké nahlédnutí do nočního telavivského života – na Diezengof ulici, falafel k večeři a zpátky na hotel. Na baru nás čekala další pozornost – sklenka vína pro mě a džus mladýmu.

Městký život má své kouzlo, až se mi zastesklo. Tel Aviv má úžasnou atmosféru, zvlášť tady blízko vody a parku. Vyprávěla jsem synovi, jaké to je žít ve městě, kde je všechno na dosah, kolik má člověk možností. Jak se cestuje veřejnou dopravou, jezdí na kolech do práce. Vlastně vůbec nevím, jaké to je tohle neznat. Nedokázala jsem odpovědět na otázku, co mi přijde lepší… Oboje má své, možná záleží na věku, aktuálním životním rozpoložení, nevím. Jsem zvědavá, kam ho život zavede .

Doteď super výlet, jsme jako správní burani ze všecho vyjevení – psí hřiště, elektrokola s lavičkami, školáci na kajacích na Yarkonu. Často v údivu omylem vstupujeme na cyklostezku a vzájemně se napomínáme, že „už zase“ . Ano, chce to zvyk.

A takhle to vypadá, když mě pustí z baráku jen s jedním dítětem. Předlouhý post s filozofováním a spousta fotek. Pustit mě samotnou, tak už možná máte knížku .