Rubrika: Z běžného života

Ráno jsem během telefonu s kamarádkou na téma polystyrenových koulí zjistila, že existuje další seznam, kam jsem se zapomněla doplnit – páťáci také mají společnou snídani, zítra ráno. Zbyl na mě tác s ovocem. Klika, že snídat budou až po ceremoniálu a můžu to nachystat až ráno a vzít s sebou na devátou. Jinak by Jakub kromě družice, co dneska s kámošem úspěšně zvládli na zítra vyrobit, táhl autobusem ještě ovoce. Polystyrenové kuličky různých velikostí, co jsem pořídila, sloužily jako záložní materiál na sluneční soustavu, kdyby se družice nepovedla.

Povedla, naštěstí, protože Hanička s kamarádkou začaly tvořit sněhuláky. Pak se k nim přidal i Matěj, a během hodiny už žádné kuličky nezůstaly.

Kamarádi se rozešli do domovů až dlouho po sedmé, tak jsem byla ve skluzu s koupáním a ukládáním. Nemám to ráda, ale zas už to jde, když nejmladšímu členovi smečky je skoro pět.

Dopoledne jsem do pytle konečně stihla zasázet batáty, k čemuž jsem se chystala už týden. Jako vážně do pytle – prý se takhle pěstují. Zkouším to prvně, tak jsem zvědavá, co se z toho vyklube.

Venku to odpoledne hodně bouchalo, ale podle varovného systému byl jen v poledne dron na Golanech. Tak nevím, buď to byly výbuchy z Libanonu, co u nás také mohou být slyšet, cvičení, pokusy, nebo rakety na volná prostranství. Každopádně nic ohrožujícího. Situace zjevně zůstává beze změn.

Blíží se svátek Šavuot, čili jsem pečlivěji prošla zprávy ve whatspapp skupinách kluků a Haničky. A ejhle, zapomněla jsem zapsat Davida na seznam pohoštění, které přinese na zítřejší společnou snídani šesťáků. Zůstaly na mě nepopulární pizza čtverečky, takže jsem pro ně jednak dopoledne musela do supermarketu a jednak se s tím zítra kluk potáhne autobusem. Jestli je teda ráno nezapomene.

Matěj vystupuje na středečním ceremoniálu, kde děti první třídy slavnostně dostanou desatero. Už je to asi pátý, co uvidím, vždy někdo z kluků buď dostával nebo předával, ale ujít si to zas nenechám.

Jakub má zítra poslední den na vypracování projektu, na který s kamarádem měli týden. Už mi maminka kamaráda psala, že to taky zjistila až dneska, a že jestli nemám polystyrenové míčky… To bude ještě zajímavé.

Hanička má přijít v bílých šatech a s věnečkem, jak mi hned hlásila, když jsem jí vyzvedla ze školky. Ještě že aspoň jedno z dětí je organizovanější než já. Oboje doma naštěstí bylo.

Odpoledne jsme s Matějem byli u doktorky. Veselé bylo, že jsme zjistili, že její syn je na výletě s mým manželem. Svět je malý. A v Izraeli zvlášť .

Manžel českou kuchyni nerad, ale když tu není, sem tam na děti něco zkusím . Dneska rajskou, na kterou mě včera navnadila návštěva . Třicetivteřinový shorts na youtube – a mně to zabralo hodinu a půl . Ač jsem pokazila, co se dalo, omáčka byla skvělá. Matěj (ten je nejvíc „manželův“…) vůbec nebyl ochoten ochutnat a princezna zobla, ale žádná sláva. U dvou starších měla úspěch, takže to možná zas někdy zopáknu.

„Příměří“ je stále stejné – letadla tam, rakety a drony sem . Šesťáci mají v červnu mít zážitkový večer „Noc mostů“ , samozřejmě klasicky za mohutné podpory dobrovolníků – rodičů. Já se tentokrát nehlásila, manžel měl být na výletě. Ale teď jim to kvůli bezpečnosti přesunují z pláže Betzet (severně nad Nahariya) jinam, tak možná změní i datum…

Na poslední chvíli jsem se rozhodla, že nechám děti s babysitter a skočím si na lekci Tóry. I za cenu, že případně nebudou spát, když se v půl desáté vrátím. Spala jen Hanička a David, zbytek jsem musela popostrčit. Ale zas padesátiprocentní úspěšnost se cení. Určitě to někdy zopakuju, protože letmý pohled do kalendáře napovídá, že lekce Tóry se příliš netrefují do večerů, kdy muž bude doma.

Tvora na fotografii jsme tenhle týden objevili na terase. Ano, pavouci se tu vyskytují a občas pořádní, ale tenhle dostal medaili za zatím největšího objeveného osminohého potencionálního návštěvníka našeho domu (bydlíme tu víc než 13 let!). Manžel zametal a tohle se mu chytlo na koště. I jeho těch určitě patnáct centimetrů, co ta potvůrka měla, aniž by musela extra natahovat nohy, hodně překvapilo. Prý: „No neeeeee, pojďte sem, tohle MUSÍTE vidět!“ Tvoreček navzdory své velikosti vypadal jako mládě a koště se pokoušel napadnout. Ač mě má arachnofobie po letech v Izraeli záhadně opustila, po blízkém setkání s tímhle kouskem jsem o něco víc obezřetná – když dětem odkrývám bazén, jdu nakrmit králíky nebo se probírám špinavým prádlem…

Chtěla jsem vám ho ukázat dřív, ale na dnešek jsem měla naplánovaný sraz s kamarádkou, kterou jsem neviděla příííííšerně dlouho. A měla jsem vážné obavy, že by si výlet sem rozmyslela .

A ne, tímto vás nechci odradit od návštěvy Izraele! Když jsem to tu zvládla já, vy určitě můžete také. Ale dobré je být připraven .

Slibuji všem, co chtějí vidět klip pro šesťáky, že pošlu! Jen to bude trvat, protože prvně to bude prezentované dětem na párty, někdy koncem června myslím (měla bych to mít v kalendáři, ale nemám, ehm).

Na šabat se ochladilo a foukal chladnější větřík, ale děti i tak trvaly na bazénu. Bývalo by to spíš bylo na procházku, ale nechali jsme je. Den byl klidný, jen k večeru na mě kluci z trampolíny na zahradě křičeli, že slyší dva, tři… pět výbuchů. A ano, koukám, že bylo nedaleko.

Zaznamenala jsem zprávu, že se řeší příměří s Libanonem, co by mělo platit od zítřka. Nějak se v tom přestávám orientovat. Znamená to tedy, že teď žádné příměří nemáme, jen prostě chodíme do školy a do práce ? Žádné změny v nařízeních nejsou.

Je už moc pozdě na to, abych se pokoušela hledat, o co jde, jdu spát. Třeba budu zítra moudřejší .

Fotka z pátku, z areálu školy kluků. Měla bych jim to tam nafotit víc, protože z toho, jak spoře tam chodí, si to asi pamatovat nebudou .

Manžel po čtyřech dnech zpátky doma, sláva! Vynadal mi, že jsem včera prezentovala nepěknou fotku a že hadr u dřezu je slizký, protože jsem s ním utřela olej. Ano, s radostí mu péči o dřez zas přenechám .

Ráno jsme byly s Haničkou oškubat moruši, aby si na sladkých plodech mohly pochutnat všechny děti ze školky. Nosíme každý den nejen jídlo v krabičce pro vlastní ratolest, ale také kus ovoce do košíku pro všechny. Vychovatelky pak připravují kolem poledního ovocnou svačinku. Už podruhé tento týden ji zpestřily naše moruše. Dozrávají rychleji, než jsem předpokládala, do dvou týdnů maximálně budou pryč.

Bez většího rozruchu se dnes slavil Den Jeruzaléma. Co si pamatuju z loňska, kdy jsem pracovala v ulpaně (náboženské škole), přikládala se mu větší váha než Dni nezávislosti. V sekulárním vzdělání to evidentně vzali jen na lehko, bílé tričko požadovali jen u páťáků.

Kolem poledne vybuchl bez předchozího varování dron u Rosh HaNikra (u hranic s Libanonem) a zranil čtyři lidi. Už jsem si místo mapovala jako možný cíl výletu s dětmi… Loni jsem byla jen s velkými kluky a bylo to super. No asi si necháme zajít chuť. Kromě toho právě před chvílí padaly rakety v Horní Galilei. Hovory s Libanonem probíhají, ale podle zpráv, raket a dronů, plodné zatím nejsou. Pendlující letadla také nadále slyšíme. Příměří je nadále spíš přání než skutečnost.

Manžel si odskočil z výletu na Golanech k Tel Avivu na promoci. Možná bych ho doprovodila, kdybych se to dozvěděla dřív než dvě hodiny předem. Prý se jel stejně jen vyfotit.

Nebylo to hezké období, ani trochu. Dětem bylo devět, sedm, čtyři a rok. Věděla jsem, že to je moje poslední mateřská. Po pěti letech doma jsem zoufale hledala chvilky někam vypadnout – a bylo jich kriticky málo už předtím než začal studovat. Zlobila jsem se, že si to aspoň nerozloží na víc let, že si nevybere něco snazšího. Když už jsme ho viděli doma, byl připojený na zoom nebo dospával noc, co strávil nad seminárkou. Připadala jsem si na všechno sama a on se čílil, že to dělá pro nás a já ho nepodporuju. Oba zničení a na pokraji sil. Vlastně si do dneška nejsem jistá, jestli to mělo smysl. Kromě toho, že je teď na světě zas o pěknou řádku víc lidí, co ví, jak chytrého a schopného chlapa mám. Ale dal to a určitě z toho má super pocit. A fotku . Ne extra lichotivou, ale je nutno vzít v úvahu, že leze třetím dnem po kopcích a spí ve stanu.

A dali jsme to i my. Ač radši bych ještě třikrát stavěla od základů dům než tohle .

Já dneska měla výjezd jen na pracák – zas na mě nepromluvil ani vrátnej a automat výmluvně vyplivl cedulku s obrázkem domečku – nazdar zas za týden. Jinak pohoda, děti v institucích, já pekla chleba, kváskové wafle, kváskové bagety, kváskové všechno . Odpoledne mě zas ukecali odkrýt bazén, kde se vydrželi plácat sotva půl hodiny. Spousta lidí říká „já bych doma být nemohla, nudila bych se“. Tak teda já pořád čekám, kdy se taky začnu nudit .

Odpoledne a večer bez manžela. Obrovská pohoda, když se na to člověk může vklidu dopoledne připravit. Sice mi prckové do půl hodiny po návratu z institucí převrátili vzhůru nohama hezky uklizený obývák, ale to je drobnost. Zvládli jsme i zaskočit do knihovny, kde pondělky bývá jedna extrémně milá paní. Určitě není náhoda, že je původem z Čech . A pořád mluví moc pěkně česky. Je to pokaždé bezva setkání. A dneska se mi teda poprvé stalo, že zatímco jsme si povídaly, ti tři, co se mnou byli, nebyli vidět ani slyšet. Zanořili se ve vedlejší místnosti do knih! Musela jsem si ten historický okamžik zvěčnit.

Ještě poznamenám, že vesnickou knihovnu provozují dobrovolníci odsud – je otevřená jen 2x týdně na hodinku. Část knih je darovaná, část pořízená z rozpočtu vesnice. Obyvatelé mají knihy k zapůjčení zdarma.

Ani dnes nezůstal Red Alert (web upozorňující na sirény) prázdný. Hizballáh poslal raketu země-vzduch kus pod Haifu.

Jdu se poprat s těstem na loupáky. Snad ho vyřídím rychle a stihnu jít brzy spát .

Vzpomínáte, že jsem se měla zapsat na třídní schůzky? Samozřejmě na mě skoro nezbyly termíny. Junior na úterní dopoledne, nejstarší na středeční dopoledne a prostředního jsem chtěla vzdát, protože dopolední termín jeho třídní neměla. Přece nebudu kvůli čtvrt hodině poslouchání, jak je mé dítě skvělé a úžasné, hledat babysitter. Omyl, budu. Trval na tom, že si to poslechnu. Takže jsem si napsala termín na dnešní odpoledne. Ve čtvrtek se ozvala třídní nejstaršího, že středeční termíny musí zrušit a jestli můžu neděli odpoledne. No tak když už tam je brácha, nakonec proč ne, ušetříme středeční návštěvu.

Princezna se na babysitter strašně těšila. Aby ne, dvanáctiletá holčička modeluje plastelínou o hodně ochotněji než maminka . Junior původně chtěl jet se mnou zpátky do školy (mimo vyučovací hodiny tam jezdí rád), ale jak viděl slečnu, zajiskřila mu očka a také zůstal doma.

Chlapci skončili kroužek baseballu a nedočkavě mě vyhlíželi. Správně tušili, že dotlačím něco k jídlu. Dvanáct kváskových lívanců (pokus z dnešního dopoledne) zmizelo během pěti minut. Pak jsme si postavili šachy, co mají v budově „dospělých“ studentů, čili pátých a šestých tříd. Odehráli jsme sotva dva tahy a už jsem byli na řadě, kupodivu na čas. Učitelka mi ušetřila ostudu, kdy mě v šachu porazí desetileté dítě, prima. Jak jsem předpokládala – dítě se učí skvěle a chová se skvěle. Vida, stačí udržovat vzdálenost dvacet až padesát metrů od bratrů.

Ani od třídní druhého z kluků jsem se nic zásadního nedozvěděla, ale musela jsem si na to počkat půl hodiny.

Mrňousové to se se slečnou váleli ukázkově. Dokonce mi princezna přichystala přáníčko. Možná ke dni matek, ale spíš jen tak. Přáníčka tvoří stejně ráda a stejně intenzivně jako písničky .

Když jsem dětem po návratu domů chystala večeři, stihli se prckové venku vzájemně osprchovat zahradní hadicí. Škoda že to bylo před večeří a ne po, mohli jít rovnou do pyžam a spát.

Dá se to shrnout jako super normální plný den. Jen ten nápadně silný pohyb letadel teď večer napovídá, že v normálu ještě určitě nejsme.