Dívám se na titulek hlásící zvýšení pohotovostního stupně v Izraeli a přemýšlím, jak to jde do kupy s tím úplně normálním a běžným dnem, co mám za sebou. Vůbec.
Manžel zpátky ze školního výletu, kde jim prý v noci pršelo. Byli v Haifě, nedaleko, tak mě to celkem překvapil – u nás nic. Spí pod stanem a popisoval mi, jak je ten déšť ve stanu hodně slyšet. Ohradila jsem se, že přece vím, že jsem taky v životě pod stanem něco naspala. Prý “no já vím, ale v Izraeli lidé většinou nezažijí déšť, když jedou pod stan”. To mi nedošlo, v Česku je naopak dost pravděpodobné, že déšť zažijete, když jedete pod stan, tak tuhle zkušenost má skoro každý 
.
Odpoledne jsme byli na schůzce kvůli nové terapii Matěje, co by snad měl začít příští týden. Co se týče skloubení současného programu a mého případného zaměstnání – no, já upřímně doufám, že ten „boost“, co teď kluci mají, nebude potřeba dlouho. Protože dohromady by to asi vážně nešlo.
David překvapil, že zítra chce jít do školy, ač jsem byla připravena „slevit“ (minulý týden byli dva). Má zvířecí koutek a nechce o to přijít. Znamená to, že ho krátce po sedmé nabírá minibus. A před tím mu někdo musí připravit svačinu… A manžel, co bude evidentně minimálně do dvou stát u plotny, to jistojistě nebude.
Právě se patlá s podivnými karbanátky, kterým se říká „kuklot“, a je to tuniská verze „kiške“ do chaminu (čulentu) co si náš druhorozený na šabat vyžádal znovu 
. Je to z krupice, vejce, skopového tuku a koření.
Na obrázku jablkový koláč, co právě vytáhl z trouby.
