Rubrika: Z deníku českoizraelské matky

Klientka schůzku na poslední chvíli zrušila a jen díky tomu už stojí aspoň rámy nových skříní. Dopoledne poslední prázdninová návštěva farmy a pak terapie. Příští týden to vychází na první školní den, čili oboje vynecháme.

Odpoledne bazén, kam jsem vytáhla děti, aby manžel měl klid na odpočinek a ty skříně. Vůbec jim to spolu nešlo, ale zase jsme tam byli skoro sami a nerušili moc lidí… Už několik týdnů tam kromě plavání chodí krmit koťata, sladký zrzečky. Denodenně znovu a znovu vysvětluji, proč je neadoptujeme.

Po večeři si Hanča doma zůstala hrát s kartony od skříní a kluci mě znovu ukecali na bazén – má otevřeno až do devíti. To už tam byli úplně sami.

David se pak ještě potkal s kamarády a přišel domů až teď.

No a můžete hádat, kdo je z těch všech aktivit dětí nejvíc unavený. Samozřejmě, já. Určitě za to může Jakubův nápad udělat si bramborové krokety. Fakt se nepovedly a ten zbytečně strávený čas u plotny se do dneška vůbec nehodil. Ale jestli máte někdo osvědčený recept, pošlete. Ideálně z Izraele, protože místní brambory se s těmi skvělými českými vůbec nedají srovnat.

Na fotce je kromě skříně vidět i mezuza. Že je na venkovních dveřích židovských domů nejspíš víte, ale ony mezuzy jsou i na těch vnitřních. A na francouzských oknech také .

To zas bylo logistiky dneska. Ráno s nejstarším na zkoušku do muzikální třídy. Připravoval se na to den předtím, celých pět minut, tak nevím, jestli si vůbec zaslouží, aby to dopadlo . Pak na terapii s juniorem, cesta zácpou zpátky. Neumím si představit, jak to bude vypadat, až prázdniny skončí, protože teď by na silnicích pořád ještě mělo být míň lidí. Hodinu doma a znovu na další terapii. Navigace mě táhla arabskou vesnicí, kde už takhle nerada jezdím, ale tak zas vím, že tahle konkrétní cesta je snadná a hlavně široká. No jenže jak na potvoru když už jsme tak tak byli venku, postavili nám přímo před nosem silničáři kužely a nazdar, zavřeno, otočit. Navigace sice bleskově našla náhradní cestu, jenže ta už byla právě těmi úzkými uličkami, co tolik nesnáším. S Boží pomocí se nám odtamtud povedlo vymotat s pouze pětiminutovým zpožděním.

Giyora zatím vyrazil s Hančou a Kubou opačným směrem na akci konce léta. Slibovali věděcké pokusy, výtvarné aktivity a lehkou večeři (proto chtěl i Kuba). David mezitím trpělivě čekal doma, až dorazíme. Vědecký pokusy by ho lákaly, ale zodpovědně místo toho šel studovat s rabínem Tóru.

Po návratu domů mě junior ještě přesvědčil k návštěvě bazénu. Fyzické aktivity měl málo a potřebuje hodně, takže jsem souhlasila. Prvně jsem ho tam s kamarádem nechala dvakrát na pár minut samotného. Nová plavčice vypadala extra zodpovědně a bylo tam dost rodičů, co by mohli zavolat, kdyby něco. Já utíkala do knihovny pro potravu knihomolům. Čtyři knihy vrátit, čtyři půjčit. Doma jich prý máme ještě dvanáct. No potěš, snad je najdeme.

Mates byl v bazénu nakonec až do zavíračky, po které ho maminka kamaráda hodila domů. K mé lítosti mu to nepomohlo usnout dřív než v obvyklých půl jedenácté. Ale dneska se nebylo, co divit, do půl desáté se tu hrabal v misce hummusu, co dostal k večeři, a pokukoval po seriálu, co sledovali starší bratři.

Hanča mi s nadšením prezentovala papouška a podivný lektvar, co připravila na akci. Teď sedí na koši s prádlem, co ještě potřebuju srovnat. Papoušek, ne Hanička.

Kuba byl spokojenej z večeře a kupodivu si papouška taky vybarvil.

A teď rychle spát, zítra se vstává na budíka, abychom byli v devět u koní .

Když jsme to tu v pátek ráno s dětmi dali do kupy, zableskla malá naděje, že to s nimi nakonec půjde tu udržet jakž takž uklizeno.

A teď… V ložnici rodičů vedle manželské postele trčí do výšky patrová juniorova postel a všude po domě jsou rozstrkané různé kusy nábytku, případně také jejich obsah. Začali jsme s potřebnými přesuny. Je to složité a na některé kroky bude třeba dost hodin v jednom kuse. Momentálně je mezi všemi terapiemi a schůzkami hledáme horko těžko.

Kalendář se nadále zaplňuje. Přibývají nepříjemné, ale nutné schůzky, a naopak nepovinné, ale příjemné akce, kterých se člověk nechce vzdát, aby si ten zbytek prázdnin děti ještě užily. Zjevně už je to společné skoro 24/7 příliš dlouhé – těší se do školy. Kéž jim to nadšení vydrží i po začátku školního roku .

Školní pomůcky jsme dneska pořídili, až na různé výstřelky typu „černé pero pilot 7“ a podobně. Seznamy jsme si upravili podle svého. Dle zkušeností z předchozích let nikdo z kluků nepotřebuje víc než sešit na rok a předmět, ač dle seznamu jich má být zhruba pět. Zabalených v obalech. Zajímavé je, že podle spotřeby tužek by to vypadalo, že píšou knihu denně… Ještě nás čeká jim to rozdělit dle požadavků na pomůcky do penálu, osobní (podepsané ), společné, a pomůcky na hodiny umění. Ale to už počká.

Teď hlavně ať dům nezůstane v tomhle stavu až do Sukotu. Nebo do Chanuky…

Šabatový odpočinek skončil, letmý pohled do kalendáře prozrazuje, že školní rok začíná za chvilku. Kromě terapií už se v něm objevují schůzky v institucích, zkoušky do muzikálních tříd, nacvičování na ceremoniál prvňáčků, který povedou „dospěláci“ základní školy, čili šesťáci. Do toho další psychologické testování, co nás čeká se synem na sociálce. Manžel tam pojede po probdělé noci v Jeruzalémě – čeká jej ona „bílá noc“, noční trek se studenty, co se učí být průvodci. Do toho tam někam musíme nacpat ty stěhovací úpravy v domě a dokoupení školních pomůcek. Po té, co skonsolidujeme seznamy a vyškrtáme, co doma už je. Jo a přípravy na bar mitzva, samozřejmě. Říkám si, že bych to u těch dalších kluků radši měla začít chystat už teď.

Kromě toho Hanča taky trvá na velké oslavě narozenin (už to viděla u kámošek ze školky). Usmlouvali jsme to s ní aspoň tak, že je oslaví až po bráchově bar mitzva. Nicméně ta už je tak blízko, že bych to také měla začít řešit…

Čeká nás rozhodně plný týden. Když Bůh dá .

Fotka vzpomínková, na povodeň v poušti v září 2011. Můj první rok v Izraeli. To jsem ještě netušila, jak je vzácné takový úkaz (dost nebezpečný) vidět. Když jsme se minulý týden chystali na Masadu, hrozilo, že sprchne… Se čtyřmi dětmi v autě lepší nepotkat, takže jsme rádi, že na to nedošlo.

Je to dobré, byla to únava. Od rána je mnohem líp. A těší mě, kolik vřelých a milých reakcí přinesl jeden ošklivý komentář. Díky moc .

Předevčírem nám syn hlásil, že ve smíšence jsou naše klíče. Ty, co jsme ztratili dva roky zpátky… Prý je na nich velké stříbrné G jako Giyora. Včera jsem se na ně zajela podívat – no ne, to není ono G, to bylo větší a mělo jinou dekoraci. Pro jistotu jsem to vyfotila manželovi, co si stejně jako já pamatoval jiné G. No nebudu to dál napínat, vyzkoušeli jsme je a světe div se – klíč od poštovní schránky i od domu sedí, ehm. A to je tenkrát hledal na sekretariátu ve vesnici, ve škole, kde učí, ve škole kluků… Smíšenka nás nenapadla. Potěšující shledání po letech .

Chladící kapalina nenalezena, ale objednána, měla by být nejpozději v pondělí. Zjistili jsme, že naše auto má přípravu na střešní nosič a v kůlně jsme našli i nosič. Na rychlo sehnali babysitter a vydali se vstříc další misi. Do Ikea. Čekají nás přesuny v domě, kluci rostou a my s manželem už ne, takže měníme naši velkou ložnici za jejich pidi pokojík. Prozatím.

Dneska únava, především. Asi dojíždí ty dny výletu, kdy bych bývala měla nárok ji cítit. No počkala si. Nebyl to extra náročný den, převážně ježdění po terapiích – koně, plavání. K večeru pošta, co u nás takhle o prázdninách funguje ještě víc nepravidelně než během roku. Dneska odpoledne zahlásili, že bude od čtvrt na šest na půl hodiny otevřená, tak jsme to výjimečně trefili. Pak okruh po obchodech se synem, kterému se u Mrtvého moře odporoučely žabky. Se štěstím jsme nějaký pár ve slevách ještě takhle na konci léta vyhrabali.

A teď bych tu měla výčet všeho, co se nepovedlo, co mě naštvalo, otrávilo, znechutilo a rozesmutnilo. Ale s tím se psát nebudu, stejně je to tou únavou a zítra bude s pomocí Boží zas líp .

Fotka z promenády v Nahariya. Už se tam za měsíc dva, až bude menší horko, vidím .

A z vyprahlé pouště rovnou do Akka na pracovní úřad. Na tohle jsem při plánování výletu poněkud zapomněla, ehm.

Takže zpátky doma. U kocourků, králíků, padající maracuji a s běžnými starostmi. Pohled na kalendář připomíná, že prázdniny se blíží do finiše. Kluci dostali dopisy od nových třídních učitelek a zjistili tak, s kterými ze spolužáků budou od září pokračovat. Take máme seznam pomůcek, sešitů a všeho možného, co budou do školy potřebovat. Už to ani nebereme vážně, protože pravidelně se nám toho buď třičtvrtě vrací nebo toho rovnou většina zůstane od začátku roku doma. V praxi to vypadá tak, že děti nosí v tašce dvě složky, kam se přidávají vytištěné úlohy…

Třeťákům zrušili “dlouhý” den, čili jeden den v týdnu, kdy se nekončí ve třičtvrtě na dvě, ale v půl třetí. Samozřejmě “to ale vůbec není fér”, protože oba starší kluci ve třetí třídě dlouhý den měli. Připsali odůvodnění, že tu sedmou hodinu se děcka stejně nesoustředí a že to nemá význam. Nu dobrá…

Fotkami zůstanu ještě chvilku na Masadě. Resp. přímo pod ní, v ubytovně, co máme fakt rádi.

Vstávání v pět na východ slunce na pěší výšlap na Masadu jsme odložili na příště. Když jsme se v půl desáté vrátili ze snídaně na pokoj, zjistili jsme, že park Ein Gedi, což jsme považovali v okolí za jediný možný cíl v tomhle vedru, je otevřený jen do desíti. A že to nestihneme.

Sedět s dětmi na hotelu u televize nebo strávit celý den u bazénu se mi ani trochu nechtělo, takže jsem vzala za vděk manželově nápadu, že “no tak teda zkusíme ten Ein Bokek, prý to tam dali do kupy”… Dozvěděla jsem je, že nad hotelovou oblastí Ein Bokek je potok, o kterém jsem neměla tušení celé roky, co tu v Izraeli žiju. Prý proto, že byl smradlavý a špinavý. Ne že by voda byla kontaminovaná, mohli za to údajně minerály. Ale asi tři roky zpátky vodu očistili od páchnoucích složek a teď je odvádí trubka. Potok dala do kupy správa národních parků a měl by být teď schůdný.

Nevím, jestli má očekávání takhle záměrně mírnil, abych pak byla nadšená o to víc, nebo fakt sám nevěděl. Po dvou minutách chůze od parkoviště jsme došli k potůčku a další “mokré stezce”. Courání potokem má tady v poušti mnohonásobně větší kouzlo než na severu. Průzračný potůček vede z části pod porostem, z části pod skalami, až se člověk bojí, jestli to na něj nespadne. A z části na sluníčku, před kterým je nutné se pořádně schovat – pokrývka hlavy, koupací trička. Procházka k nejvrchnější části, co je přístupná, nám velice pozvolným tempem trvala asi třičtvrtě hodiny. Tam jsme se v příjemně osvěžující vodě ve stínu povalovali určitě půlhodinu. A pak celé zpátky. Nádherné výhledy, úchvatná příroda, zurčící průzračná voda. Neuvěřitelný relax uprostřed pouště. Ve srovnání s Ein Gedi je stezka absolutně nenáročná a navíc je přírodní rezervace Ein Bokek aktuálně přístupná zdarma. Štěstí, že to Ein Gedi jsme nestihli .

Po poledním odpočinku na pokoji byly děti s tátou v bazénu. Hanča se vrátila asi hodinu před kluky, které jsme v pět museli z bazénu vyhánět, abychom se vypravili ke slané louži. Nakonec jsme se v Mrtvém moři namočili všichni. I když děti jen na pár vteřin (mamí, au, pálí, štípe). Ale máme radost, že už jsou ve věku, kdy to s nimi jde aspoň takhle.

Dopoledne nás rozhodil telefon ze sociálky, že doktor pozastavil řízení a chtějí si kluka otestovat sami. Prý aby měli další názor. Byli jsme v šoku, po všem tom úsilí, běhání a výdajích. Ale teď už jsme to vstřebali a vnímáme situaci mnohem optimističtěji.

Manžel s Davidem dali dopoledne větší okruh, kdy hledali marně po benzínkách chladíci kapalinu pro naši Toyotu. Skočili na poštu koupit známky, protože manžel jako každý rok „staromódně“ rozesílá asi dvaceti přátelům novoroční blahopřání – poštou a se známkami . Při té příležitosti, když už byli v Karmiel, odvezli do charitativního second handu pět tašek vyřazeného oblečení, co už nějaký pátek zabíraly místo v ložnici.

Zatímco já se snažila v Ikea planneru vytvořit vizi nové šatní skříně, muž se mezi dětským dohadováním a štěbetáním snažil pochopit, jak funguje program, ve kterém se chystá vytvořit video na bar mitzva pro syna. A také uzavřít, jak bude akce vypadat, co se bude jíst a pít, a kolik to bude stát. Aby zvládl ještě v podvečer skok k moři, jak se děti dožadovaly, musel si jít aspoň na hodinu lehnout.

Moře bylo na pláži v Akku nezvykle divoké a místo sezení na židličce a popíjení chlazeného piva, co jsme si tentokrát donesli, jsem byla nucena stát ve vodě a pevně držet za ruku Hanču, kterou děsně bavilo, jak ji vlny vláčí. Giyora se snažil dohledovat, že trojice chlapců pravidelně vystrkuje hlavu z vody. Žádné drama se nekonalo a protože se brzy ukázali kamarádi z vesnice a Hanče se rozpadly plavky a do vody už pak nechtěla, i to pivo jsme si nakonec v sedě vypili. Konec dobrý, všechno dobré.

Teď se muž chystá na zítřejší přípravný výlet na bílou noc v Jeruzalémě. Se studenty si jí dá příští týden. A já taky budu muset leccos nachystat… .