Rubrika: Uncategorized

Volební přepážky se před chvílí uzavřely a už se počítá. Brzy uvidíme, co nám rekordní volební účast v historii přinese. Jestli opravdu dojde k očekávané změně. A pokud ano, jestli to opravdu bude očekávaná změna k lepšímu. Počkáme a uvidíme. Své jsme udělali a při nejmenším jsme přispěli svým dílem k velmi solidní volební účasti naší vesničky –  77 procent v osm večer.

K volbám máme od státu nejen volno, ale také veřejnou dopravu zdarma. Sice nás ráno trochu vyděsilo vydané upozornění na hrozící silné bouřky po celé zemi, ale dle lokální předpovědi to nevypadalo, že zrovna v Haifě, kam jsme si naplánovali výlet, se bude něco dít. Naložili jsme do auta koloběžky, skateboardy a kolečkové brusle a vyrazili směr pláž Karmel v Haifě. Mě a kluky Giyora vysadil v Akku na vlaku, a s plačící princeznou (že jí taky neberu vlakem) pokračoval do Haify autem. Překvapivě dojeli první a to s velkým náskokem. Když jsme se na promenádě setkali, po slzičkách dávno nebylo ani památky a rozzářená Hanička nadšeně proháněla koloběžku.

Mezi stezkami, skate parky a dětským hřištěm jsme pendlovali skoro tři hodiny. První byl unavený Matěj, což se dalo předpokládat po všech těch dnech doma. Jen doufám, že i tak to na něj nebylo přespříliš. Zpátky jel autem s tátou on a ani neprotestoval.

Doma zůstalo dost času na táborák na zahradě a skromější grilovačku.

Pobyt venku Matěje úplně zmohl a usnul už v sedm. To je extrémě neobvyklé. A dá se bohužel čekat, že bude v pět vzhůru. Takže radši taky půjdu tak brzy, jak jen to půjde..

Průšvihů dneska bylo míň, ale ani po dostatečném spánku jsem je neustála všechny. Dopoledne jsem jela do Haify se seznámit s psychoterapeutkou, co se chystá zlepšit duševní rozpoložení jednoho z chlapců. A samozřejmě dát tipy mně a manželovi, jak být nápomocni. Věděla jsem, že to mám asi půl hodinky jízdy, ale už jsem si neuvědomila, že zas nebude fungovat navigace – kvůli válce. Na místo jsem se po paměti jakž takž dokodrcala, ale odtamtud pak do Ikei, co měla být pouhých deset minut jízdy, už ne. Padl tak plán přivézt dětem hotové jídlo .

Na čtvrtou odpolední jsem svolala rodinnou poradu. Ne že bychom to někdy dělali, ale třeba to bude začátek . Členům smečky jsem mimo jiné oznámila, že zvát kamarády budou jen jednou týdně a všichni dohromady. Bude to mazec, ale den to přežijem. Snad. Také, že bych uvítala, kdyby se míň hádali a brali na sebe víc ohledy. Pro jistotu se o tom hned pohádali.

Večer otevřela knihovna a hodilo se, že děti před tím vytáhnu na basketbalové hřiště. Mates nevímjak zvládl sklopit zadních pět sedadel a narval sám do auta svoje kolo a Hančinu koloběžku. Vzali jsme křídy, míč, knížky na vrácení a s překvapením u hřiště zjistili, že je tam kroužek fotbalu a žádné místo k zaparkování. Vysvětlilo se, že se sem přesunuli z druhého hřiště, kde se obvykle kroužek koná, protože tady je kryt. A kryt má omezený počet míst, čili je vhodné, aby se tu nečlenové kroužku nemotali, sakra. Zklamání jsme zajedli zmrzlinou ze smíšenky a vzali to rovnou do knihovny. Cestou zpátky k autu jsem táhla osm nově zapůjčených knih a Hančinu koloběžku, protože čekat, až posbírá broučky z chodníku a zas pro ni poběží pár metrů zpátky z kopce, kam ujela, mě rychle přestalo bavit. Broučky pak chtěla poskládat na keramické sasanky, které coby pomník 7. října obklopují olivovník na parkovišti u obchůdku. Ještě jsem měla nervy na to ji mírně nasměrovat na kytičky, co se broučkům budou líbit víc, ale když po mně pak doma chtěla vytisknout obrázek vodního parku k vymalování a nic se jí nezamlouvalo, veškerá trpělivost došla. Vysloužila si nálož rozčilených slov o tom, jak mi ukradla sedm minut u počítače. Jakub překvapivě rychle zareagoval, odložil knížku, a se slovy: „Mami, možná jí ten obrázek vytisknu já“, situaci okamžitě zachránil.

S uraženým brečícím neštěstím jsme si to vysvětlili a můj bystrý skoropuberťák za minutu s pomocí AI vytvořil to, co já za sedm minut nenašla. Ehm. Skoro mi slza ukápla. Možná porada přece jen měla nějaký efekt. Že to desetiletýmu děcku pálí víc než mně raději komentovat nebudu. Ale tak má to určitě po mně, to je jasný, já jsem jen poslední dny (týdny, možná roky…) poněkud unavená.

Jak vidíte, zbylo mi po dnešku o hodně víc sil než včera, minimálně na psaní . Ale ponocovat si nemůžu dovolit, máme před sebou teď dva adrenalinové výlety – oba do okolí Tzfatu, kam to podle statistiky od šabatu jednou denně pálí. Budeme v oblasti (já a dva z kluků) všeho všudy něco přes dvě hodiny, takže šanci se tomu vyhnout máme slušnou. Ale že by se mi za ten volant chtělo… A ještě jet podle mapy. Mno, s pomocí Boží to zvládnem a zítra vám tu zas budu sypat story na facebook .

Foto ilustrační, z loňského školního výletu na horu Karmel, kam jsem holky z ulpany doprovázela. Třeba bude brzy klid a budu tam moct vzít smečku!