Ráno psala kamarádka, že ve středu večer porodila chlapečka. Své sedmé dítě. Je o deset let mladší než já a dá se tušit, že tímhle počtem ještě nekončí ;). Blahopřeji a hluboce smekám. Shodou okolností je to ta kamarádka z Maalot, jejíž prvorozený syn byl v pondělí na onom nešťastném výletu.
Moje Hanička se pustila do úklidu pokoje. Přidala jsem se k vyklízení skříní a třídění hraček. Smířená s tím, že si moje holčička s panenkami nikdy hrát nebude, jsem se chystala definitivně uskladnit panenku – kluka, co ve dvou letech moc chtěl Jakub. Taky si s ním pak moc nepohrál, ale zas víc než Hanča. Probírala jsem se oblečky, co ti mí kdysi měli jako novorozenci – a princezna se chytla. Pohotově z chlapečka udělala holčičku, vyhrabala hrací deku, sebrala mi koš na prádlo coby vaničku, našla jí v kuchyňce jakousi lahvičku. Miminko vozí v kočárku, co už stál u dveří, že půjde na charitu. Tak si ho asi ještě chvilku necháme.
Jdu chystat stůl, dneska budeme prý večeřet brzy. Obvykle to tak chceme a obvykle to nevychází. Ale třeba dneska jo.
