Měsíc: Červenec 2026

Let v 5 ráno byl opravdu špatný nápad. Hotel se naplnil, cítíme se skoro jako doma

. Snad jsou kocourci v pořádku.

Na dnešek jsem spala hodinu, manžel tak nějak podobně, děti dohromady osm. Z dobrých důvodů – výlet. Delší. Napíšu o něm, ale ne dneska. Sotva vidím a děti, ač dle našich předpokladů měly během dne už aspoň padesátkrát naprosto jistě usnout, odpadly teprve před chvilkou… Jenom doufám, že nebudou vstávat ve čtyři. Ale i kdyby jo, hodlám do té doby mít už hodně naspáno .

V Izraeli dneska oficiálně skončily školní družiny. Jsou opět extrémní vedra a zákaz rozdělávání ohňů platí i nadále.

Zrovna dneska bych v tuhle hodinu potřebovala být čilá. Ale k tomu mám hodně daleko… Pracovní úřad, judaika, supermarket, knihovna. Pořádné kolečko spolu s manželem a klukama. Hanička byla i dneska v družině – čistě proto, že si to přála. No, už se to chýlí ke konci i jí a brzy budeme všichni spolu od rána do večera. Hodně brzy . Měli jsme tubeav, což je místní svátek lásky. Ale v obchodech se to nepozná.

Zaslechla jsem v autě v rádiu, že Hizballáh poslal kamsi dron a že se armáda chystá na odvetu. Jinak nevím, co se dneska dělo, tady u nás to vypadá stejně jako obvykle. Mamád ani nechystám, tak snad z toho nic nebude.

Znovu sklízíme maracuju. Dneska patnáct kousků. Ale dozrává to výrazně pomaleji než vloni.

Takže – ráno na farmě a v poledne u bazénu. V obou případech coby dohlížeč terapie. Odpočinek, dá se říct. Pro mě i kluky. V mezičase plnění a vyprazdňování pračky a sušičky, skládání dvou posledních várek mě ještě čeká. Manžel také taxikařil, aby náhodou nepřišel zkrátka. Na střídačku jsme se vyskytovali i v kuchyni, ač Giyora vedl. Na mě byla jen příprava sváči Hanče do školky a k večeru zadělání těsta na pizzu. Kromě toho byrokracie a den pryč. Skoro pryč, poštěstilo se mi konečně krátké předvečerní kafe s kamarádkou. Zjevně na mě prázdniny doléhají, po návratu z kavárny jsme na rozlehlém parkovišti přes čtvrt hodiny hledaly auto (moje…).

“Hanička měla dnes ve školce den vodní zábavy.

Připravil jsem jí dvoje plavky, ručník, sandály i žabky a také oblečení, které si ráda obléká po koupání, včetně spodního prádla.

Do školky jsem jim přinesl i malý bazének, který jsme měli na zahradě – po té, co jsem ho umyl a nafoukl.

Hanča si přála na svačinu párek v rohlíku, tak jsem jí ho udělal, přidal nakrájené jablko a banán.

Prostě úplně běžné ráno…”

Toť zpráva od manžela po ránu. Já reagovala po hodině zprávou “My se vzbudili a jdeme na snídani. Také běžné ráno ;))”

Tel Avivu jsme zamávali ve dvě z vlaku směr Nahariya, pěkně nacpaného. Seděla jsem na schodech a David na nějakém parapetu. V tuhle hodinu mi to přišlo překvapivé. A hezky zpátky do kolotoče na severu. Rovnou u vlaku výměna dětí. Vyhrála jsem odvoz jednoho z kluků na terapii, zatímco manžel jel se zbytkem klanu na akci pro „speciální“ rodiny z naší oblasti. My se přidali později, po té, co jsme si na terapii rozebrali devět myšlenkových příšerek a uplácali kostku, neboli dům, z posádrované gázy.

Z akce rychle do synagogy na schůzku s rabínem, protože David začíná studovat na obřad bar mitzva. Klika, že nás na závěr akce všechny nakrmili pizzou a my tak po návratu domů mohli Davidovy sourozence mezi dveřmi předat babysitter a pokračovat, kam bylo třeba. Dlouhý den, všichni usnuli extra pozdě a já koukám taky už brzy nepůjdu. Výživný den to byl.

A poslední, nejstarší z mých ratolestí, se dočkala výletu 1:1 s maminkou. Neplánovala jsem, že to bude v tak velkých intervalech, že cyklus potrvá bezmála rok. Ale tak byla jistá omezení a překážky, co nás během toho roku potkaly. Protože se zdá, že už děti zvládnou v pohodě s noc s jakoukoliv zodpovědnou osobou, mohlo by příští 1:1 být moje a manžela. Po krásných více než třinácti letech bychom si to určitě zasloužili, tak snad se dočkáme.

Zdravím po pár měsících znovu z Tel Avivu! Jak David viděl fotky, co jsme tu pořídili s Jakubem, měl jasno, že chce taky sem. Navíc tu bydlí jeden z jeho dospělých nevlastních bratrů, kterého strašně moc chtěl potkat a na páteční grilovačce jsme dohodli, že by to mohlo klapnout. Před chvílí jsme se vrátili ze společné tříhodinové procházky přístavem. Takhle k večeru a pak po setmění bylo úplně nádherně. Od moře svěže foukalo a úžasnou atmosféru si spolu s námi užívaly tisíce lidí. Surfing, koupání, běhání, kola, koloběžky, venčení psíků, rodinné výlety. Tel Aviv přispěl nemalým dílem k tomu, že jsem se do téhle země zamilovala. Moje první návštěva Izraele v roce 2008 byla právě sem! Pořád mi přijde úžasný, ač mám dojem, že je to „město mladých“.

Prubli jsme jiný hotel, ať zas vyzkoušíme něco nového. Zatím nejsem nadšená, ale třeba mu body vylepší snídaně a bazén na střeše, kam minimálně David zítra vleze.

Vydařil se skvěle večer i šabat. Jen se někdy těším, až i ti dva malí už budou puberťáci, a nebudou o šabatu vstávat před sedmou. Ale určitě je pozitivní, že mě vzbudila až Hanča a ne nic jiného…

Venku bylo zas extrémní vedro a přes den to bylo na bazén a pobyt v blízkosti klimatizace. Odněkud na nás po příšerně dlouhé doby vypadly karty na Prší. Kluci se chytli všichni. Hanča se převážně zabavila sama, stavěla si z lega a pořád si něco vyprávěla nebo prozpěvovala.

Až po sedmé večer se dalo jít ven, tak jsem se prošla aspoň s klukama. Potkali kamaráda, co venčil pejska, a ač Matěj k pejskům chová extrémní nedůvěru, roztomilého drobného chlupáče ale vzal na milost. Pod podmínkou, že zůstane na vodítku, což nikomu nevadilo. Ono je ve vesnici nařízené, že psi bez vodítek pobíhat nesmí, ale ne všichni se toho drží.

Domů jsme se vrátili skoro půl hodiny po západu slunce, když jsme na nebi objevili tři hvězdy – znamení, že šabat skončil. Manžel měl nachystanou havdalu (rituál přechodu ze šabatu k běžným dnům). Hanča byla vykoupaná a pohárek vína si vypila během havdaly už v pyžamku. Kidušové víno (tiroš) tady v Izraeli je obvykle bez alkoholu, aby bylo jasno . Stoprocentní šťáva z hroznů.

Už spí skoro dvě hodiny a já se k ní chystám připojit. Místní média jsou plná nepokojů mezi osadníky a Palestinci, íránská hrozba šla stranou. Tak doufejme, že nejen z médií.

Mohl by to být report z dalšího normálního dne, ale to bychom cestou do supermarketu museli stát v zácpě, jak se na páteční dopoledne sluší a patří. To totiž lidé z centra vyráží na sever na rekreaci, do chatek (říká se jim tu „zimmer“), často luxusních s jacuzzi, užít si své dva dny víkendové dovolené. Sousední arabská vesnice je vyhlášená díky obrovskému vnitřímu lunaparku a levnému outletu a obvykle se tam na víkend všichni ženou. Dneska nic. Možnost, že se Izrael o víkendu zas ocitne ve válce, nezalarmovala evidentně jen starosty měst, kteří aktivně nechali znovu otevřít a připravit veřejné kryty…

Nezbývá než doufat, že to je zase jen manipulace médií a všechno bude v klidu. Na dnešek máme sezvanou širší rodinu a bude se grilovat, na zahradě. Zahrady jsou jediné místo do konce měsíce, kde je povoleno rozdělat oheň. Čeká nás hodně větrný týden a jak se tak dívám ven, už to stromy pěkně mává. Dopady raket v takovém počasí mohou napáchat pořádný „balagan“, čili nepořádek. Jakoby nestačilo, že padají, pak ještě řešit požáry.

Píšu brzy, protože někteří z hostů si možná pospíší, aby stihli zaskočit do bazénu ve vesnici. Pátky zavírá už v šest.

Na fotce dozrávající plody na zahrádce. Okurky to po pár dnech brutálních veder totálně zabalily.

Zdravím z baru na pláži v Nahariya, kam jsme s manželem zaskočili na takové minirande. Třetinka točeného piva krásných 28 šekelů… Ale tak nedávno jsem měla narozeniny ;).

.

Včera pozdě večer jsem tu nadskočila po té, co nám jakási vzdálená tlaková vlna bouchla do okenních tabulí velkého okna na zahradu. Rychle jsem stahovala žaluzie a kontrolovala, co kde. Až dodatečně psali, že se jedná o důsledek akcí izraelské armády na jihu Libanonu. Dneska hlásí dopředu, že zas bude bouchat. Myslím, že vesnice blíž k hranicím to musí cítit minimálně jak zemětřesení.

Ráno jsme Hanču odvezli do školky, kde se jim dneska vyměnil tým vedoucích v družině. Oficiální družina ministerstva školství totiž obvykle funguje tři týdny v červenci. Ale protože děti letos zameškaly hodně školy, je prodloužena až do konce července. Nicméně týmy vychovatelek jedou své tři týdny a dost. Čili se s dětmi včera rozloučily. Hanča ráno se vstupem lehce otálela, ale odpoledne se vrátila s tím, že s Dar je největší legrace. Tak asi dobrý.

Odtamtud jsme skočili vyzvednout manželovo opravené auto a rozdělili si kluky. Zatímco já s nejstarším jela na hlášení na pracák a pak k doktorce, Giyora vzal mladší dva na nákup.

Po dvou měsících si manžel přebral zpátky čištění klecí hlodavců, sláva. Já prckům otevřela bazén na zahradě. Bylo extrémní vedro, na nic jiného to zas nebylo.

Máme večer tiša beAv. Myslím, že je to letos vůbec poprvé, co v našem sekulárním jišuvu kvůli tomuto datu zavřeli bazén. A ani jsem nezpozorovala protestující reakce spoluobyvatel.

Kéž k těm smutným událostem v tento den v historii nepřibyde další. Kéž si pamatujeme, že zásadní je držet spolu a vzájemně se respektovat. Možná právě naše generace zažije naplnění slov proroků, podle kterých se celé smutné třítýdenní období promění v období radosti, oslav a veselí.

Na fotce motýlek, co na chvilku zavítal na návštěvu. Podle některých výkladů motýl v judaismu symbolizuje naději. Tak snad.