Měsíc: Květen 2026

Noc byla u nás klidná. A delší, než by bývala měla být. Zaspali jsme… Kluky jsem odvezla až po Haničce a začali školu s hodinovým zpožděním. Po včerejšku rozhodně pozitivní, že začali. Domů jsem se vrátila na sraz s kamarádkou a ta prokecaná hodinka a půl mi aktuálně připadá jako jediný světlý bod dne, co byl jinak plný protivných prkotin a věcí, co se nepovedly. Kukuřičné řízky k obědu se na pánvi rozpadaly, Hanička na zahradě spadla z minilanovky do díry po táboráku – plné popela a uhlíků. Motali se mi tu neplánovaně kamarádi kluků, taky chlápek z vesnice, kterého mi sem manžel nahnal, že mi pomůže odpojit myčku. Naprosto nečekaně mají už zítra přivézt novou. I to se zkomplikovalo. A nemám na mysli jen drobnosti jako že jsme omylem zavřeli hlavní přívod vody sousedům. Na čerstvě vytřené podlaze potopa, ťápoty dětí i zvířectva, ve dřezu od oběda se hromadící nádobí. Z mamádu zněl bubnový koncert v podání Davidova autistického kamaráda. K večeru opět několik telefonů od Davida, kdy se ptá, co může, ale pak si stejně udělá, co chce.

Jsem ve stavu stokrát nic umořilo osla. Můžu být nakonec ráda, že mi na zítra padly plány, protože kamarádka z Maalot má děti doma – nemají ve škole kryty. Minimálně část z té spoušti tady tak můžu odložit na ráno…

Přes den zas drony a rakety létaly o sto šest, už houkalo i Akko a Maalot. Žádné aktualizace stavu nedorazily, zůstáváme zatím „žlutí“.

Až budu míň unavená, přijdou mi ty dnešní trable k smíchu, já vím. Ale teď zas chybí kapacity. Mám dojem, že bude nutné přesunout psaní postů na dopoledne, jinak asi budou děsně pesimistické ;)).

Na fotce Davidova hlava plná miminek kudlanky nábožné. Dal si je tam sám!

Šabat byl pěkný, ale klidný teda ne. Dvakrát děti vyděšeně zdrhaly z trampolíny do domu, protože to bouchalo . Nejdřív nad Nahariyí a později nad Karmielem. V obou případech jsme viděli odstřely. Rakety Hizballáh dneska poslal na spoustu dalších míst, hodně protáhl dostřel obvyklý v posledním měsíci. Samozřejmě nelenili ani naši a letadla pendlovala o sto šest tam a zpátky. Propadla jsem frustraci, že se to definitivně vrátilo a od zítra děti zas zůstávají doma. S napětím jsem čekala na aktualizovaná nařízení. Na jednu stranu bych fakt ráda, aby mi vyšly plány na začínající týden, na druhou stranu si vůbec nejsem jistá, jestli je do školy poslat chci. Teď, když už vím, že u nás zítra funguje všechno jako obvykle, včetně školních autobusů. Vzdělávací aktivita je povolena v místě, kde se dá včas doběhnout do krytu, což škola, kde kluci studují, splňuje.

Spát jsme všechny uložili do pokojíků, ale mamád jsem připravila na případné noční obývání – pěnové puzzle na podlahu, deky, baterku a samozřejmě nočník pro nejmenší .

Rozhodne noc a ráno. Klasicky to chce být připraven na nejhorší a doufat v nejlepší .

Na fotce úroda malin v mošavu Odem, kam jsme se už tři roky na třešně a maliny nedostali. Naposledy nám to loni těsně před naplánovaným výjezdem pokazila válka s Íránem. Za týden začíná období samosběru, doufám, že letos nám to už vyjde!

Ani dnešní dopoledne nebylo na skok k moři, protože manžel s Davidem měli dopoledne nutný výlet k Netaniyi. Hanča šla celkem ochotně do školky, asi jí včerejšek s bratry doma stačil. Navíc pátky pečou šabatové chaly, to má ráda. Já tu zůstala s Matějem a Jakubem a docela marně se je snažila tlačit do nějakého úklidu. Vždycky se nepovede, ale nechali mně, to se taky cení. Zatím na terase rozebrali do posledního šroubečku toaster, co se nám rozbil a dneska jsme ho nahradili novým. Na chvilku, teď už je na jeho místě šabatová plotýnka.

Teď odpoledne si tu tak užívám pohody, kdy manžel stojí u plotny, a všech vůní, co se z kuchyně linou, že jsem vám skoro zapomněla napsat .

Ukázalo se, že ne každý šabat s námi manžel bude moci být, tak si toho musím vážit.

Na fotce geránium na zahradě, co jsem vyběhla teď blejsknout, když mi došlo, že jsem pro vás od rána vůbec nic nevyfotila. Kvete nádherně, tak to mám zvěčněné. Loni jsme ho zasadili na jižní stranu, ale tam se evidentně daří jenom mátě, co se rozlezla po celém dlouhém pruhu podél domu. Geránium potřebuje více stínu, jak se letos ukázalo. Květinku jsme dostali od hostů na Pesach. Jedna byla pro tchyni, ale ta nám ji pak nenápadně strčila, že u ní to chcípne, ať si ji necháme tady ;)).

Zpátky z nákupu, co byl naplánovaný na dopoledne. To druhé dopoledne, co jsem tenhle týden měla mít pro sebe. Ne, nevyšlo to. Takže jen stručně, protože mě čeká ještě pár „drobností“, co tu musím zvládnout, než zapadnu. Měla jsem doma nakonec tři, čtvrtý byl na výletě a přijel až v pět odpoledne. Klika, že to zdaleka nebylo tak špatné, jako to někdy mezi půl šestou a půl sedmou ráno vypadalo. Pár hodin na to už bylo všem až zázračně dobře.

Krátce po poledni dorazil manžel a i když to nebyla velká posila (zas byl vyřízenej), pořád posila. Navíc přijel nečekaně brzy, sotva jsme mu stihli k uvítání připravit nepečený cheescake (Hanči nápad, kterého se nehodlala vzdát).

Odpoledne ve znamení odvozů na kroužky a zpět, pak na kole a kolečkové brusle na hřiště. V sukni, triku a žabkách mi v pět začala být zima, na konec května hodně chladné počasí. Ale brzy mě vystřídal manžel a já se mohla doma ohřát horkým kafem, které jsem si navíc vypila v úplném tichu! To sedlo.

Pak připravit Hanču do hajan, protože Giyora na víc než jí přečíst pohádku, síly už neměl. Na závěr nákup, kde jsem se ve frontě zas nevědomky ocitla za paní platící šeky – to vždycky znamená trable. Dneska mimořádně výživný zásek na půl hodiny. A den v čudu. Ale pořád celkem normální den, to se cení .

Nejlíp z nás se dneska měl určitě Jakub, co se se třídou procházel v oblasti Kineretu. Fotky z jeho výletu .

Dneska byl na programu výlet do Tzfatu. Matěj si měl jet pokecat s psychologem, ale když mi oznámili, že délku hovoru neomezují, že dokud dítě povídá, tak poslouchají, propadla jsem panice, že to nestihnu do Akka na pracák a schůzku jsme odložili.

Hanča šla neochotně do školky, ale abych nechala doma spolu tyhle dva, to bych musela vědět, že je odpoledne předám manželovi a aspoň na hodinu vypadnu. Což ani dneska nebyla možnost. S Matesem jsme se prošli po vesnici, vyfotil se v kupě slámy, co zůstala u hřiště po svátku Šavuot, zobl bílých moruší, zaposiloval si ve venkovní posilovně a… rozbolela ho hlava. Ukrutně. Pak i břicho. Návštěvu pracáku se mnou protrpěl, odložit tašky vyřazeného oblečení v Nahariya do Vica (neziskovka pomáhající rodinám v nouzi, provozující mimo jiné second handy) jsme už nezvládli. Skučel, že chce domů, vpadal nazelenale a děsně ospale, rozhodně ne zdravě. To mu to volno se mnou moc nevyšlo. Spát teď šel ale už po normální večeři a zdá se, že jak to rychle přišlo, zas to rychle odešlo. Mno, můžu jen doufat, že zítřejší program mi zůstane podle původního plánu.

Před devátou konečně volal Kuba z výletu. Dvě zprávy, co jsem mu během dne napsala, zůstaly bez odpovědi. Ovšem místo reportu, jak teda přes den bylo, jsem se dočkala jen naléhavého požadavku o protažení času, kdy telefon půjde spát. Ne že bych to nečekala, naopak, nastavila jsem to už ráno. Resp. jsem si myslela, že nastavila. Stane se. A reportují naštěstí doprovázející rodiče (v Izraeli nutný standard u každého výletu, že doprovází i několik rodičů – dobrovolníků). Takže vím, že se prošli po kopcích i vymáchali v potoce. Přenocují na ubytovně, kde mají snídani a večeři. V pokoji je s pěti kamarády a večerku má v jedenáct. Na zádech měl táhnout mimo jiné povinné tři litry vody a sotva ten bágl ráno unesl. Ale zjevně došel, tak můžu jít v klidu spát ,

V noci si v horní Galilei vyzkoušeli to předchozí varování o útoku z Libanonu. Srovnala jsem mapku, kde dostali první varování, s tou, kde to pak po minutě a půl opravdu houkalo. Jak se dalo předpokládat – zhruba polovina z oblastí vstávala „zbytečně“. Zdaleka ne každý tam má mamád doma. Tak nevím, jak jsou lidé tam z toho nadšení. Nemám se tam koho zeptat, ale v médiích to určitě udělají za mě, čili dám brzy vědět .

Domluvily jsme s maminkou Hančina ruského kamaráda dětem ve čtyři rande na dětském hřišti. Synátoři tam nechtěli, ale doma samotné jsem je zas nechtěla nechat já. Matěj vyslovil přání, že se sejde s Šimonem na basketbalovém hřišti, jenže jeho mamince se nepozdávalo, že budou sami. Slíbila jsem, že zkusím urvat aspoň starší bratry, že budou dohledovat. Vypravili jsme se fofrem a dorazili na sraz včas, ale tím končí vše, co šlo dobře. Kamarád z basketbalového hřiště odešel, dle synátorů z neznámého důvodu, takže po té, co dojedli zmrzku, se Matěj vydal za námi na to údajné hřiště pro prcky. David, co měl v pět vodní radovánky v klubu teenager, mi mezi čtvrtou a pátou sedmkrát volal. V pět přišla Haničky další kamarádka a Vládík brečel, že si ho Hanička už nevšímá. Kromě mého druháka Matěje se hřiště nepochopitelně zaplnilo dalšími asi osmi dětmi v jeho věku, co bezohledně zaplnily prckům všechny prolejzačky. Ve třičtvrtě na šest jsem potřebovala jít domů, abych pomohla Kubovi s výpravou na první školní výlet s přenocováním (to je u nás v pátém ročníku). Nechtěla jít Hanička, nechtěl Matěj, Kuba volal, kde jsme a kdy ho už konečně přijedeme nabrat. Do toho přišel Matesův kámoš, co si, jak se ukázalo, z hřiště pouze odskočil přivézt koloběžku a zas se vrátil – když už byl Mates pryč…

Hovor v 17:45 od Davida prozradil, že akce v klubu skončila. Než jsme se konečně dohrabali domů, přijala jsem dalších 7 hovorů. Při balení batohů si Kuba vzpomněl, že si nekoupil ty křupky, co nutně na zítra potřebuje. Takže zatímco já chystala večeře a mladší do hajan, starší šli pěšky do smíšenky. Další tři hovory od Davida. Ano, při tom sedmnáctém krátce před osmou jsem se rozječela, přiznávám. Ale už jsme to srovnali. Byli jsme spolu od rána, protože si právem stěžoval, že bráchové jsou každou chvíli místo školy doma a on nic… A teda jo, doufám, že příště bude víc myslet než volat .

Ty dny bez muže umí být někdy plné výzev, i když jsou děti už větší. Ale jak u nás říkáme často – kéž tohle budou výzvy, s kterými se musíme potýkat. Vlastně to nakonec byla dobrá akce. A bylo super vidět plné hřiště a slyšet smích a výskot dovádějících děcek.

Kromě oblíbeného dětského hřiště na fotce taky přidávám vtipnou návštěvu, co sem dopoledne zabloudila a ožírala kytičky podél chodníků :-)-

Drony dneska vybuchovaly nejen na severu, ale jeden se přidal i na jihu – z Gazy… U většiny jsem se dočetla, že nebyli zranění. Aspoň tak.

Dneska celý den v zápřahu mezi dětmi, takže teprve teď po uspávání jsem mrkla na zprávy a zjistila, že u hranic pěkně přiostřilo a že se tam od zítra zas ruší školní docházka. Ono takhle bylo na pováženou, že tam je, když průměrně jednou denně tam dron vybouchl a sem tam někoho zabil. Během dne byla víc slyšet letadla. A ve zprávách mluví o rozšíření operace v Libanonu. Asi to bude chtít zkontrolovat připravenost mamádu.

U nás k rušení školní docházky díky Bohu zatím důvod není, ale měla jsem tu od rána Matěje. Psal odpoledne nějaký rozřazovací test a nechtěla jsem ho zatěžovat vyučováním. Zatížila jsem sebe a ráno to chvíli vypadalo, že to byla chyba, ale nakonec jsme to ustáli se ctí, i Monopol jsme si zahráli. A docela dost jsme si povídali. Na jednu stranu fňukám, že mi „mé“ dopoledne obsadí prcek a na druhou stranu vím, že to je přesně ten důvod, proč nechodím do práce .

Hanča byla výjimečně v družině a pak ještě u kamarádky, protože jsme se z testu vrátili až po páté. Stavili jsme se ještě v knihovně, kam za námi doklusal z domova Kuba, co po týdnu dočetl Harryho Pottera a chtěl další díl. Pak už to bylo „jen“ najíst, vykoupat a spát. David dorazil až po deváté, byl s kamarádem a jeho tatínkem na festivalu v drúzké vesničce, kde večeřel belgickou wafli. A já se jim dělám s karbanátky z qinoa. Co nechutnaly žádnému z potomků, takže mám do konce týdne vegan karbanátky na tisíc způsobů.

Odešla nám myčka nádobí a vždycky si říkám, že vyberu večer, že přes den tím nebudu ztrácet čas. Jenže večer se mi zas chce víc spát než vybírat myčku… Jako dneska.

Na fotce častý návštěvník – sojka. Máme jich tu ve vesnici spoustu. A taky volavky – doprovází krávy, co se sem občas beduínovi ze sousedství zaběhnou . Určitě jsem v minulosti fotila, jak nám tu ožíraj olivovníky. Taky vám sem někdy dám!

Rozhodla jsem se, že první den po víkendu bude uklízecí. Po těch dvou dnech, kdy se nás tu motá všech šest (a víc), to je hodně potřeba. A ted to byly tři dny. Z nachystaných osmi praček jsem zvládla dvě, jinak to šlo pěkně podle plánu.

Ve zprávách jednou hlásí, že je dohoda na spadnutí, že Írán se vzdá obohaceného uranu, a o hodinu později už je zase všechno jinak. Zkrátka nic není jisté, važme si každého normálního dne. Údajně se nově zavádí obdržení předchozího varování v případě raket z Libanonu. Jenže… Je to blízko. Čili našim pětačtyřiceti sekundám by mělo předcházet cca dalších 45 sekund (a to jsme na tom ještě v porovnání s pohraničím dobře…). V případě, že se předvídaná hrozba vyplní, je to určitě vítané, ale jestli i zde to často bude tak, že ne, tak se asi o něco víc naběháme. Pro fyzičku dobré, pro psychiku… Mno, to asi uvidíme.

Dneska něco málo o našich kočkách . Obvykle se nám na přehozu postele sejde maximálně dvojice, dneska to výjimečně byli tři, tak jsem si je musela vyfotit. Rozpláclá zrzečka Ginger uprostřed je druhá nejmladší v naší kočičí rodině – našla jsem ji dva roky zpátky odloženou v chladící tašce u kontejnerů jako šestitýdenní kotě. Ač jsem se předtím dlouhých jedenáct let bránila dalšímu kočičímu přírůstku k našim dvěma veteránům (Jerry a Bella), tohle jsem neustála. A k velké radosti drobotiny ji přinesla domů. Brzy se ukázalo, že stařečci si s ní hrát nebudou a rozhodli jsme se, inspirováni úspěchem s dětmi (ehm), že čtyři jsou lepší než tři… Prvního parťáka ji krátce po té, co se skamarádili, roztrhal pes ;(. Další k nám přišel zas z mé iniciativy, když švagrová hledala adoptivní rodiče pro slaďoučkého bílozrzavého kocourka, co měl zraněný ocásek. Den po té, co jsem ho přivezla domů, se ukázalo, že ocásek je zřejmě zraněný nevratně, a z kotěte se po akutním zákroku veterinářky stalo králíko kotě… Od té doby máme doma tři a půl kočky a dva a půl králíka. Původně zděšené děti rychle pochopily, že Alfimu ocásek nechybí ke spokojenému životu a je plnohodnotým miláčkem rodiny. Člověčí i kočičí .

Další pátek, kdy na společné přípravy na šabat skoro nebyl čas. Ráno jsem odvedla Haničku do školky, hodila Davida do vesničky patnáct kilometrů odsud do domu spolužačky, kde s partou dalších kamarádů připravovali narozeninové překvapení. Od dvanácti do jedné jsem s manželem byla na schůzce přes zoom (jako my dva plus další člověk, ne že bychom měli rande přes zoom :-)) a pak hned vyrazila do školy. Také chystat překvapení. Rada rodičů žáků šestých tříd zorganizovala sraz za účelem natočení klipu, co dětem končícím základní školu promítneme na závěrečné párty. Otextovali vlastními slovy jeden z hitů loňského léta. Text vtinpě shrnuje šest let, co děti strávily na základní škole – od epidemii korony, přes stávky, války, rakety… Spousta lekcí přes zoom, každou chvíli doma. Jo, užily si toho fakt hodně. Doufám, že následujících šest let na střední proběhne víc vklidu. Točili jsme několik skečů – běžící do schodů, radostně opouštějící školu, s rouškami, v krytech. Dostavilo se nás poměrně hodně, ač plný počet by byl určitě dvojnásobný. Zachraňovali to rodiče, co dorazili v párech. Výsledný klip zájemcům poskytnu .

Cestou domů jsem vyzvedla Davida od kamaráda a v podstatě hned, jak jsem přijela, manžel, co tu zatím nachystal většinu jídla na šabat za „pomoci“ prcků, vypadl něco dokoupit – odvážně s celou smečkou . Já fofrem zadělala na šabatovou chalu, to ještě stihnu, a teď si užívám kávičky v tichu. Než to vykyne.

Na fotce „rekvizity“ pro natáčení klipu na hřišti v areály školy kluků.

V sedm ráno rakety na dolní Galileji, v poledne drony v západní Galileji (naše oblast) těsně u hranic.

Dneska výjimečně extra brzy, máme před sebou hodně příprav na svátek. A část i na šabat, protože stejně jako o šabatu platí na svátek omezení – nakoupit si neskočíme. A uslyšíte ode mě znovu až v sobotu večer, když Bůh dá. Budu „vypnutá“ celé dva dny.

Svátek Šavuot (překlad „týdny“) je jedním ze svátků z Tóry. Počítáme 7 týdnů od Pesahu ke dni, kdy lid Izraele obdržel na hoře Sinaj Tóru. Odtud další název – chag matan Tora, svátek obdržení Tóry. Dalšími názvy jsou svátek sklizně (chag haKatzir) a den prvního ovoce (chag haBikurim). Víc vás teorií zasypávat nebudu, jde to snadno najít na internetu .

Oslavy svátků se liší podle toho, kde se slaví, ale všichni slavíme mléčnými pokrmy. K večeři budu dělat těstoviny alfredo, na zítra budou zapečené těstoviny se sýrem, zeleninový salát bude výjimečně také se sýrem a jako dezert nesmí chybět cheescake. V supermarketu jsem včera strávila dlouhé minuty ve frontě u pultu mléčných lahůdek a utratila majlant za různé sýry (jsou tu příšerně drahé!). Čeká nás sváteční večeře a zítra dopoledne další.

Odpoledne je pak slavnostní akce na hřišti, což je specifikum sekulárních oblastní – hudba, tanečky, jídlo, zábava pro děti. Hanička už týden ve školce s ostatními dětmi nacvičuje taneček na písničku „eretz zavat chalav, chalav u dvaš“ (země mléka a medu).

Ve škole je každoročně ceremoniál a jakožto návštěvník, co tam byl už po šesté, musím ocenit, že je každý rok jiný . Letos se nově oslavovala miminka, co se narodila rodinám spolužáků. Takové vítání občanků, co na Šavuot obvykle dělá vesnice (ve městech nevím, zřejmě také něco pořádají), jsme si dali i za účasti širokého obecenstva žáků školy a jejich rodičů. Kromě toho se každý ročník představil se svou troškou do mlýna. Prvňáčci, kteří se na pódiu zdobeným budovatelskými obrazci (v sekulárním vzdělávání je hodně důraz na tu sklizeň :-)) prezentovali poprvé, zazpívali a závěrem písně „kacha bevadai kara, kše kiblu at haTora“ (tak se jistě stalo, když dostali Tóru) nad hlavu papírové „destičky“ s deseti Božími přikázáními. Tóru začnou studovat po prázdninách.

Druháci se vytasili s muzikálovým sketchem na téma Noemova archa, což byl jeden z příběhů, které se během roku na hodinách Tóry učili. Velmi trefně během vystoupení začalo krápat, což je na dané období poměrně unikát. Matěj si zahrál veledůležitou roli větve olivy, kterou najde holubice – další dítě, co mělo nasazený dlouhý oranžový zobák a za ruku táhlo mé dítě mávající větví. Naprosto nekriticky přiznávám, že druháci byli nejlepší, pobavili všechny .

Třeťáci, co celý ceremoniál spolu s učitelským týmem vedli, se na pódiu objevovali častěji – s úvodními řečmi, písněmi i tanečky. Tancovali i čtvrťáci a páťáci. Jakub se stejně jako v předchozím ceremoniálnu na Den holocaustu objevil, coby přidržovač rámečku, do kterého si sedne holubice míru. Poslední, šestý ročník, na závěr zazpíval školní hymnu, kterou samozřejmě znají všichni, včetně rodičů, čili zpívali a mávali rukama úplně všichni. Dojalo mě, že je to naposledy, co Davida vidím na pódiu základky…

S kamarádkou jsme ocenily, že se povedlo dodržet časový rámec a že nám po hodinovém ceremoniálu zbyde čas na společnou kávu. Sedly jsme si v kavárně u nás ve vesnici u smíšenky, protože ani jedné se nechtělo do rozbordelařeného domu .

Zatímco ona se pak odebrala uklízet, já honem zadělala těsto na pizzu a uháněla na pracák do Akka. Zas pro lísteček.