Rubrika: Svátky

Ukázalo se, že se lidé na sever nebojí tak, jak jsem předpokládala. Na svátky vyrazili hrozba nehrozba, počasí nepočasí (zataženo a poprchávalo). Manžel, co se potřeboval vrátit z oblasti okolo Netaniye, se díky tomu zasekl přes dvě hodiny v zácpě. Všechny přípravy na svátek tak zůstaly na mně.

Ale nevadilo, výjimečně jsme byli hosté. Na večeři jsme nesli salát, těstoviny, omáčku alfredo a láhev vína. Večer se vydařil, což by vzhledem k nezvyklé společnosti mohlo leckoho překvapit (o tom asi jindy ;)).

Na páteční odpolední akci, co tradičně pořádá vesnička, jsme se ve vedru pěšky doplazili s tácem pokrájené zeleniny (jasně že zas každý měl něco přinést) na hřiště na druhém konci vesnice. Hanička, co poctivě nacvičovala na taneček, které předvádí školkové děti, to nakonec v půlce vzdala. Tuším, že neunesla, že parťák ze školky tvořil dvojici se svou starší sestrou místo s ní… Fňukala pak, že je škoda, že nemá ségru, se kterou by mohla tančit. No nemá a mít nebude, do příštího roku zkusíme utáhnout jednoho z bratrů .

Na hřišti postavili obrovskou nafukovací klouzačku, přinesli dětem kádě s jarem na obrovské mýdlové bubliny a přistavili oblíbené „pěnové“ dělo. Zatímco každý rok stál v rohu traktor, na kterém se děti mohly fotit, letos to byla jen hromada slámy. Těžko říct, co to znamená, traktor vždy zapůjčil beduín, co bydlí blízko. Tohle je klasicky sekulárně pojatá oslava, o kterou ale nechceme děti připravit, takže jdeme, pěšky a bez telefonů samozřejmě. Fotí kamarádka, co ví, že já nebudu, a že jí ani neřeknu, aby fotila, ale že za fotky budu nakonec ráda .

Pak rovnou šabat, který už byl zas klidný a rodinný. Bylo horko a kromě bazénu jsme později odpoledne zvládli i dvě procházky. Na tu druhou krátce před západem slunce jsem už vytáhla jen kluky, zatímco Giyora ukládal princeznu. Konec šabatu je až po osmé a začíná to na ni být pozdě, takže si s námi pár týdnů asi havdalu (obřad na závěr šabatu) neužije.

Šavuot je poslední z cyklu svátků a teď bude následovat až Rosh Hashana, židovský nový rok. Čili další prázdniny, co teď děti čekají, jsou ty „velké“. Ale to jsme si loni po svátku Šavuot také mysleli… Mno, budeme doufat.

Zas mi nebylo smutno. Doma dva ze čtyř. Syn si vyžádal kompenzaci za to, že díky přeplánování výletu do Tel Avivu přišel jen o jeden den školy a ne o dva, jak bylo plánováno. A princezna ráno nějak skřehotala, tak jsem ji po tom zvláštně ospalém včerejšku také nechala doma. V jednu dorazila na dvě hodiny posila v podobě manžela a já pohotově zdrhla do supermarketu. Večer se pořádaly ohníčky, co se z pondělka, kdy byl Lag BaOmer, na dnešek přesunuly kvůli počasí.

Manžel odjel a já na ten blázinec zůstala sama. Donést občerstvení – za jedno dítě džus, za druhé sušenky, za třetí sýrové burakas (slané šátečky z listového těsta) a za čtvrté mísu nakrájeného ovoce. Odvozy na kroužky, svozy domů, poklusy k táboráku, co se konal na louce nedaleko od naší zahrady. Školky až třeťáci spolu od půl šesté do půl osmé, páťáci, sedmáci a deváťáci od půl osmé dál. Šesťáci až v sobotu večer po odchodu šabatu, jak jsem zjistila až během ohníčku mrňousů. Zklamaný šesťák, že si nemůže hodit do ohně bramboru, protože to není jeho ohníček. Princezna s natlučenými koleny, dvakrát. Rozčilená, že jdeme domů, aniž by snědla párek opečený na ohni (ano, opravdu tu na ohni opékají párky). Já taky rozčilená, že jdeme domů pozdě, mám tu mraky nádobí, nezapla jsem bojler a nemáme teplou vodu. A místo, abych dělala, co je potřeba, opékám ji na pánvi párek, aby nepřišla o svou dávku karcinogenů. S další mohutnou dávkou pak přijdou velcí – uhel, jehož maličká část uprostřed prozrazuje, že byl kdysi brambora. Strašně si od toho ušpinili ruce. A dřez v kuchyni. Umyvadlo v koupelně také. I ručníky na ruce.

Jsou prostě skvělí. Jak rychle dokážou zařídit, že člověk zapomene na válku, co nedávno byla a na to šup se může vrátit .

Na fotce táborák Lag BaOmer tři dny po Lag BaOmer. Někde tam mezi těmi lidmi…