Měsíc: Srpen 2026

Dopoledne nás rozhodil telefon ze sociálky, že doktor pozastavil řízení a chtějí si kluka otestovat sami. Prý aby měli další názor. Byli jsme v šoku, po všem tom úsilí, běhání a výdajích. Ale teď už jsme to vstřebali a vnímáme situaci mnohem optimističtěji.

Manžel s Davidem dali dopoledne větší okruh, kdy hledali marně po benzínkách chladíci kapalinu pro naši Toyotu. Skočili na poštu koupit známky, protože manžel jako každý rok „staromódně“ rozesílá asi dvaceti přátelům novoroční blahopřání – poštou a se známkami . Při té příležitosti, když už byli v Karmiel, odvezli do charitativního second handu pět tašek vyřazeného oblečení, co už nějaký pátek zabíraly místo v ložnici.

Zatímco já se snažila v Ikea planneru vytvořit vizi nové šatní skříně, muž se mezi dětským dohadováním a štěbetáním snažil pochopit, jak funguje program, ve kterém se chystá vytvořit video na bar mitzva pro syna. A také uzavřít, jak bude akce vypadat, co se bude jíst a pít, a kolik to bude stát. Aby zvládl ještě v podvečer skok k moři, jak se děti dožadovaly, musel si jít aspoň na hodinu lehnout.

Moře bylo na pláži v Akku nezvykle divoké a místo sezení na židličce a popíjení chlazeného piva, co jsme si tentokrát donesli, jsem byla nucena stát ve vodě a pevně držet za ruku Hanču, kterou děsně bavilo, jak ji vlny vláčí. Giyora se snažil dohledovat, že trojice chlapců pravidelně vystrkuje hlavu z vody. Žádné drama se nekonalo a protože se brzy ukázali kamarádi z vesnice a Hanče se rozpadly plavky a do vody už pak nechtěla, i to pivo jsme si nakonec v sedě vypili. Konec dobrý, všechno dobré.

Teď se muž chystá na zítřejší přípravný výlet na bílou noc v Jeruzalémě. Se studenty si jí dá příští týden. A já taky budu muset leccos nachystat… .

U nás byl klasický srpnový den – super horký a slunečný. Užili jsme si bazén ve vesnici a pozdně večerní procházku po blízkém okolí těsně před západem slunce, kdy to venku už bylo snesitelné.

Ale podle zpráv bylo hlavně v Jeruzalémě a okolí počasí dost jiné – pořádně sprchlo. Upozornění na možné riziko záplav je na zítra na oblast Mrtvého moře, Judské pouště a pouště Arava. Hodně překvapivé v tuhle roční dobu – obvykle se bojuje s požáry.

Koryta potoků v Judské poušti se už dnes plnila po dešti z Jeruzaléma. Fotku jsem si půjčila z místního zpravodajského serveru (ynet). Ne náhodou vidíte na obrázku Škodu, je tu velmi oblíbená.

Tak předně, konečně se cítím na sto procent fit. Možná to chtělo o chviličku víc spát, protože v osm mě vzbudil budík, ale nedalo se jinak. I o prázdninách tu myslí na to, aby se děti příležitostně setkaly se všemi svými vrstevníky. Včera odpoledne to byl Matěj a dneska v devět ráno měla setkání se školkou Hanka. Zvládly jsme vyzvednout včas kamarádku a o chvíli později už obě skákaly spolu s dalšími dvaceti dětmi v trampolínovém centru vedle v arabské vesnici. Všechno šlapalo podle plánu, uskákané děti se v deset osvěžily ovocným nanukem a po dalších pětačtyřiceti minutách hopsání dostaly pizzu. Příležitostně se chodily napít plus sem tam někdo s brekem, že se praštil, srazil, nepustili ho prvního a tak. Ale žádná tragédie a přihlížející rodiče včetně mě si tak mohli víceméně nerušeně dvě hodiny povídat. Vřelé díky oblastnímu rozpočtu za vyčlenění rozpočtu a dobrovolníkům z řad rodičů za organizaci.

V půl dvanácté po náročném rozloučení s kamarádkou jsme byly zpátky doma u kluků. Giyora makal na zahradě, David se právě vrátil od bazénu, kde nebyl plavat, ale nakrmit zrzavé kotě… Mates a Kuba se byli projet na koloběžce a dorazili úplně zpocení. Teploty šplhají hodně přes třicet a avizovaný déšť nedorazil.

Zbytek dne jsme se tu pokoušeli o úklid. Akce na půlhodinku se táhly celý den. Taková ta klasika s dětmi. Ve finále to nějaké ovoce přece jen přineslo.

Máme tu v naší komunitní vesničce něco jako hospodu. Říká se jí Ken, neboli hnízdo. Teď se říká stejně i klubu puberťáků, takže tohle se muselo přejmenovat na hnízdo dospělých . Je tam bar, lednice s alkoholem a biliárový stůl. Klub je otevřený vždy, když je někdo z vesnice ochotný dobrovolničit na baru. Obvykle to jsou čtvrteční, páteční a sobotní večery. Alkohol je prodáván za velice přátelské ceny, daleko od té třetinky za pětatřicet šekelů, co jsme posledně měli s manželem v Nahariyi. Neplatí se na baru, ale částku si strhnou v měsíčním účtu, co vesnici platíme za to, že tu bydlíme – místní daň plus další výdaje, jako třeba bazén a další společné služby. Občas se v Kenu konají různé přednášky nebo koncerty. Po dlouhých letech jsme tam s Giyorou dneska večer vyrazili na přednášku o historii oblasti Galileje. Připravil ji pro nás spisovatel, autor řady historických knih, který je, jak jsme zjistili, dlouholetým obyvatelem naší vesnice.

Bylo to zajímavé a přínosné a chystáme se chodit častěji. Že po návratu v deset večer najdeme to mladší z dětí, co včera naspaly na kempingu blbě sotva šest hodin, pořád vzhůru, bylo hodně proti očekávání. Tak moc, že blížící se rodinný kemping na příští víkend jsme raději zrušili. Představa, že bychom s ním měli být v super přelidněném místě po skoro probdělé noci až do odchodu šabatu, se nezamlouvala ani jednomu z nás. Uvidíme, jestli najdeme něco vhodnějšího nebo to bude další šabat doma, jak ho známe.

V deset ráno jsem byla v Akku s Hančou na pětileté prohlídce v tipat chalav (kapka mléka). V Izraeli se totiž na prohlídky od novorozeneckého věku nechodí k doktorům, ale k sestrám – jmenuje se to tipat chalav. Do určitého věku tedy. Tohle je v tipat chalav (kapka mléka) naše poslední. Čtyřletou jsme poněkud prošvihli. Dorazila jsem ve správnou hodinu, leč jak se následně ukázalo, sekla jsem se o den, ehm. Nevadí, stejně jsem musela na pracovní úřad. Jen jsem malou táhla zbytečně a zítra budeme muset znovu.

Manžel makal přes den na zahradě a ostříhal zdivočelou maracuju, co drze přelezla k sousedům. Sklidil víc než dva kýble ovoce, co jsme během odpoledne rozdávali po známých, aby to zbytečně neshnilo. Na večer jsem mu naplánovala kempování s dvěma kluky, protože mají padat meteory, tak aby měli šanci to vidět někde, kde není moc světla. Nejstarší syn měl ve vesnici oslavu narozenin dvou spolužáků. Šel by radši kempovat s tátou, ale rozdělit mužské síly aspoň na pár hodin se osvědčuje. David půjde příště.

Hanča spí a my vylezeme na chvíli na střechu. Třeba toho nakonec uvidíme víc odsud .

Jeden světlý okamžik dneška na přiložené fotce – chvíle, kdy si syn s terapeutem hraje Monopoly Fortnite a já vedle v pizzerii u kávy sepisuji shruntí včerejšího setkání s klientkou Paamonim.

Byly i další – Hančiny medúzy, co s tátou tvoří s nadšením už od včerejška, procházka s klukama po západu slunce, kdy už není tak příšerné vedro, synovo melodické citování vět z Tóry (učí se na bar mitzva).

A bláznivé okamžiky taky nechyběly. Ač je to pořád obyčejný izraelský standard, za který jsme rádi . Cestou zpátky domů se mi v autě rozsvítila kontrolka, takže zítřek začne manžel návštěvou servisu. Na odpoledne na 17:50 jsme měli termín lékařské komise na sociálce v Akku. Minulý týden odtamtud kdosi volal, jestli bychom mohli přijít už ve tři. Mohli, proč ne, odsouhlasili jsme to, nicméně aktualizaci času schůzky jsem v sms neobdržela. Po příjezdu na místo se ukázalo, že nám počítač nevydá lísteček, protože v systému je stále uvedeno 17:50 a lísteček můžeme dostat nejdříve hodinu před termínem. Hmm, co teď. Prý počkat, až se otevřou dveře některé z komisních místností a zeptat se. Kromě nás ale čekalo několik dalších rodin. My komisí neznalí jsme stresovali, že budeme čekat hodinu, ale ukázalo se, že na tomhle úřadě pracují s časy dobře. Před třetí přišla slečna a otevírala místnost pět, tak jsem se k ní vrhla s vysvětlením situace. Prý „jojo, víme o vás, doktor ještě nedorazil, chvilku počkejte (to je v Izraeli taky dost zavánějící neštěstím a nutností prodloužit babysitter o hodinu) a my si vás zavoláme. K našemu překvapení jsme opravdu do pěti minut byli zavoláni. A k ještě většímu překvapení, spíš až šoku, jsme po dalších pěti minutách byli vysláni ven. Doktor rozhodl o stupni invalidity dítěte ze dvou vět, fíha. Prý četl do hloubky materiály, co měl k dispozici. Hmmmmm… My se výsledek komise dozvíme zřejmě za několik měsíců. Každopádně doufám, že to byla jednorázová zkušenost.

Únava se mě nepouští a blíží se nám další výlet, tak možná přece jen zaskočím k doktorce.

Fit jsem ráno nebyla ani trochu, ale trčet doma mi evidentně doteď nepomohlo, takže jsme na výlet vyrazili. Jak se mnou zacvičí pětihodinové courání potokem se uvidí zítra…

Hanča si v pět odpoledne cestou domů na půl hodiny zdřímla a zas to vypadá, že usnu před ní. Takže víc o výletu zítra.

A zase na šabat hezky doma. Před vstupem šabatu jsme stihli menší rodinnou oslavu. Zas jedna ratolest o rok starší . Po dlouhé době jsme viděli babičku a dorazili i bratranec a sestřenice dětí. Večeřeli jsme brzy, všichni chválili především manželovu smaženou rybu. Jinak byly také dětmi oblíbené masové koule a pečené kuře, co nechybí snad nikdy.

V sobotu jsme spali dlouho, děti ještě fungují v českém čase. I tak mi ráno připadalo, že snad nevstanu, svaly dost bolely. Během dne se to vylepšilo, ale byla jsem ráda, že si nikdo nevzpomněl na bazén vesnice. Určitě tomu přispělo, že Giyora s prcky vlez do bazénu na zahradě a dostatečně se vyblbli tam. Jinak se zas hrály Monopoly všech možných druhů (už se nám sešly tři různé) a další deskové a společenské hry, co děti natahaly do obýváku.

Dle českého času šly i spát, takže tu sedím takhle pozdě… Zítřek je jediný den v následujícím týdnu, kdy bychom mohli vyjet někam na výlet. Ale ještě jsme nevymysleli kam, tak nevím, jestli to klapne. A taky, jak se ráno budu cítit.

Pamatuji se, že když jsem jako malá byla v muzeu, bylo to o pomalém procházení mezi expozicemi, pohledech z dálky a naslouchání v tichu. Věřím, že teď je tomu už jinak, ale stejně tak věřím, že tady v Izraeli se dětské divokosti vychází vstříc mnohem víc. Rozhodně v muzeu vědy Madatec v Haifě. Každý rok nás překvapí novou expozicí – letos to byli roboti. Muzeum se rozkládá na třech patrech a expozice jsou rozdělené po malých místnostech. Všude se dá na něco sahat, mačkat, skákat, něco skládat, máchat se ve vodě, vypouštět kouřové kroužky, běhat po vlně nahoru a dolů. Prostě a jednoduše – něco si vyzkoušet . Všude je dost velký hluk, čili dětské křičení a výskot je spíš na pozadí. Včera se po muzeu pohybovalo mnohem víc lidí, než jsme zvyklí my, co rádi navštěvujeme Madatec uprostřed týdne. Ale něco za něco – jídlo nám obvykle není servírované a musíme si jej obstarat sami .

Kromě procházení po expozicích si děti užily krátké divadelní představení o vesmíru, během kterého se účinkující mimo jiné procházely s kouřícícm suchým ledem nebo vystřelily ke stropu raketu (prázdnou plastovou láhev). David se nám na půl hodiny zasekl při snaze porazit robotickou ruku v „kámen, nůžky, papír“. A šetří na robotického psa, prý čtyřicet tisíc šekelů, to bude mít hned…

Zaujala je i robotická kamarádka dovezená z Anglie, která si s moderátorem povídala, zdatně odpovídala na otázky a obličejem vyjadřovala emoce. Krásně protočila panenky coby odpověď na otázku, zda se roboti pokusí převzít vládu nad světem . Ale přiznám se, že schopnosti této „miliónové“ holky (milion šekelů stojí) mi přišly až děsivé!

Když jsme z chození po muzeu (a hledání dětí…) s manželem unavení, zaženeme je do místnosti s legem. Odtamtud už je pak možné dostat je ven jen na máchání ve fontánách. Samozřejmě chodíme vybavení ručníky a plavkami .

Kdyby nás odtamtud v pět nevyhodili, asi tam děti honíme ještě teď…