Od dětí jsme si s mužem odskočili kam jinam než k terapeutovi. Respektive terapeutce. Slečna, co už skoro dva měsíce pracuje s Matějem, nám potřebovala sdělit své dojmy a dát nám užitečné tipy pro zacházení s ním. Jak moc užitečné se uvidí časem 
.
K večeru jsem si odběhla ještě já sama, na první – seznamovací – schůzku s klientkou organizace Paamonim, pro kterou už druhým rokem dobrovolničím. Organizace pomáhá rodinám dosáhnout finanční stability. Na rozdíl od manžela jsem si tak užila večer za příjemného rozhovoru v perfektně uklizeném bytě bez jediného otisku dětské dlaně na okně nebo zrcadle 
.
Vrátím se ale ještě k tomu včerejšímu výletu. Potok Kziv, kde jsme byli, je naše oblíbená destinace už řadu let, tipuji tak osm. Je to z našeho bydliště nejbližší a nejsnáz dosažitelný potůček s „morkou“ cestou. Čili místo, kde se prostě chodí vodou. Courání potokem v létě je něco jako izraelský národní sport. Na kamenitou stezku jsou potřeba boty, ovšem těmi určenými do vody se pyšní sotva polovina návštěvníků. Druhá jde prostě v keckách. Malá část odvážlivců nebo těch, co není s botami do vody ani trochu spokojena, jde bosky (jako včera Hanča). Stejně jako boty příliš neřeší oblečení. To, co si Evropan představuje pod pojmem plavky, skoro neuvidíte. Častěji je to něco z lycry, co zahaluje značnou část těla. Ale mohou to být i dlouhé šaty a sukně nebo kalhoty, v kterých byste spíš vyrazili do města než do potoka. Neřeší se to proto, že ani v mokrém oblečení v letním počasí tady v Izraeli člověku prostě zima není. A navíc oděv kůži chrání před ostrým sluníčkem.
Jsou prázdniny, takže tam včera bylo spousta lidí. Vody není moc a místy byla dost kalná. I tak jsem vděčná, že jsem se tam zas podívala, protože mi to hezkých pár měsíců nevyšlo. Možná i let, loni byli myslím jen kluci s tátou. A také za to, jak Hanča byla z výletu nadšená, protože doteď se ošívala, že na výlety do přírody není .
Díky všem, co přáli brzké uzdravení. Je to o něco lepší než včera 
