Ráno se horko těžko vstávalo na devátou, kupodivu i všem dětem. V deset jsme chtěli být v Haifě v muzeu vědy na akci pro uzavřenou společnost. Do muzea chodíme každý rok minimálně jednou a pokaždé tam strávíme celý den. Letos to navíc bylo se snídaní, obědem a prezentací novinek ze světa robotů.
Hanička naneštěstí cestou zpatky tvrdé usnula v autě a jakkoliv se to hodilo, že v těch zácpách nebyla vzhůru, zatraceně se nehodí, že je vzhůru teď. Víc o muzeu tedy snad zítra, protože teď s Haničkou soutěžíme, kdo dřív usne. A mám to vyhrané…
Zpátky v Izraeli! My v pořádku, dům v pořádku, zvířátka a zahrada také.
V kompletní sestavě jsme do Česka letěli po dvou letech. Proti předchozímu výletu, kdy jsme v Česku trávili celý měsíc, bylo šest dní pro mě zoufale krátkých. Ale okolnosti momentálně delšímu výletu nepřejí, tak nezbývá než být ráda i za tohle. Zásadní účel, čili rodinná setkání, cesta splnila. Návštěva hradu, aquaparku a výlet do lesa k potoku zajistily manželovi pocit, že si užívá rodinnou dovolenou. Šance na další takovou v Česku se tak rapidně zvýšila .
Let v noci zpátky domů vyšel skvěle. Než letadlo vystoupalo, byli sice prckové už hodně přetažení a usínalo se jim hůř, ale zas extra trápení to nebylo. Zabrala jsem i já a prospali jsme skoro celý let. I v autě cestou domů tentokrát spali všichni. V šest se svítáním jsme odemykali dům a David se rovnou plácnul na sedačku a pokračoval ve spánku. Giyora, co nespal cestou vůbec, ho následoval na druhém gauči. Dva mladší kluci se pustili do stavění lega, co si přivezli jako dárek od tety. A Hanička se vrhla na výtvarné tvoření, co si v Česku moc neužila. Nevím, jak dlouho stavěli, ale v určité fázi přišla Hanča ke mně s brekem, že potřebuje pomoc ode mě nebo od táty nebo od někoho, ale že všichni tvrdě spí… Stačilo osušit slzy, přitulit, a už spala taky.
Vstávali jsme v devět do úplně běžné středy. Já skočila na pracovní úřad, manžel poté vzal dvě děti na nákup, zatímco druzí dva preferovali zůstat doma se mnou. Přivezla jsem si s sebou z Česka nevítaný suvenýr, nějakého vira. Doufám, že ho do zítra vyženu. Vzala jsem si na pomoc Becherovku, tak snad ty řeči o jejích léčivých schopnostech nejsou plané.
Pro jistotu jsem se taky cpala vitamíny ve všech formách – konzervované i čerstvé, ve fících, v maracuje. A i když jsem chuť k jídlu moc neměla, humusu od Abu Adam jsem neodolala!
Hotelová wifi se probrala! Dodávám fotodokumentaci výletu ke Skryjským jezírkům. Ano, jsou místa, kde voda ještě zůstala, i když ne moc. Česká příroda je krásná!
Našli moji rádcové, našli. Přesně podle představ. Do hodiny jízdy od Prahy, s parkvoáním u stezky, projít se lesem podél potoka, trochu se brodit, přejít lávku a dokonce se šplhat na nízkou skálu. Lovit žabičky, stavět věže z kamínků. Nenáročná stezka dlouhá něco přes kilometr stačila na tříhodinovou procházku. Ve Skryjských jezírcích teď není moc vody, ale nám Izraelcům to úplně stačí! Teď už můžeme vklidu jet zpátky domů .
Ač máme fotek mraky, nemůžu s vámi posdílet ani jedinou, protože mi to hotelová wi fi nevím proč nedovolí. Tak jedna půjčená z webu, co nás na návštěvu nalákal. A naše třeba dodatečně…
Zářící zlatý nápis v hebrejštině z fotky u včerejšího postu jsme objevili v kapli na hradě Český Šternberk. Máme odtamtud minimálně dalších sto fotek, manžel byl ve svém živlu. Ač jsem tomu nedávala žádné šance, opravdu se nám padesátiminutovou prohlídku hradu spolu s dětmi podařilo absolvovat (hrad pořád stojí a sbírky jsou celé ;))! A to prosím prohlídku v češtině. Určitě tomu napomohlo, že kromě naší šestičlenné rodiny s námi ve skupině byl pouze jeden slovensky mluvící pán. Průvodkyně byla k výskání a rozrušeným rozhovorům dětí shovívavá a dokonce je na závěr prohlídky nechala všechny zazvonit na zvon u brány. Kluci v každé z patnácti místností poctivě hledali symboly a vyznačovali v pracovním sešitě, co obdrželi před prohlídkou. Poslední tři místnosti toho Hanča už měla dost a střídavě jsme ji s Giyorou měli na rukách, ale to byla vlastně maličkost.
Z hradu jsme se moc chtěli podívat k nějakému potoku. Jenže nějaká voda v lese není v Česku bodem zájmu a tudíž vás k ní nikdo nedovede. Podle mapy to také nejde, protože je to buď zarostlé, vyschlé nebo na soukromém pozemku, čili je přístup k vodě oplocený. Ale nevzdáváme se .
Užíváme čas s rodinou, poslední dva dny i zamračené oblohy a dokonce dešťových kapek! Jen už to nebude dlouho trvat ;(.
Mám za sebou první den „dovolené“, který nebyl tak příšerně vyčerpávající. Další příliv izraelců do hotelu zřejmě způsobil, že děti už se cítí jako doma, a je těžší a těžší je tišit a korigovat. Hanča zas překvapila nepříjemně časným budíčkem (že mě to pořád překvapuje, co?), ale hodinku vydržela v posteli, než se začali trousit i ostatní.
Tak abych řekla něco zpětně k té cestě. Let byl v pět ráno, což znamená být ve dvě na letišti. A protože to máme na letiště necelé dvě hodiny cesty, museli jsme vyrážet kolem půlnoci od nás. Hanička měla naspané hezké tři hodiny, chlapci mezi hodinou a půl a dvěmi, my s mužem po půlhodinkovém šlofíku nebo spíš marné snaze o něj. Předpoklad byl, že vydrží vzhůru po cestě na letiště, a pak prospí let. Jenže jaksi jsem zapomněla na to, že během čtyřhodinové cesty se nějakou dobu stoupá, klesá a roznáší občerstvení a že až tak moc spát nejde. V autě cestou na letiště si chlapci zdřímli, Hanča držela. A držela až do konce stoupání v letadle, kdy si milostivě zdřímla na hodinu a půl. Mně se povedlo klimbnout na půl hodiny. Když jsem se probrala a došlo mi, že znovu už se spát nebude a dlouho ne, zpozorovala jsem, že paní před námi zapadá do profilu češky žijící v Izraeli, co znám z facebooku . Na holčičky mluvila česky a když se profláklo, že umí i hebrejsky a následně ještě jméno té starší z nich, bylo jasné, že jsme se po dlouhých letech potkaly osobně. Na rozdíl ode mě byla na cestu perfektně vybavená a holčičky ochotně sdílely svoje hračky s Haničkou. Pospávající cestující z hovorů malých slečen od šesté ranní asi nadšení nebyli, ale jsem si jistá, že nebýt nových kamarádek před námi, bylo by to o mnoho horší…
Kluci, co seděli kus dál ode mě okolo Giyory, spali zas o něco víc než my holky.
Let byl na čas, v cíli na nás čekalo auto a později pokoj hodně přes naše očekávání. Děti vydržely vzhůru až do večera, v sedm jsme my s manžeem úplně vyřízení usnuli spolu s nimi…
V pátek jsme se už vydali na výlet (malá nápověda pro znalé na fotografii ;)), ale o tom zítra.
Kočky i králíci jsou prý v pořádku, což jsou ale jedny z mála z optimistických zpráv z domova… Datum návratu se blíží, tak doufáme, že se let uskuteční, a že se nevrátíme do nějaké extra šlamastiky.
.
