Noc byla u nás klidná. A delší, než by bývala měla být. Zaspali jsme… Kluky jsem odvezla až po Haničce a začali školu s hodinovým zpožděním. Po včerejšku rozhodně pozitivní, že začali. Domů jsem se vrátila na sraz s kamarádkou a ta prokecaná hodinka a půl mi aktuálně připadá jako jediný světlý bod dne, co byl jinak plný protivných prkotin a věcí, co se nepovedly. Kukuřičné řízky k obědu se na pánvi rozpadaly, Hanička na zahradě spadla z minilanovky do díry po táboráku – plné popela a uhlíků. Motali se mi tu neplánovaně kamarádi kluků, taky chlápek z vesnice, kterého mi sem manžel nahnal, že mi pomůže odpojit myčku. Naprosto nečekaně mají už zítra přivézt novou. I to se zkomplikovalo. A nemám na mysli jen drobnosti jako že jsme omylem zavřeli hlavní přívod vody sousedům. Na čerstvě vytřené podlaze potopa, ťápoty dětí i zvířectva, ve dřezu od oběda se hromadící nádobí. Z mamádu zněl bubnový koncert v podání Davidova autistického kamaráda. K večeru opět několik telefonů od Davida, kdy se ptá, co může, ale pak si stejně udělá, co chce.
Jsem ve stavu stokrát nic umořilo osla. Můžu být nakonec ráda, že mi na zítra padly plány, protože kamarádka z Maalot má děti doma – nemají ve škole kryty. Minimálně část z té spoušti tady tak můžu odložit na ráno…
Přes den zas drony a rakety létaly o sto šest, už houkalo i Akko a Maalot. Žádné aktualizace stavu nedorazily, zůstáváme zatím „žlutí“.
Až budu míň unavená, přijdou mi ty dnešní trable k smíchu, já vím. Ale teď zas chybí kapacity. Mám dojem, že bude nutné přesunout psaní postů na dopoledne, jinak asi budou děsně pesimistické ;)).
Na fotce Davidova hlava plná miminek kudlanky nábožné. Dal si je tam sám!
