Židovka z Jižáku

Princezna ve školce, s klukama jsme zvládli nákup. Asi jsem s nimi pěkně dlouho nebyla a stihli mi vyrůst. 0bešlo se to bez jediné hádky, nehráli si na schovku ani na honěnou mezi regály. Sami kontrolovali seznam a přinášeli, co bylo napsáno. Snad to nebyla jen výjimečná situace.

Manžel se vrátil nějak po druhé hodině a protože se včera i dneska škrábali po kopcích, byl úplně zničenej. Dneska jsem na šabat vařila já. A ještě mám dodělávky a skoro žádný čas, takže se vracím k plotně .

Na fotce divoký chřest, co manžel přivezl. Roste to v tomhle období po lesích. Omýt, spařit, pokapat olivovým olejem a citronem – lahůdka! Jen jich nenašel moc.

Byl to normální den, až na jeden nedaleký výbuch v ranních hodinách. Dron. Takže skoro normální.

Dopoledne opět káva s kamarádkou a sprint po outletu v sousední arabské vesnici. To teď ode mě uslyšíte doufám často, rovnou jsme se domluvily i na příští týden . Kluci nutně potřebují tepláky – v Izraeli nedostatkové zboží od začátku března do konce září. Všude prodávají jen kraťasy, ale ty ochotně obléká jen junior.

Od dvou dál to byl trochu blázinec – manžel odjel a já zůstala sama na všechno rozvážení a svážení. Ani otevírat bazén nemělo smysl, ač to na sluníčku vyloženě peklo. Princezna podědila zimní oblečení po spolužačce juniora. Bylo jí šumák, že je venku pětatřicet a bunda je na o tři roky starší holčičku, stejně trvala na tom, že si jí na sportovní kroužek obleče. Zvládly jsme to usmlouvat na hřejivou čelenku. A v zimě chodí po studené dlažbě bosa. Veselo s ní je, to se jí nemůže upřít.

Večer jsme tu byly samy, kluci se rozutekli s kamarády na hřiště a na pizzu. Využila naplno, že ji nikdo z bratrů neokřikuje, ať už mlčí, a zpívala mi minimálně půl hodiny v kuse. Když usnula, zase jsem si ticha neužila – začali se trousit chlapci. Řešilo se, proč má junior třičtvrtě hodiny zpoždění oproti domluvenému času, že druhorozeného mlátí kamarád kamaráda, u koho bude spát kočka a spousta dalšího.

Potřebuji se zapsat na troje třídní schůzky, co se konají přespříští týden, vybrat ve čtyřech souborech (za každé dítě), jaké občerstvení zajistím k táboráku na Lag BaOmer…

Je to kýč, já vím, ale tak aspoň víte, proč se té pláži říká „koňská“ . Foto jsem si vypůjčila od manžela protože já dneska blejskla jen lampu v Ikea ;)). Nemířila jsem pouze tam, bylo toho víc – na pracovní úřad v Akku, pak do Haify nabrat milou společnici Hanu Mayer na procházku po obchodním domě plus již zmíněná Ikea.

Cestou do Akka jsem pro jistotu zkontrolovala sms od pracovního úřadu, jestli jsem to nezblbla, jak já umím. A trochu jo, stálo tam, ať se dostavím mezi 10:30 – 13:00. A já mířila na devátou. Už jsem si v hlavě přeprogramovávala den, když mi došlo, že žiju, kde žiju – v Izraeli, že . Vážně někoho zajímá, jaký je v sms čas? A už jsem skoro tam, tak zajdu, třeba to… Správně, dopadlo. Prý „jee, to je jedno, naťukejte do stroje číslo občanky a jestli vyleze lísteček, je to cajk“. Vylezl, s obrázkem domku, oznamující, že mám odškrtnuto, mám jít domů a přijít zas za týden.

Nepokrytě přiznávám, že vzhledem k tomu, jak dlouho jsem v Ikea nebyla, jsem si procházku užila možná ještě víc než tu u moře . A bylo mi úplně jedno, že jsem domů nakonec přivezla jenom křídy.

Těším se na další normální den! Nebudu se zlobit, když to bude ten zítřejší . Že i dneska na několika místech blízko hranic s Libanonem (v jednom případě i o kousek dál) sirény zahnaly lidi do krytů, už snad ani není třeba zmiňovat…

Intenzivní, ale krásný den. Vešla se do něj kávička na pláži s manželem, co opět přijel brzy z práce. Přivezli jsme si i židličky a uvelebili se na prázdné pláži v Akku, co nejblíž šumějícímu moři. Manžel v přístřešku ve stínu, já proti němu na sluníčku. Takhle si představuji pohodu. Kéž by to vyšlo častěji .

Princezna se po návratu ze školky hned máchala v bazénu a později odpoledne jsem ještě polovinu smečky vzala na hřiště, zatímco druhá zůstala na zahradě u bazénu s manželem. V dálce to dunělo a bouchalo, ale dostali jsme dopředu upozornění, tak to s nikým nehýbalo. Ač na jihu Libanonu ničení munice a tunelů způsobilo slabé zemětřesení.

Dneska víc fotek než textu, nějak mě to množství vjemů unavilo . Člověk si musí zřejmě znovu přivyknout po tak dlouhém období na pár metrech čtverečních .

Na dnešek jsem se vyspala do růžova. Ovšem ten úlek, když jsem na telefonu viděla 6:55 bych vám nepřála . Den předtím se mi povedlo vzbudit v 6:29 a tak jsem budíka vypla, aby zbytečně v 6:35 nevzbudil princeznu. A už nezapla, ehm. Takže jsme měli přesně 13 minut do chvíle, kdy si kluci mají obouvat boty a vycházet po objetí maminky pravou nohou z domu (nesmát se, to je důležité ;)). Společnými silami jsme s manželem fofrem připravili svačiny a všichni chlapci zdárně vyrazili na školní autobus. Kdybych si stihla aspoň vyčistit zuby a převléknout se z pyžama, budu si říkat, proč nespím o těch 20 minut déle každý den .

S princeznou jsme to také zvládly včas. Mají pondělí ráno divadelní kroužek, co má ráda, tak to bylo snazší než jindy. Káva s kamarádkou zas nevyšla – má nemocného manžela a nenechala ho viru napospas. Upekla jsem další chléb, připravila těsto na pizzu, vyprala pět praček, tři složila. I jógu se povedlo zařadit. Ne, že by mi chyběl pohyb, ale protažení ano. Poklidit, probrat skříně, utřít prach, umýt koupelnu. Nezastavila jsem se, ale pořád zůstává tolik věcí, co je třeba udělat. Ani na zahradu se nedostalo. Ven jsem se podívala jen díky věšení prádla. A pak znovu, když mi silný vítr shodil sušák, a já ho šla přenést dovnitř.

Manžel byl v jednu doma – výhody učitelského povolání. Sem tam . A od dvou už u nás zase bylo živo.

Večer jel průvodcovat kousek pod Haifu a já zůstala na uspávání výjimečně sama. Po hodně dlouhé době! A bylo to nečekaně v pohodě. Dopředu jsem juniora informovala, že se chci od půl deváté připojit na na zoom na přednášku o dětech a obrazovkách, že u něj jen budu sedět a poslouchat. Vyšlo to skvěle, princezna zabrala dvě minuty před začátkem. Nenašla jsem funkční sluchátka, ale doktor Michael Abulafia má velice uklidňující hlas a můžu mu tedy kromě za obohocující obsah poděkovat i za to, že mi uspal juniora.

Bylo to myslím historicky úplně poprvé, co se mi taková věc podařila. A protože přednášek k dispozici je mraky, určitě to brzy vyzkouším znovu.

Teprve teď koukám, že ráno se zase nedaleko motaly drony… Takže děkuji Bohu (a iron dome) za krásný úplně normální den. Zas ho tu zdaleka neměli všichni.

Na obrázku koupelna krátce po umytí. Vzorová ukázka skvěle fungující (zřídka) týmové spolupráce juniora a princezny.

Ráno mi junior skřehotavým hlasem sklesle oznámil, že ho bolí v krku a hlava. Dalo se to tušit – když jsem včera šla spát, slyšela jsem z pokoje kluků hodně ošklivý kašel. Přes den ale vůbec nekašlal a lepšil se hodinu od hodiny. Knížky, křížovky, trochu televize ve společnosti kočičáků. Později odpoledne už trval na odzkoušení napouštěného bazénu. Tak možná jenom včera moc ječel a zítra to už bude dobré . Kéž by.

Dneska psala po poledni jedna z maminek ve whatsapp skupině druháků, jestli někdo ví, kde je autobus, že nedaleko jsou sirény kvůli dronu. Naše letadla také slyšíme. Příměří by mělo vypadat jinak, ale nadále fungujeme, jako by život byl v normálu. S vědomím té křehkosti, částečně připraveným mamádem, dohodami, kdo tam případně v noci potáhne které dítě. A také s vděčností za každý den, který normál připomíná.

Na zítra chystám zase čtyři krabičky. Třeba to tentokrát klapne .

V synagoze na kiduš se sešlo nečekaně hodně lidí, prvně, co si pamatuji, se přidával ještě rozkládací stůl. Ne že by místní modlící se komunita snad narostla, ale jedna početná věřící rodina na návštěvě a hned je to plus deset . Společnost a jídlo tradičně skvělé, mí chlapci tradičně hluční a neukáznění . Nutno dodat, že to nejvíc obtěžovalo mě a manžela, ostatní se tváří, že „takhle přece děti rostou“. No nevím. Nenechala jsem si to zkazit, ale že bych to chtěla zažívat každý šabat, to zas ne. Princezna se chovala způsobně a zachraňovala tak situaci.

Jinak jsme měli krásně, vyloženě letní den. Vypadá to, že se děti bazénu v týdnu dočkají.

Slíbený článek o školství ne a ne sepsat tak, abych s ním byla spokojená, ale rozhodla jsem se, že ho tedy přejmenuji na „Náhled do školství v Izraeli“ a publikuji, co je. Kdo ví, jak dlouho by to trvalo, než bych s ním spokojená byla .

Tak tady je: Náhled do školství v Izraeli

A já jdu zas chystat krabičky. Starší mají zítra po vyučování kroužek a domů se vrací až po čtvrté odpolední. Takže jídlo na třičtvrtě dne…

Jestli teda všechno bude jako normálně. O šabatu zas lítaly rakety a drony na vesnice blízko hranic. A teď slyšíme letadla…

V noci čtyři rakety na vesnici u hranic, dneska po poledni drony, co doletěly o dost dál. Naše letadla jsme také slyšely… Příměří je křehké. Přesto se nadále snažíme žít jakoby trvalo. Kluci se potkali s kamarády. Jednoho ze synů jsem dokonce vezla do jiné vesnice. Ne že by se mi kdovíjak chtělo, ale kdo ví, jak dlouho ta možnost bude. Malá nešla do školky. Občas si říkám, že šest dní v týdnu je moc, a ať je tedy v pátek s námi (a pak kolem druhé odpolední lituji ;)).

Giyora je tento šabat zodpovědný za kiduš v synagoze, což v naší vesnici znamená, že připravuje pro modlící se komunitu občerstvení na zítřejší dopolední hostinu. Vychází to na něj asi 2x za rok, z čehož je zřejmé, že je to malá komunita. Ale synagogu máme moc pěknou.

Od poledních hodin vaří a já měla dětí nějak plné zuby. Zřejmě deficit času o samotě. Po té době, co jsme byli spolu pořád, je to hodně v mínuse. Přišlo mi, že děti moc sedí, zatímco já a muž se pořád hýbeme. Trochu jsem tu prskala a pak zavelela, že se jdeme projít. Stejně jsem Giyorovi chtěla přinést rozmarýn na pečené brambory.

Procházka byla nakonec delší, než jsem plánovala, takže fofruju vám napsat a jít zapálit šabatové svíce.

Třetí pokus pečení chleba zatím nejlepší! Snad to tak půjde dál .

Skončil nám pracovní týden a kafe s kámoškou zas nevyšlo. Snad budeme mít šanci příští týden. Jinak ale ukázkově běžný den – děti v institucích, manžel v práci, já úklid, prádlo, zařizování a vaření. Zapůjčený laptop jsem odvezla zpátky do školy a doufám, že pro něj v pondělí manžel zase nepojede…

Odpoledne jsem na smečku byla sama, rozvážela jsem to sem tam po vesnici. Starší chlapci se hrabali v lese v hlíně, prý staví tábor. Junior se po kroužku potuloval s kamarádem a konečně si sedli do pizzerie, která je ve vesnici otevřená každý čtvrtek. Během války fungovala jen na take away. S princeznou jsme zvládly dvě hřiště. Bylo krásně, možná až moc horko, ale všude se to hemžilo lidmi a dětmi.

Mezi šestou a sedmou večer byly slyšet výbuchy, ale nikde o ničem nereportovali. Před usnutím mi junior nešťastně říkal, že pořád slyší rány. Prý když šli z klubu do pizzerie, slyšel je pořád. Uklidnil se, když jsem mu řekla, že jsme je slyšeli všichni, ne jen on . Svedli jsme to na „asi nějaké pokusy“ a pak už vklidu usnul.

Já bych bývala spala už také, ale čekalo mě tu těsto na chleba, pokus číslo tři. A chtěla jsem vám napsat .

V dnešním horkém slunečním dni naše oslava Dne nezávislosti pokračovala tradiční grilovačkou u švagra na zahradě. Tolik masa, co jsem do sebe dneska zvládla vpravit, sním obvykle za měsíc. Ale je to holt speciální příležitost. Doufám, že za rok už to bude zas se vší parádou, včetně přehlídky letadel .

Ve čtyři jsme byli zpátky doma a já se nechala přemluvit, že vyrazím s prvorozeným na pláž do Akka sbírat mušle. Projít jsem se po tom vydatném pozdním obědě stejně krutě potřebovala. Zbytek smečky vzal muž na hřiště, protože sbírání mušlí je nebaví a na koupání to dneska nebylo. Určitě ne v šest večer. Vždycky mě překvapí, jak když se člověk přiblíží k moři, vedro je tu tam… Potkali jsme tam dobré známé, čili procházka se protáhla a k autu jsme se vraceli dlouho po západu slunce. A to už jsem vyloženě klepala kosu.

Ale to je drobnost, jinak to fakt bodlo. I nějaké ty mušle jsme našli .

Teď jdu chystat krabičky na zítra v dobré víře, že všichni odejdou do institucí a já tu aspoň něco stihnu udělat .