Ráno mi junior skřehotavým hlasem sklesle oznámil, že ho bolí v krku a hlava. Dalo se to tušit – když jsem včera šla spát, slyšela jsem z pokoje kluků hodně ošklivý kašel. Přes den ale vůbec nekašlal a lepšil se hodinu od hodiny. Knížky, křížovky, trochu televize ve společnosti kočičáků. Později odpoledne už trval na odzkoušení napouštěného bazénu. Tak možná jenom včera moc ječel a zítra to už bude dobré 
. Kéž by.
Dneska psala po poledni jedna z maminek ve whatsapp skupině druháků, jestli někdo ví, kde je autobus, že nedaleko jsou sirény kvůli dronu. Naše letadla také slyšíme. Příměří by mělo vypadat jinak, ale nadále fungujeme, jako by život byl v normálu. S vědomím té křehkosti, částečně připraveným mamádem, dohodami, kdo tam případně v noci potáhne které dítě. A také s vděčností za každý den, který normál připomíná.
Na zítra chystám zase čtyři krabičky. Třeba to tentokrát klapne .
