Židovka z Jižáku

Od půlnoci má prý začít platit příměří s Hizballáhem. To zřejmě vysvětluje tu intenzivní palbu během odpoledne, dokonce rakety na Haifu, což tu už dlouho nebylo. My nehoukali, ale bouchalo to hodně a blízko. Jak na potvoru zrovna ve chvíli, kdy jsem s juniorem měla vyrážet na kroužek robotiky a už už jsme nastupovali do auta, prásk bum prásk a bum. Zatímco já se ani nestihla leknout a trochu zmateně jsem z parkoviště pozorovala obláčky po odstřelech raket na modré obloze, on propadl totální panice, začal ječet, vysprintoval schody a zuřivě bušil na okno terasy, aby mu bráchové otevřeli. Když se tak stalo, fofroval rovnou do mamádu, a že nikam nejede. Naštěstí ce celkem rychle nechal přesvědčit, že už je po všem a že to bude v pohodě. Připomněla jsem mu, že když jeli včera do kina, tak se nebál. Nejspíš tedy bál, ale kino bylo větší lákadlo než robotika . Nakonec stejně jel s Giyorou, co stihl přijet z práce a převzít si ho u brány. Už jsem s cestou i byla smířená, ale když je možnost, ráda to přenechám manželovi. Jsem víc vklidu, když děti jedou s ním. Já vyzvedla ze školky princeznu a ta mi taky hned vyprávěla, že slyšeli bum bum bum a všechny děti se strašně vyděsily, začaly křičet a běžely do mamádu, že dokonce i ona s Avigail se bály.

Poslední hodinu a půl slyšíme výbuchy co pár minut. Ono to takhle vždycky směrem k blížícímu se příměří bývá. Přemýšlím, jestli bychom stihli případně juniora sundat z patrové postele, kdyby se sirénou neprobudil, přece jen usnul před hodinou a půl… A doufám, že to nebudeme muset testovat, že to sem k nám nedojde.

Do té půlnoci si počkám, jak jinak. Veškerá únava je ta tam, velí tomu adrenalin. Virus nejistoty se mě pořád drží, ale je to o dost lepší. Dneska jsem už normálně fungovala. Uvidíme, co s ním provede příměří .

Od zítra už na jiné téma, doufám. Ač ona ta válka nezmizí takhle ze dne na den jako mávnutím kouzelného proutku.

Oteplilo se, skoro až brutálně bych řekla. Doloženo fotem z auta…

Vypadá to opravdu na nějaký „virus konce války“, jak ho včera trefně nazvala má kamarádka. Teď ještě, aby to opravdu byl konec války…

Vitamín C, železo, klidné dopoledne doma s klukama – drobný úklid, koláč podle kuchařky pro děti, na jehož výrobě se ti větší podíleli. Junior až na konzumaci. Odpoledne je vzal manžel do kina do Karmiel. I když to podle statistiky posledního týdne vypadalo, že by je během promítání mohli hnát do krytů, nestalo se tak.

My s princeznou vyrazily na dětské hřiště. Už si ani nepamatuju, kdy jsme byly naposledy. Asi někdy loni, krátce po té, co jsem začala pracovat, ještě před změnou na zimní čas. Takže půl roku určitě… Na hřišti bylo živo, děti se zabavily spolu a rodiče mohli probrat, jak tráví náročné dny. Na válku se nezapomnělo, pořád byla tématem, vždycky někdo poinformoval o nejnovějším vývoji. A že není jen někde na pozadí nám připomněly hned ráno nedaleké výbuchy útoku na Akko a v podvečer na Nahariyi. Sluníčko hřálo dneska extra silně i v podzním odpoledni a určitě přispělo k tomu, že se teď cítím líp.

Do školy dnes údajně dorazilo 90 procent žáků. Na jednu stranu se těším, že brzy už vypravím i své děti, ale na druhou stranu jsem se ještě nesmířila s představou, že budu vstávat v 6:15 a chystat fofrem čtyři svačiny…

Dneska opravdu probíhala normální výuka. Děti dojely bezpečně do školy a dostavilo se jich 80 procent. Většina chybějících byla právě z místa, kde bydlíme my. Do školy se sjíždí z několika vesnic z nichž dvě jsou přímo přilehlé škole. Za rizikovou se vnímá hlavně cesta. Čím je kratší, tím je větší pravděpodobnost, že rodiče děti dovezou. Od nás to není daleko, sotva deset kilometrů, ale v ranních zácpách se to protáhne i přes půlhodinu. Na mě příliš. O tom, že bych je usadila do školního autobusu, neuvažuji vůbec. Tam je to při siréně lehnout pod sedačku .

Každopádně dle dopisu ředitelky distribuovaném ve whatsapp skupinách měli přítomní žáčci normální studijní den. Křížila se veselá atmosféra podobná shledání po letních prázdninách se smutným dnem, kdy se připomíná Holocaust. Děti dorazily v bílých tričkách, v deset stály dvě minuty na sirénu, co se rozezněla jako každý rok celou zemí. Následoval ceremoniál, který připravili žáci šestého (v Izraeli posledního) ročníku.

My doma zapomněli hlídat čas a při rozeznění sirény junior startoval do mamádu. Starší to ale nezblblo, tak se poctivě stálo i u nás.

Raketové a dronové útoky neustávají, ale až na výjimky se týkají jen míst blízko hranic. Na Nahariyi to dnes letělo dvakrát, na Karmiel jednou, v obou případech pozdě odpoledne. Jestli se situace nezhorší, v pondělí už ty svoje poklady odvezu do školy také .

Na dnešek jsem spala dobře, ale i tak jsem se ráno probudila úplně rozbitá. Jak s kocovinou – až na to že jsem nic nepila. A ne, těhotná na sto procent také nejsem, čtyři nám víc než stačí . Možná se tělo po ohlášení návratu do normálu rozhodlo, že může vypnout pohotovostní režim, a rozsypat se, jak se na takový válečný stav sluší a patří. Navíc když malá je v péči vřelých vychovatelek a kluci se tu o sebe jakž takž postarají. Dokonce trochu i o mě.

Pořád to není žádná sláva, končetiny podivně těžké, v hlavě hučí, žaludek na vodě. Ale lepší se to. Tak jdu spát a budu doufat, že se zítra ráno probudím v plné síle.

Na fotce záznam domácí výuky, ke které se mi je dneska povedlo přesvědčit.

Po setmění nám začal den památky Holocaustu. Taková další připomínka, že jako národ pamatujeme mnohem, ale mnohem horší období než posledních pár týdnů. Extrémní hašteření chlapců, ze kterého jsem byla dnes úplně hotová, se rázem promění v absolutní malichernost.

Ve vesnici jsme dneska sirénu neměli, ale o pár kilometrů dál, mimo jiné i tam, kde mají kluci školu, to houkalo. Studovalo se jen v mamádech, takže nikam nemusely běžet, ale na pocitu bezpečí to asi nepřipadlo. Mně určitě ne. Navzdory tomu a navzdory očekávání, co bude, až se uzavře hormuzský průliv, nařízení na zítra povolila. Nejen, že do institucí mohou všichni, co budou poblíž krytů (ač z poslední války víme, že děcka prostě nemají šanci doběhnout), dokonce vrátili i školní autobusy. Na jednu stranu všem rodičům, co mají odvahu děti vyslat, maličko závidím. Na druhou stranu – aspoň si ještě pár dní přispíme. Kluci prošvihnou ve škole ceremoniál, ale tak pro jednou to nevadí. Stejně mám vždycky pocit, že jsou na to ještě malí. Zajímalo by mě, jestli ten pocit někdy přejde…

Doma až na ty extrémní hádky prcků dobrý. Záviděla jsem princezně, že si od nich na dvě a půl hodiny odpočinula v mamádu školky. Odpoledne šel Giyora běhat a prvorozený syn se připojil. Byla jsem ráda, že bude na chvíli o kluka míň, tak mi bylo jedno, jestli to manželovi zkazí. Říkala jsem mu, ať si to kdyžtak zkrátí a vrátí se domů už z hřiště. Měla jsem podezření, že bude fňukat a lámat tátu, že se staví ve smíšence na zmrzlinu. Překvapili oba. Když mi syn po třičtvrtě hodině s úsměvem klepal na dveře, myslela jsem, že to v půlce vzdal. Ne ne, běžel s tátou celý okruh, až k bráně! Za ním dofuněl manžel, lapal po dechu. Synovi prý vůbec nestačil. Že mladej okolo něj pobíhal jako pejsek, kus dopředu, pak zas zpátky k němu, a „tati, dobrý?“. No, zasmáli jsme se, že příště ho už možná přinese na zádech. Takhle na poprvé uběhnout bez problémů šest kiláčků, slušnej výkon. V tomhle nebude po mamince, co si do dneška živě vybavuje hororové scény z dvanáctiminutovky a vůbec čehokoliv, co se běhu týkalo.

Obvykle po Pesachu vyvěšujeme vlajky kvůli blížícím se oslavám dnu Nezávislosti. Kdo ví, co z toho letos zas bude, ale vlajky jsme vyvěsili. K té „Am Israel Chai“ , co máme celoročně od doby krátce po 7. říjnu.

Kromě té úžasné obrovské kudlanky, co se u nás už nějaký pátek drží a vždy nás znovu překvapí, jak je obrovská, se k nám dneska zatoulala i želvička. V tomhle období jich tu po loukách běhají skoro houfy. Snad budeme už brzy vyrazit na procházku. Než se všechna ta zeleň promění v bodláčí…

Dneska vážně krátce, protože z nějakého nepochopitelného důvodu se mrňavá probudila už v půl sedmé ráno… Nedělala jsem si iluze, že klapne spát až do budíka, co byl na čtvrt na devět, ale zas takhle brzy jsem to nečekala. Mělo to tu výhodu, že usnula večer v osm, já posadila kluky k filmu a vypadla na lekci Tóry, zatímco manžel studoval přes zoom. Vyšlo to skvěle, lekce obohacující, krásně mi prozářila náročný den.

Do Haify a zpět jsme dorazili v obou případech v pořádku a na čas. Rakety a drony sice pořád létají, ale dneska jich bylo málo a převážně v nedohlednu a nedoslyšnu. Prvorozený slyší dobře, ale ne úplně perfektně, tak ještě budeme muset na ORL. Na schůzku s psycholožkou jsme měli přijít bez dítěte, takže to sedělo s tátovým telefonem v čekárně, ehm. Ale asi i tak lepší řešení, než je všechny tři nechat samotné doma. Určitě bezpečnější.

Malá byla na dvě hodiny ve školce, v mamádu. Prý dobrý, měli párty, zhasnutá světla, žluté a zelené hvězdičky, nadšeně se rozplývala a zpívala o tom písničky. Zpívá pořád a o čemkoliv. Třeba o tichu, když už jí vyřízená maminka pozdě večer naznačuje, že by si ticha trochu ráda užila… Družinu také zvládla, ale ve čtyři už nás vyhlížela. Přece jen na druhý školkový den po takové době to bylo až dost.

Podle fotek byla ve škole ve třídách, co měly dnes povoleno dorazit, asi polovina dětí. Děti ostatních tříd se měly učit přes zoom, ale na to jsem při tom ježdění zapomněla – a kluci taky rádi zapomněli… Zítra má zoom jen prostřední, zbylí dva by měli sedět v lavicích, ale nepovezu je tam. Zkusíme zapracovat doma, ať se za to pololetí stihnou někam posunout, že. Zase se naučili morseovku a zjistili, že jedna z našich baterek umí automatické S.O.S. . Třeba se jim to v našich časech bude hodit víc než zlomky.

Foto z čekárny před kontrolou sluchu. Ani tady nezapomínají na malé človíčky – pastelky, knížky, dokonce telefon s oblíbenými melodiemi z Bluey . Až jsem se divila, že v tom nechali baterky.