Právě jsem se vrátila z další oslavy narozenin princezny kamaráda ze školky. Ne že by ve vyšších ročnících už neslavili (naopak, slaví až do konce základky i ve třídě), ale s klukama už na oslavách nemusím trčet .
Jen v rychlosti, protože za chvíli je šabat. Je mi hůř než bylo v průběhu týdne. Obvykle k doktorům nechodím, ale jestli se z toho nevyhrabu do neděle, asi mi nic jiného nezbyde… Klika, že manžel dneska nepřijel tak zničený jako minulý týden. Jediné, co jsem zvládla kromě sezení na narozeninách, byl nákup dárku oslavenci. Skočily jsme s princeznou vedle do vesnice do obrovského hračkářství. Hodinu na to jsme parkovaly u domu a po schodech běžel jeden z velkých kluků, s podivným údivoúsměvem ve tváři, zběsile máchal rukama a na něco ukazoval. Stáhla jsem okénko a on ječí: „Rakety, rakety, raketyyyyy, na celou horní Galiei! A jo, fakt na modrém nebi kousek nad námi obláček s ocáskem po odstřelu. Blahořečila jsem si, že jsme neměly zaplé rádio, to bych asi pěkně zmatkovala. Sirénu z vedlejší vesnice ani výbuch jsme v zavřeném autě neslyšely, telefon byl ticho… Tohle je jisté úskalí aplikace, co o nebezpečí informuje – když člověk je v místě, kde to nehouká, a pak dojede někam, kde to už dohoukalo, ale bude padat, ví houby… No, hlavně že to dobře dopadlo!
Teď už jen, aby bylo dobře mně. Nařízení nám zatím nezměnili. Na to zřejmě dojde jen v případě, že se někomu něco stane… Rakety prý byly reakcí na zabití vysoce postaveného hizballáhníka v Bejrútu. Jako ano, čekali jsme to. Kéž by takto zpožděná a vlastně mírná reakce znamenala, že na žádnou větší už nemají kapacity…
Zas mi nebylo smutno. Doma dva ze čtyř. Syn si vyžádal kompenzaci za to, že díky přeplánování výletu do Tel Avivu přišel jen o jeden den školy a ne o dva, jak bylo plánováno. A princezna ráno nějak skřehotala, tak jsem ji po tom zvláštně ospalém včerejšku také nechala doma. V jednu dorazila na dvě hodiny posila v podobě manžela a já pohotově zdrhla do supermarketu. Večer se pořádaly ohníčky, co se z pondělka, kdy byl Lag BaOmer, na dnešek přesunuly kvůli počasí.
Manžel odjel a já na ten blázinec zůstala sama. Donést občerstvení – za jedno dítě džus, za druhé sušenky, za třetí sýrové burakas (slané šátečky z listového těsta) a za čtvrté mísu nakrájeného ovoce. Odvozy na kroužky, svozy domů, poklusy k táboráku, co se konal na louce nedaleko od naší zahrady. Školky až třeťáci spolu od půl šesté do půl osmé, páťáci, sedmáci a deváťáci od půl osmé dál. Šesťáci až v sobotu večer po odchodu šabatu, jak jsem zjistila až během ohníčku mrňousů. Zklamaný šesťák, že si nemůže hodit do ohně bramboru, protože to není jeho ohníček. Princezna s natlučenými koleny, dvakrát. Rozčilená, že jdeme domů, aniž by snědla párek opečený na ohni (ano, opravdu tu na ohni opékají párky). Já taky rozčilená, že jdeme domů pozdě, mám tu mraky nádobí, nezapla jsem bojler a nemáme teplou vodu. A místo, abych dělala, co je potřeba, opékám ji na pánvi párek, aby nepřišla o svou dávku karcinogenů. S další mohutnou dávkou pak přijdou velcí – uhel, jehož maličká část uprostřed prozrazuje, že byl kdysi brambora. Strašně si od toho ušpinili ruce. A dřez v kuchyni. Umyvadlo v koupelně také. I ručníky na ruce.
Jsou prostě skvělí. Jak rychle dokážou zařídit, že člověk zapomene na válku, co nedávno byla a na to šup se může vrátit .
Na fotce táborák Lag BaOmer tři dny po Lag BaOmer. Někde tam mezi těmi lidmi…
„A kde jsou housenky bource morušového?!“, vybalila na mě ve školce vychovatelka, když jsem s mírným zpožděním přivedla princeznu. Jejda, doma. Krabice s housenkami putuje mezi dětmi, co mají na zahradě moruši a tudíž neomezené množství potravy k dispozici. Ráno se pak vrací do školky s novou náloží listů. My je dostali v pondělí a protože včera byly prázdniny (Lag BaOmer), užili jsme si je celé dva dny. Vrátila jsem se domů i s princeznou, co zapomněla hru, kterou si nutně chtěla do školky přinést. A zas do školky, kde jsem se rozloučila s housenkami a na druhý pokus i s princeznou.
Kromě nutné návštěvy pracovního úřadu, kam musím každou středu, dokud nebudu mít práci, nebylo na programu nic zásadního. Pořád se necítím fit (táhne se to!!!) a tak jsem si naordinovala odpočinkové sezení u pc a nenáročné domácí práce. V deset mě překvapil telefon od vychovatelky, kterou zajímalo, jak princezna spala. No… dobře… Šla spát normálně, vstávala normálně. Prý si stěžovala na bolest bříška, šla se na chvilku natáhnout – a usnula! Ve školkách v Izraeli se od tří let nespí a že by moje super aktivní holčička dopoledne sama od sebe usnula, je naprosto nevídaná situace. Samozřejmě budící podezření a obavy u vychovatelek a i u mě. Nechaly ji spát. Prý uvidíme, až se probudí.
S návštěvou pracáku jsem tedy neotálela a mazala do Akka, ať to stihnu, než budou volat, že si pro malou mám přijet. Na úřadě stejný proces jako před týdnem – namačkám do automatu číslo občanky, přiložím ukazováček a dostanu lísteček, že mám jít domů. Volně přeloženo „My od vás nic nechceme, protože jednak je výše vaší podpory v nezaměstnanosti směšná a jednak ji ještě nedostáváte. A jestli chcete něco vy od nás, najděte si to na webu.“
Whatsapp od vychovatelky „Vzbudila se. Uvidíme, jak bude jíst.“ A o hodinu později posílá foto slečny spokojeně malující temperami. Vida, tak možná dobré. A možná ne, protože doma vybaluji netknutou svačinu. O tom už mi nikdo vědět nedal.
Doma pak zase dobré, chovala naprosto normálně a i jedla. Dost možná se v něčem plácá jako já a manžel. Neobtěžuje to moc, ale unavuje to… Počkáme, co přinese zítřek.
Dneska jsme dostali oficiální informaci, že čas na úprk do krytu narostl o 15 vteřin. A tudíž máme celých 45. Prima. Prý se blíží dohoda o konci války. Kéž by.
Dneska jsem si pro vás připravila mamád. Hodně se ptáte a pořád přichází noví (vítám :-)), co se také ptají.
Takže mamad je zkratka merchav mugan dirati, což je v překladu „ochranný domácí prostor“ . Domácí kryt. Je povinný u všech staveb od roku 1993 – bytů i domů. Bez mamádu stavbu nezkolaudují. Jedná se o místnost, co je součástí domu nebo bytu – se zavedenou elektřinou, internetem, často i klimatizací (ač tady jsou nějaké speciální podmínky, protože místnost musí být po zavření oken a dveří vzduchotěsná). Má silné betonové zdi, speciální okno a dveře odolné proti tlakové vlně po výbuchu rakety nebo jejích střepin. Má předepsanou minimální velikost, sílu zdí, kvalitu betonu a další (nejspíš).
Náš mamád je poměrně malý, asi 10 metrů čtverečních. Při stavbě domu a ještě dlouhé roky poté jsme nepředpokládali, že někdy budeme potřebovat v mamádu strávit víc než deset minut. Na doběh od sirény jsme měli avizovaných 45 vteřin a pravidlo bylo setrvat deset minut – a pak jít zas ven. Jenže svět jde kupředu a když to na nás letí z Libanonu teď, máme 30 vteřin (a to si nejsem úplně jistá, jestli to není míň). Za půl minuty nemáte v noci šanci posbírat v pokojích spící děti a dotáhnout je do mamádu. A už vůbec nepřipadá v úvahu, že by se po propuštění ven zas hezky vrátily do svých postelí spinkat. Čili trochu nepředpokládaně se od roku 2024 náš mamád příležitostně proměňuje na ložnici – mojí a našich 4 dětí (muž se už nevmáčkne). Když nám to došlo, museli jsme jej úplně předělat. Půlka místnosti byla hrací koutek a druhá špajz a trochu kůlna. Plus je tam velký mrazák, co prostě nemáme, kam jinam přesunout. Giyora (manžel) boural částečnou příčku, aby se vytvořil prostor pro matrace. Aktuálně náš mamád slouží jako pokoj nejstaršího syna, se sestavou bubnů pod postelí – galerií. Mrazák tam i nadále je a polička s konzervami také, ale nikoho to neruší, protože on tam stejně obvykle nechce spát. Když vypukne válka, bubny se rozstrkají po domě a vznikne prostor pro matrace. Máme tam přivedený internet, což děckám umožňuje koukat na počítači na pohádku, když nás tam zažene siréna. Voda ani toaleta tam není – ale jsou mamády, kde je. Pro malou máme vždy připravený nočník a my ostatní to zatím nějak ustáli. Při nejhorším… No, to tu nebudu rozebírat :-). Když houkáme v noci, manžel, co spí na gauči v obýváku (z ložnice by to měl zbytečně dál), se přišourá k nám (sorry, to fakt nejde líp vyjádřit, opravdu nepospíchá…) a zabouchne dveře. Děti to často vůbec neprobudí. Doba strávená v mamádu se teď nepočítá na minuty, ale čekáme, kdy obdržíme propouštěcí zprávu. Takže tam můžeme takhle zavření strávit různou dobu. Náš současný rekord je 2 hodiny, nejkratší asi 6 minut po dohoukání sirény.
Přikládám fota. Snad jste si udělali dostatečně dobrou představu :-).
Do září roku 2017 jsme jezdili s dvěma syny po výletech, courali se po potocích, procházeli se spolu s davy dalších izraelců po parcích. Ve chvíli, kdy začala konverze, skončily výlety. Držení šabatu je v judaismu naprosto zásadní, což manžel věděl, a i když nevěděl pořádně jak se to dělá, že nesmí řídit mu bylo jasné.
Během procesu jsme se učili o pracích, které dle rabínů Bůh o šabatu zakázal. Jde v základu o devětatřicet specifických tvůrčích činností, co se vázaly ke stavbě svatostánku v poušti. V Tóře je výslovně napsáno, že o šabatu se nesmí žádná „melacha“, což je slovo, které je prvně použito právě jako označující činnosti při jeho stavbě. Jejich seznam snadno dohledáte. Je toho mnohem víc, co se o šabatu nesmí, nicméně vše je odvozeno právě od tohoto základu. Zmíním třeba zapínání a vypínání elektřiny, kvůli zažehnutí ohně, jak se často uvádí (ač nás rabín učil, že je to kvůli „stavět“ – postavení elektrického okruhu). S každou probranou látkou jsme přidávali nová a nová omezení a asi si dokážete představit, že to ze začátku byla příšerná pruda. Fňukali jsme, že nic nemůžeme, nevěděli jsme, co s dětmi, které jsme byli zvyklé nechat vyspat v autě cestou někam. Navíc muž musel začít chodit do synagogy na páteční večerní a sobtní dopolední (ukrutně dlouhou!) modlitbu. A já s malými kluky doma sama, bez televize, bez počítače, což byl stav, na který jsem absolutně nebyla zvyklá.
Trvalo to slušnou dávku šabatů, než jsem si zvykla. A další slušnou dávku, než jsem je začala mít ráda. Zásadní vliv na to měla rodina rabína naší vesnice, co pro nás byli během procesu tzv. „vodící“ rodinou. S manželkou rabína jsme se velice sblížily, staly se z nás kamarádky. Trávili jsme často sobotní dopolední hostiny u nich a učili se o šabatech od těch, co se do nich narodili, a jsou pro ně tak přirozené, jako je život sám. Oba to jsou skvělí lidé a prezentovali nám náboženství v tom nejlepším možném světle.
A konečně k tomu, jak teď, po více než osmi letech od začátku procesu, vypadají naše šabaty. Návštěvy synagogy se nekonají, muž kde si mezi koronou a narozením princezny vypadl z rutiny a už se k ní nevrátil. Šabaty trávíme doma. Páteční odpoledne je zasvěcené přípravám – muž vaří a já poklízím, co s dětmi zvládnu. Občas se pátky slaví narozeniny, děti se účastní různých akcí – takže vozím a přivážím a úklid se může smrsknout třeba jen na omytí umyvadla v koupelně a výměnu ručníků… Ale něco být musí, v nejlepším případě jsou děti součastí – uklízí pokoje, myjí zrcadla, zalijí kytičky. Před vstupem šabatu zapálím svíce, vypneme televizi, odložíme telefony.
K šabatové večeři (hostině) zahájené kidušem – šabatovým požehnáním, přípitkem sladkým vínem, rituálním opláchnutím rukou – netilat yadaim a zakousnutí chaly – šabatového chleba, co zahajuje hostinu, usedáme ve „svátečním“ oblečení – kluci bílá trika, já s princeznou šaty. Hostina je bohatá – polévka, různé saláty z čerstvé i upravené zeleniny, tahini, ryba (měla by na šabat být), minimálně dva masové chody (obvykle máme kuře a hovězí – buď karbanátky, masové koule, guláš). Obvykle hostíme minimálně jednoho z dospělých manželových synů z prvního manželství, co bydlí ve vesnici s maminkou dvě ulice od nás (ano, je to zásadní důvod, proč bydlíme právě tu). Už v pátek po večeři odhadujeme, co bychom do neděle nestihli sníst, a zamrazujeme. Na lince je šabatová plotýnka s časovačem, kde se uvařené pokrmy udržují teplé. A veliká termoska s horkou vodou s kohoutkem. Vařit se o šabatu nesmí, čili ani převařit vodu na kávu. A bez kávy si těžko někdo umí představit šabat – já tedy rozhodně ne. Dokonce máme písničku, co zpívají děti od školkového věku „šabat ba boker, jom jafe, ima šota hamon kafe“ (sobotní ráno, krásný den, máma pije hodně kafe J).
Děti ten den nemají žádnou večerku, hrají si, dokud ne neunaví a nejdou samy spát. Dokud to neuměly samy do postelí, popadaly nám různě po matracích a gaučích v obýváku. Přenosili jsme je do postelí, když jsme šli spát my.
Sobotní ráno se odvíjí od toho, kdy nás děti vytáhnou z postele. Ví, že tohle je den, kdy je máma a táta plně k dispozici. Nechají mě odříkat ranní modlitbu a už vytahují všechny možné hry. Dostanou svou sladkou snídani – chalu s nutelou. Já a muž s jídlem čekáme na sobotní dopolední hostinu. Kiduš podobný tomu o pátečním večeru, jen jsme zvyklí jíst mléčné jídlo, ne maso jako o pátečním večeru (držíme kašrut, maso a mléko se nemíchá). Na platu ohřejeme rybu z předchozího dne (je parvé, můžeme ji tedy k masu i k mléku), někdy máme také nádivku – třeba olivovou, těstovinovou, kukuřičnou. Občas přiděláme salát, jinak vyndáme sýry, pomazánky, med, marmeládu. Na šabat je vždy něco extra oproti běžným dnům – děti mají sladké dezerty, speciální „sladkost“, dražší ovoce – borůvky, ananas. Rodiče si dopřejí sýr s bílou plísní (jsou tu hodně drahé), dobré červené víno. Obecně děláme před šabatem velký nákup a během týdne jen dokupujeme nutné drobnosti.
V pěkném počasí jsme bývali zvyklí chodit do polí a luk za vesnicí, ale 7. říjen 2023 to změnil. Zvuk projíždějících čtyřkolek a terénních motocyklů mě stále děsí. Když teď jdeme ven, je to jen po vesnici (je oplocená, jak je v Izraeli zvykem u židovských osad). Procházky připadají v úvahu zhruba od listopadu do konce května. Pak už je v lese i na polích sucho a kromě bodláků nic k vidění. Navíc bývá příšerné horko, kdy se člověku chce tak relaxovat ve stínu rostlých stromů na zahradě u bazénu. Když je otevřený bazén ve vesnici, často chodíme s dětmi tam. S připravenou svačinou, protože kupovat (platit) se o šabatu nesmí, čili otevřené občerstvení je pasé. Děti jsou na to zvyklé, ví, že o šabatu ne. To není jediná „nástraha“ v naší sekulární vesnici. Sem tam někdo slaví o šabatu někdo z kamarádů dětí narozeniny. Účast na oslavě dětem povolujeme, ale chodíme pěšky. Vesnice není velká, ale když je to na potvoru na druhé straně, je to kilák a půl s klesáním a stoupáním – ve čtyřicetistupňových vedrech slušná nálož ;).
Vesnice je sekulární, jak jsem poznamenala. Kromě nás je tu asi dalších 20 – 30 rodin (z 350), co nějak drží šabat. Výjimečně oba partneři, spíš jeden ano a druhý ne. V synagoze se konají modlitby a minimálně 10 chlapů, co je potřeba na minjan, tam vždycky jde. Ženská účast je menší, pravidelně tři až čtyři. Ale často tu mají rodiny návštěvy nebo se konají oslavy bar mitzva (třinácté narozeniny chlapce, kdy je poprvé oprávněn se zúčastnit minjanu) – to je pak v synagoze hodně živo. Oslava bar mitzva je u nás samozřejmá i v sekulárních rodinách. Většina praktikujících jsou sfaradští židé a modlitby jsou tomu přizpůsobené. Ač je to takový aškenazský a sfaradský mix.
Při odchodu šabatu děláme „havdalu“, což je rituál, kdy se opět žehná vínu, nějakým voňavým bylinkách (obvykle máme hřebíček) a plamenu svíce (speciální svíce, která má tři knoty). Odděluje se jím svatý den – šabat – od běžného dne týdne.
Na fotografii je synagoga naší vesničky (než najdu čas a lepší úhel ji vyfotit :-))
A jsme v pořádku doma! Mrňouskové se po mně vrhli, jak kdyby mě neviděli měsíc .
Rušná silnice pod hotelem zajistila, že jsme se extra nevyspali, čili nebylo překvapení, že ráno mi líp nebylo. Aspoň to zůstalo stejné, ale šetřila jsem kroky. O vrcholné zážitky dne se postarala telavivská MHD. Nainstalovala jsem moovit aplikaci, přes kterou mělo jít koupit jízdenky. Úspěšně jsme našli zastávku autobusu, co nás měl dopravit za kamarádkou do Ramat Gan. Najít také tu, kde máme vystoupit, už bylo horší. Prý Žabotinski, Herzel. Řidič potvrdil, že tam jede. Nascenovat do aplikace bar kód a koupit dvě jízdenky se povedlo bez problému. Kupodivu. Po Žabotinski Bialik následovala Bialik Metro. S napětím jsme čekali, až autobus zavře dveře a my uslyšíme, co bude příští zastávka. Se stejným napětím na zavření dveří čekali všichni, nezvykle dlouho. Načež řidič autobusu opustil své sedadlo, vyrazil směrem k nám a „nechtěli jste na Žabotinski Herzel?“. Chtěli! „Nu!“ a ukazuje prstem ven ze dveří. Aha… Tak jsme dojeli .
Setkání klaplo, ač by to po té spoustě let chtělo sakra víc než hodinku, co jsme měly. Z příjemné pizzerie v Bnei Brak jsme se vydali už sami směrem k další atrakci – na metro. Bylo tak pěkně značené, že jsme se zas museli doptat. Na vlakové nádraží to bylo tři zastávky – příliš málo pro desetiletého kluka, co metro zatím zná jen z Prahy a tam už dlouho nebyl. Tak jsme jeli osm na jednu stranu a pět na druhou. No a pak zas pořádný kus pěšky, protože směrovka k vlakové zastávce HaShalom nám zmizela a po dvaceti minutách jsme došli k Savidor (zas s doptáním…). No comment.
Zas jsme si ale v Tel Avivu užili super počasí. Ukázalo se, že na severu celý den bez přestání lilo a bylo chladno jak uprostřed zimy (devatenáct totiž…)! Až se manžel obával, jestli odjedeme z pole vedle vlakové zastávky, kde jsme včera zaparkovali.
Vyspat se mi nepovedlo, ani pořádně nevím proč. Kromě toho, že mě jednou přišla otravovat kočka, co to obvykle nedělá. Už spát jsem šla se škrábáním v krku a babiččina medicína v podobě lektvaru z česneku a medu možná pomohla, ale ne dost. Ráno jsem byla zničená a ke krku se přidala lehká bolest hlavy. Na výlet ideální.
Ale nakonec asi i jo. Je to totiž s jedním dítětem úplně parádní odpočinek (čímž se omlouvám všem matkám, co mají jedno a cítí se jako já, když mi známá ve vesnici oznámila, že její dcera přijela na víkend JEN se čtyřmi dětmi (z osmi) a libovala si, jaká to byla pohoda ).
S mírným zpožděním jsem v půl deváté odevzdala princeznu do školky a krátce po desáté jsme už sbalení jeli do Akka na vlak. Slušně jsme zmokli, ale za hodinku a půl cesty to oschlo a v Tel Avivu jsme vystupovali do polojasného počasí ideálního na hodinovou procházku parkem. Podél řeky Yarkon s dvěmi krátkými občerstvovacími zastávkami pěkně až k hotelu.
O hodinu dřív než byl oficiální checkin, ale pokoje už připravené byly. V ceně měl být balkón a jako dárek od hotelu jsme dostali i výhled na moře. Umím si představit, že za současné situace o vyšší patra moc zájem není, přece jen poběžíme po schodech do mínus jedničky do krytu sedm pater, kdyby něco, ale i tak jsme měli radost. I když máme oba strach z výšek a k proskleným tabulím balkónu jsme se blížili velmi opatrně. Prostě pokoj přesně pro nás .
Vyhladovělí jsme se vrhli do pizzerie přes ulici, kde jsme si zkoušeli přes aplikaci za použití voucheru odborů pro učitele objednat (s výraznou slevou) rodinnou pizzu s černými a zelenými olivami a červenou cibulí navíc. Nedařilo se. Pizzař pomoci neuměl, prý na helpdesk aplikace. Giyora to zkoušel za nás, též bez úspěchu. Zásek na hodinu a půl, až jsme to vzdali. Nechala jsem juniora u telky na pokoji a šla koupit, ať je to, co je to. Z aplikace, bez použití voucheru. Najednou to po mně chtělo registraci. Konečně jsem úspěšně dokončila objednávku, voucher to vzalo s jedním přídavkem – zelenými olivami. Sláva. „A je možné k těm zeleným olivám přidat černé a červenou cibuli? Zaplatím to zvlášť. „Ne, není to možné, nemám jak to zadat.“ Protočila jsem panenky, ale neřešila to. Za deset minut mi do krabice zavírá pizzu. S úsměvem a se zelenými i černými olivami a červenou cibulí. Na účet podniku.
Posilnění pizzou jsme vyrazili na západ slunce do přístavu. Tušila jsem, že úplně podél moře to kvůli silnému větru nepůjde, tak jsme to vzali zas hezky oklikou, mezi budovami a skoro prázdnými dětskými hřišti, kde jsme se nečekaně vyblbli oba. K moři jsme se přiblížili na blejsknutí dvou fotek a zas jsme se odtamtud rychle vzdálili. Dle předpokladů příšerný vichr se slaným mrholením rozbouřeného moře. Ještě krátké nahlédnutí do nočního telavivského života – na Diezengof ulici, falafel k večeři a zpátky na hotel. Na baru nás čekala další pozornost – sklenka vína pro mě a džus mladýmu.
Městký život má své kouzlo, až se mi zastesklo. Tel Aviv má úžasnou atmosféru, zvlášť tady blízko vody a parku. Vyprávěla jsem synovi, jaké to je žít ve městě, kde je všechno na dosah, kolik má člověk možností. Jak se cestuje veřejnou dopravou, jezdí na kolech do práce. Vlastně vůbec nevím, jaké to je tohle neznat. Nedokázala jsem odpovědět na otázku, co mi přijde lepší… Oboje má své, možná záleží na věku, aktuálním životním rozpoložení, nevím. Jsem zvědavá, kam ho život zavede .
Doteď super výlet, jsme jako správní burani ze všecho vyjevení – psí hřiště, elektrokola s lavičkami, školáci na kajacích na Yarkonu. Často v údivu omylem vstupujeme na cyklostezku a vzájemně se napomínáme, že „už zase“ . Ano, chce to zvyk.
A takhle to vypadá, když mě pustí z baráku jen s jedním dítětem. Předlouhý post s filozofováním a spousta fotek. Pustit mě samotnou, tak už možná máte knížku .
Aby mi náhodou doma samotné nebylo smutno, zůstala tu se mnou dneska princezna. Ne že bych si nutně potřebovala zajistit společnost, ale vyskočila jí vyrážka a v kombinaci s tím, že už v pátek mi vychovatelka ve školce tvrdila, že na ni něco leze, netroufla jsem si jí do školky přivést. Doktorku jsem pro sichr hend v pátek objednala, ač teda doma žádné známky nepohody neprojevovala. Ale tak zrušit to jde vždycky.
Malá je v pořádku, prý nějaký lehčí virus, co dojíždí. Stavily jsme se v zahradnictví pro pár kytiček a až se to v následujících dvou dnech vyprší, zas si okolí domku maličko vylepšíme.
Doufám, že to s tím deštěm nebude tak horké jak slibují, protože původně plánovaný výlet maminka plus syn, co jsme měli podniknout ze středy na čtvrtek, jsme kvůli změnám v plánech manžela museli přesunout. Na zítra…
Konečně všechny děti spí a já projíždím zprávy. U nás byl šabat úplně klidný, žádné rány. Tedy když nepočítáme dětské kopance do sádrokartonové zdi, co během války umí člověka slušně nadzvednout. Množství pendlujících stíhaček ale potvrzuje, že žádný klid, na který by se dalo spoléhat, to stále není. Spíš naopak, je jen otázka času, kdy zas bude siréna houkat i u nás. Krátce před včerejsí půlnocí si pobyt v krytech užili ve značné části Golanských výšin.
Večeře se zvládla, byl losos, boloňská omáčka, pečené kuře, rýže, těstoviny a zelenina pečená v troubě (brambory, cukety, mrkev, červená cibule a brokolice). Giyora zvládl pokrájet čerstvou zeleninu a udělat tahini, co na šabatovém stole nikdy nechybí. Rybu (nějakou lepší než tuňáka z konzervy) a červené maso také děláme na šabat pravidelně – obvykle jen na šabat, v týdnu maso připravujeme výjimečně.
Lehce se ochladilo, pro nás na příjemnou teplotu, ale v bazénu nevydržel ani náš mrňavý tuleň. Teploty mají nadála klesat a v pondělí a úterý nás čeká silné ochlazení a dokonce déšť! Díky tomu se kurz manželovi přesouvá na pátek – takže si pro velký úspěch přípravu na šabat sama s dětmi zopáknu… Oslavy Lag BaOmer, což znamená tady u nás sraz u velkého táboráku, naplánované na pondělní večer, se kvůli počasí možná úplně zruší. Tak ani nevadí, že jsem pořád nenapsala do seznamu, co které z mých dětí přinese…
Na dvě třídní schůzky ze tří už zapsaná jsem a nevyšlo to na stejný den, čili se do školy poženu dvě dopoledne. A třetí vynechám, protože tam dopoledne možnost není a já nebudu hledat babysitter kvůli čtvrt hodině povídání s učitelkou. Navíc jde o jediného z chlapců, co nemá problémy ani ve studiu ani v chování. Alespoň zatím.
Na fotce není rosa, s tou se tu už v tomhle období nepotkáme, ale kapičky, co se v pavučině usadily po ranním automatickém zalévání zahrádky. S úžasem na to v pátek ráno koukali dokonce i ti mí „velcí“.
Princezna ve školce, s klukama jsme zvládli nákup. Asi jsem s nimi pěkně dlouho nebyla a stihli mi vyrůst. 0bešlo se to bez jediné hádky, nehráli si na schovku ani na honěnou mezi regály. Sami kontrolovali seznam a přinášeli, co bylo napsáno. Snad to nebyla jen výjimečná situace.
Manžel se vrátil nějak po druhé hodině a protože se včera i dneska škrábali po kopcích, byl úplně zničenej. Dneska jsem na šabat vařila já. A ještě mám dodělávky a skoro žádný čas, takže se vracím k plotně .
Na fotce divoký chřest, co manžel přivezl. Roste to v tomhle období po lesích. Omýt, spařit, pokapat olivovým olejem a citronem – lahůdka! Jen jich nenašel moc.
.
. Dost možná se v něčem plácá jako já a manžel. Neobtěžuje to moc, ale unavuje to… Počkáme, co přinese zítřek.
).
.
. Ano, chce to zvyk.
