Včera pozdě večer jsem tu nadskočila po té, co nám jakási vzdálená tlaková vlna bouchla do okenních tabulí velkého okna na zahradu. Rychle jsem stahovala žaluzie a kontrolovala, co kde. Až dodatečně psali, že se jedná o důsledek akcí izraelské armády na jihu Libanonu. Dneska hlásí dopředu, že zas bude bouchat. Myslím, že vesnice blíž k hranicím to musí cítit minimálně jak zemětřesení.
Ráno jsme Hanču odvezli do školky, kde se jim dneska vyměnil tým vedoucích v družině. Oficiální družina ministerstva školství totiž obvykle funguje tři týdny v červenci. Ale protože děti letos zameškaly hodně školy, je prodloužena až do konce července. Nicméně týmy vychovatelek jedou své tři týdny a dost. Čili se s dětmi včera rozloučily. Hanča ráno se vstupem lehce otálela, ale odpoledne se vrátila s tím, že s Dar je největší legrace. Tak asi dobrý.
Odtamtud jsme skočili vyzvednout manželovo opravené auto a rozdělili si kluky. Zatímco já s nejstarším jela na hlášení na pracák a pak k doktorce, Giyora vzal mladší dva na nákup.
Po dvou měsících si manžel přebral zpátky čištění klecí hlodavců, sláva. Já prckům otevřela bazén na zahradě. Bylo extrémní vedro, na nic jiného to zas nebylo.
Máme večer tiša beAv. Myslím, že je to letos vůbec poprvé, co v našem sekulárním jišuvu kvůli tomuto datu zavřeli bazén. A ani jsem nezpozorovala protestující reakce spoluobyvatel.
Kéž k těm smutným událostem v tento den v historii nepřibyde další. Kéž si pamatujeme, že zásadní je držet spolu a vzájemně se respektovat. Možná právě naše generace zažije naplnění slov proroků, podle kterých se celé smutné třítýdenní období promění v období radosti, oslav a veselí.
Na fotce motýlek, co na chvilku zavítal na návštěvu. Podle některých výkladů motýl v judaismu symbolizuje naději. Tak snad.
