Židovka z Jižáku

Hlásím, že u nás to jde zatím dobře! Ladíme poslední detaily, dům je provoněný bobkovým listem v guláši, jatérky, kuřecí polévkou… To je jen část meníčka, hosté dotlačí také každý něco – bramborový salát, pečené kuře, zeleninový salát, zákusek. Vrcholem bude jako vždy tchýnina gefilte fish.

V Karmiel, odkud k nám pojede většina hostů, měli sirény hned ráno. U nás upozornění, že se blíží, ale nedorazilo to sem. Hosté doufám dorazí v pořádku a aspoň přibližně domluvenému času (dochvilnost se v Izraeli moc nepěstuje ;)).

Co jsem shlédla zprávy, tak doufám, že v centru si na přípravy vzali aspoň tři hodiny rezervu. Jsou dneska víc v krytech než venku…

Desetiminutová pauzička u kávy je v čudu, jdu se zas pustit do práce.

Byla to dřina, ale zvládli jsme to! Dům je košér na Pesach. V obýváku sice pořád trčí čtyři gauče (dva staré a roztrhané a dva, co dovezli včera v půlnoci), u dveří jsou připravené tašky a krabice s nádobím a surovinami, co půjdou na týden do kůlny, plus spousta odpadu. Ale to nejdůležitější – kuchyň vysmejčená a nablýskaná, bez jediného drobečku chleba, jak se na Pesach patří . Teď vrátit hrnce a příbory, co nám včera vyvařili, a vyměnit sady nádobí – na Pesach máme speciální.

Manželovi nedalo, aby se nepokusil opravit praskliny ve zdech a fleky na stropech po deštích. V Izraeli jsou domy připravené na deště asi jako Pražáci na sníh. Zajímalo by mě, jestli tu opravdu někdo bydlí v domě, do kterého nezatéká.

Nutno dodat, že jsme u nás na to uklízení měli až zázračně klid. A ohňostroj nad Haifou, Nahariyi a Akkem (samozřejmě ne ten, co by člověk rád viděl, ten je v Izraeli dovolený jen na den Nezávislosti). Tam, a na dalších místech, Hizballáh přípravy na Pesach zásadně komplikoval. Co jsem proběhla zprávy, obešly se salvy na sever bez obětí, s několika lehce zraněnými. Díky Bohu.

Tři děti ze čtyř byly s námi celý den doma a statečně pomáhaly. Čtvrtý byl odpoledne s kamarády, po té na malé oslavě narozenin. Připojil se k nám až po setmění, kdy podle tradice děti chodí s pírkem a svíčkou v ruce po ztemnělém domě a hledají posledních deset zbytků chamecu (u nás kousky pita chleba zabalené v alobalu). Vzhledem k tomu, že máme po domě rozstrkané věci, co jsme museli vystěhovat z mamádu, a v pokojíčkách mají pořád něco rozkramařeného, jak tam nechodí spát, bylo to zajímavější, než jindy. Našly je nakonec všechny a zítra dopoledne je spálíme v táboráku na určeném místě ve vesnici. Chceme jít celá rodina, tak snad to klapne. Bez využití mamádu v přilehlém domě…

Zítra večer se u nás má sejít asi 15 lidí a budeme mít určitě plné ruce práce, tak nevím, jestli stihnu napsat, ale pokusím se. Jestli se příspěvku nedočkáte do naší půl sedmé, tak pak až ve čtvrtek. Pesach je totiž jako šabat – u počítače nesedím.

Spát ještě nejdu, ač už je hodně po půlnoci, přece jen je ještě hodně, co chystat…

Už mi dny začínají splývat a musela jsem se podívat do historie poplachů, abych si ověřila, jestli jsme dneska taky byli v mamádu a kdy to bylo… Přitom noc byla prima, spali jsme dobře a dlouho, paměť by mi měla fungovat.

Tak ano, byli. Krátce po té, co manželovi v jedenáct začal poslední den kurzu navigace přes zoom, dorazilo upozornění, že máme v blízkých minutách očekávat poplach. Začalo klasické pobíhání po domě, stahování žaluzií, kávičku jsem si stihla udělat – a za pět minut to tu bylo. Tentokrát výživné, pěkných pár ran jsme slyšeli i přes pohádku, co si děti stihly pustit. Ještě jsem se čílila, proč to nedají víc nahlas – ale prý to bylo na maximum. Přátelé z Haify reportovali hodně velké bum. Za osm minut se místo propouštěcí zprávy zas ozvaly sirény, tak si děti z Miňonů užily ještě čtvrt hodinku. Ze zpráv jsme se dočetli, že to odnesla rafinérie v Haifě a honem naplánovali odopolední výlet na benzínku, než benzín od zítra zdraží. Pak se manžel vrátil ke kurzu a celý zbytek dne byl už u nás klid. Rakety několikrát letěly ještě na Haifu, Akko a Nahariyi, tak jsme sem tam slyšeli rány bez upozornění, ale to už nás moc nenadzvedává.

Po skončení kurzu se Giyora vydal na cesty. Na Pesach zas hostíme rodinu a protože máme už totálně roztrhaný gauč, muž se rozhodl, že zkusíme pořídit nový. Teda nový ne, to jsem se zařekla, že nepořídíme, dokud děti neodrostou, ale něco z druhé ruky. Našla jsem přes marketplace rychle celkem blízko za víc než přijatelnou cenu, Giyora sehnal stěhováky a pustili jsme se do akce. Rovnou vzal na cestu půlku kuchyně, teda skoro, protože hrnce, příbory a další kuchyňské potřeby necháváme připravit, aby byly košér na Pesach. Znamená to dojet někam, kde se proces (hebrejsky hagala) provádí, a tam nechat nádobí buď vykoupat v obrovském kotli vařící vody nebo opálit plamenem (třeba mřížka sporáku nebo trouby).

Gauč vypadal ve skutečnosti stejně dobře jako na fotkách, po blízkovýchodsku prodávající ještě snížil cenu (manžel smlouvat neumí, ale chlápkovi ho bylo líto, když řekl, kolik zaplatí stěhovákům) a plácli si. Pak jel ještě kousek směrem k Haifě, protože tam prý provádí hagalu. Jenže na avizovaném místě nikdo nebyl, tak to otočil a jel na Karmiel. Mělo to pozitivní efekt – během svého cestovaní tak podruhé ujel z oblasti, na kterou letěly rakety. V Karmiel na místě byli a zvládli to, ještě si kvůli nám protáhli pracovní dobu. Po cestě domů manžel ještě koupil každému schwarmu, což se hodilo, protože jsem toho pobíhání tady měla plný kecky i bez přípravy večeře.

Ale musím konstatovat, že děti byly dneska světový. Dva malí si úžasně vyhráli, postavili si bunkr v bunkru (pod vysokou postelí v mamádu), natahali hračky, knížky, světýlko, postavili přepážky, že prý tady je ložnice, tady koupelna, tady dětská herna… Vydrželo jim to minimálně dvě hodiny. A celou další se pak dobývali do „ledového dortu“, což je naše obvyklá zábava spíš na letní dny, ale chytlo se to tak, že chtějí i v zimě, a místo na terase si s ledem hrají v koupelně. Je to extrémně neobvyklá situace, že jim to spolu jde tak dobře, že se obávám, že mají minimálně na rok vybráno.

Starší chlapci se mi v poledne vystřídali na akci v klubu – rozvojové hře (ODT). Tentokrát to bylo rozdělené podle ročníků, tak můj páťák a šesťák nebyli spolu. A mě čekaly dva krátké výlety autem, protože to bylo během manželova zoomu. Za svého dnešního bobříka o odvahy považuji, že jsem se po odvozu druhého z potomků zcela dobrovolně zastavila ještě u poštovní budky u budovy sekretariátu a vybrala dopisy z našeho P.O. Boxu.

Ale, to jsem zas rozepsala… Snad mi to odpustíte . Byl to náročný den. Ale víceméně normálně. A právě (23:53) přivezli gauč .

V noci mě nerušily poplachy, ale kašlající syn. Moc jsem se nevyspala, ale mohlo být hůř. Zas díky tomu malá vstávala dřív a aspoň její usínací hodina se tak o něco přiblížila té před přechodem na letní čas. Manžel od jedenácti do tří na zoom a mně z těch „mamí, mamí“ šla hlava kolem.

Od noci mířila většina raket z Íránu na jih a Hizballáh o sobě dával vědět převážně ve vesničkách blízko u hranic, ale okolo druhé odpolední si na nás ajátoláhové vzpomněli. Upozornění dopředu křičícím telefonem (krát 4 u nás doma), klasický shon – odskočit si, nanosit do mamádu, co tam chceme mít, vypnout toaster, uschovat jídlo před kocourky. Když jsem stahovala v domě třetí žaluzii a mrkla na hodinky, překvapilo mě, co všechno jsme stihli za tři minuty. Sirény se rozezněly až po dlouhých sedmi, kdy už jsme si mysleli, že je to pasé. Po zavření dveří mamádu Giyora „buďte ticho, ať slyšíme“, a já naopak „dělejte kravál, ať radši neslyšíme“. Děti stejně neslyšely nás, byly moc zabrané do hádky, na jaký film se budou dívat. A my slyšeli jen je, což je za mě v pořádku. Jako obvykle jsem zkontrolovala stav přátel z Haify, kde prý bylo pořádné bum. Děti si z pohádky moc neužily, za jedenáct minut jsme byli venku. Kromě toho klid.

Nejstarší syn šel odpoledne s kamarádem na kolo, klasicky v doprovodu kamarádova tatínka. Školáci od čtvrté třídy nahoru měli večer hodinovou akci v klubu, podle obrázků vydařenou. Část skupinky šla potom ještě na přilehlé hřiště. Děti se ale brzy rozprchly do domovů, když slyšely blízké výbuchy raket – útok na Nahariya.

Uklízení s dětmi dneska drhlo. Za vrchol své produktivity požavuji palačinky k pozdní snídani. Máme tři dny do příprav na Pesach. Snad s tím zítra pohneme víc…

Foto z výletu k Chulskému jezeru zhruba před rokem. Už abychom si zas mohli vyrazit .

Šabat za námi. Už čtvrtý v tomhle bláznivém stavu. Ale když si vzpomenu na první, byl dneska až neuvěřitelný klid. A nejen u nás, co jsem se dívala do zpráv a historie poplachů. Od včerejšího večera, kdy jsme ještě z okna pozorovali na noční obloze „ohňostroj“ z odstřelů raket mířících na Haifu, nebylo do konce šabatu vůbec nic. Až v půl deváté večer zaječelo z telefonu upozornění. Že se jedná o rakety mířené „do naší oblasti“ a nikoliv přímo do naší vesnice jsme zjistili, až když jsme všichni, včetně juniora, ze kterého kapala voda, protože jsem ho vyhnala ze sprchy, byli zavření v mamádu. Ověřili jsme, které vesnice okolo houkaly (všechny), počkali chvilku, až to venku přestane bouchat, a zase jsme vylezli.

Den byl převážně slunečný, byli jsme hodně venku. Opět jsme se odvážili vyrazit i kousek za zahradu hledat berušky, konipásky a želvy. Objevili jsme všechno, včetně té želvy! Na fotce sice vidíte jinou, protože o šabatu nefotím, ale byly si podobné . Děti měly radost, přinesly jí plátky rajčat, pojmenovaly ji, hladily jí, pozorovaly – krásně zabitá část odpoledne! Když se později po nebi rozlezly mraky, vrátili jsme ji na místo, kde jsme ji našli, a rozloučili se s ní. Ať si před deštěm, co se k ránu zas má spustit, najde hezkou schovku. Courají tu v tuhle roční dobu hodně a občas přilezou až do zahrady. Milí návštěvnící. Ale je třeba mít na paměti, že když je sluníčko dost silné vytáhnout ven želvu, může člověk potkat také hada…

Stav prodloužen beze změny do 30. března. To neznamená, že bychom snad čekali velké změny… Ale můžou se dít menší. Zaregistrovala jsem něco o tom, že bychom snad na severu brzy mohli mít o 15 vteřin víc času na doběh do krytů. Tak můžu snit aspoň o mírném rozšíření trajektorie procházky .

Ráno jsem se probrala, mrkla na telefon a ono 9:07. Ne, nenechali mě spát o půl hodiny víc, jak jsem si původně myslela. V noci nám posunuli čas ze druhé na třetí, ehm. A díky tomu šabat začíná také o hodinu později než obvykle – v půl sedmé.

Noc byla klidná – kupodivu skoro všude. Po snídani manžel vyrazil nakoupit a vzal i princeznu. Supermarket máme sedm minut cesty autem a samozřejmě jsou kryty jak na parkovišti tak v samotném obchodě. I tak zatím manželovi povoluji vzít maximálně jedno dítě. Byla řada na juniora, ale ten se akce zavánějící přílišným dobrodružstvím rád vzdal. A dobře udělal, protože stát v arabské humusárně mezi dvěmi velkými lednicemi a slyšet silnou ránu po odstřelu rakety by mu při jeho úzkostech vůbec nepřidalo. S princeznou to nehlo. Holt z toho asi ještě nemá rozum, naštěstí. Ač téma smrti je u ní poslední měsíce nezvykle oblíbené. Zato mně v mamádu s klukama bylo šoufl, protože jsem tušila, že budou někde na cestě… Giyorovi jsem nepsala ani nevolala, bylo mi jasné, že má plné ruce práce, tak jsem se uklidnila až ve chvíli, kdy na zpravodajském serveru uvedli, že po útoku z Libanonu nejsou reportované dopady ani zranění.

Chýlí se nám ke konci polojasný den. Až na ten jeden útok byl zatím klid. Prvorozeného jsem pustila na dětské hřiště kousek od domu. Po té, co si včera vyzkoušeli, že odtamtud k našim dveřím doběhnou za 22 vteřin. Pak se nechal odvézt spolu s kamarády na basketbalové hřiště, kde je, jak jinak, také kryt v těsné blízkosti. Já si obešla třikrát dům. Připomněla jsem si, jak je i těch pár minut venku důležitých – vůně květů citrusů, mišpule přelézající k nám od sousedů, zpěv ptáků, svěží vzduch. Na procházku do louky bylo po nočním vydatném dešti moc bahnivo.

Giyora v neděli a v pondělí vede další kurz přes zoom. Měl dneska odpoledne ještě schůzku s účastníky – za účasti princezny. Děti nebo mimina na klíně, rameni, za krkem, kričící v pozadí, jsou u zoomových schůzek velmi obvyklý doplněk, u mužů možná ještě častější než u žen. Já to obdivuju, neumím si představit, že bych se s prckem v blízkém okolí dokázala soustředit.

Většinu dne jsme trávili doma. Vyklízení šuplíků, aktovek (ano, až teď jsme si vzpomněli). Stavění puzzle, Člověče nezlob se (a taky trochu zlob se…), Monopol, televize. Prvně se princezně postesklo po její posteli, prý by se chtěla vrátit. No že to trvalo, celý měsíc… Nevím nevím, jestli se mi to chce zkoušet. Ač dle statistiky je velká šance, že bychom se vyspaly bez přerušení (spím vedle ní na vysouvací posteli od doby, co se přesunula od nás z ložnice). A jednoho prťouse bych při nejhorším včas určitě dotáhla. Jen nevím, jestli by chlapci souhlasili spát v mamádu sami. Uvidíme .

I dneska píšu! Sice by bylo na seznamu asi tisíc věcí, co bych mohla dělat místo toho, ale pořád ještě si můžu vybrat, že to bude právě příspěvek sem .

Noc u nás zas dobrý, spala jsem klasicky do sedmi, než přeze mě proběhlo první dítě. Pak nějak druhé a já se zbytkem se povalovala do půl deváté. Stihla jsem tak tak upravit mamád pro denní fungování, vrátit peřiny do postelí dětí a poskládat matrace a už přišlo upozornění na dáreček z Íránu. Takže klasický shon, co za těch pár minut stihneme – malá přitáhnout do mamádu puzzle, co ráda skládá, ale pak je neskládá, protože s klukama kouká na Mimi mimozemšťany. Všichni na toaletu a já připravit kafe. Bylo to jen tak tak a už jsme se tam mazali zavřít. I tentokrát jsme vyvázli bez úhony.

Na půl dvanáctou jsem princeznu vezla ke kamarádovi, kde dneska zůstala sama. Maminka ji tam chtěla už v deset a že ji ve čtyři hodí na cvičení, kde jsou spolu s jejím synem. Mně se to zdálo dlouhé, tak jsme usmlouvaly tu půl dvanáctou. Bývala by to asi od desíti dala, moc si to užila. A doma to také bylo o poznání snazší…

Udělala jsem si okruh do přírody, v půlkruhové trajektorii se vzdáleností do 50 metrů od centrálního bodu – mamádu. Kdybych běhala jako Bolt, mohla bych dojít o pěkných pár metrů dál, ale neběhám. I tak to bylo plodné. Zjistila jsem, že fíkovník od loňska moc pěkně zesílil a je osypaný zrajícími plody. Moruše je olistěná a také už plná plodů vyhlížejících sluneční paprsky. Na louce kvetou žluté chryzantény, hořčice a sem tam i něco nežlutého. Potkala jsem berušku a nádherného dudka chocholatého (ulétl než jsem ho stihla vyfotit, sorry).

Kromě toho rána u nás znovu siréna nehoukala. Ale zas toho mraky letělo přes nás a padalo okolo. Zrovna večer, když jsem uspávala mrňouse, spousta raket z Libanonu a některé hooooodně blízko. Výbuchy zaklepaly okenními tabulemi tak silně, že i manžel šel do mamádu za námi. Dvakrát po sobě. Ze zpráv jsme se krátce po útoku dočetli, že raketa poničila dům ve vedlejší vesnici. A několik dalších raket dopadlo do „otevřených prostranství“, což dost jistě bylo do toho pole za plotem vesnice (ano, čtete správně, naše vesnička je tak jako mnoho dalších židovských v Izraeli obehnaná plotem), protože jinak bychom to takhle silně u nás asi necítili. Spoluobyvatelé si následně ve whatsapp fóru stěžovali, že by někdo měl reportovat, jak to houká všude okolo a ne u nás – a pak padají z nebe úlomky. Hlídka ale ve vesnici žádné úlomky neobjevila, tak snad to byl planý poplach…

Naivně jsem si myslela, že když bude malá pryč, stihnu pohnout s úklidnem na Pesach. Blíží se a my se zbavujeme „chamecu“ – pečiva, všeho z mouky a spousta tomu příbuznému. Zatím veškeré naše přípravy spočívají v tom, že jej dojídáme a nekupujeme. Vyklidila a umyla jsem dvě poličky z mrazáku. Možná dvacetinu z toho, co potřebujeme do úterý stihnout, mám hotovou… Ještě mínus šabat, protože o šabatu se neuklízí. Vzhůru nohama se neobrací jen kuchyň, ale celý dům. Děti se jednou ročně zbavují hraček, které je omrzely, vyklízí školní šuplíky, probírají se výtvory a výrobky ze školy a kroužků. Taková obdoba jarního úklidu. Zítra manžel na šabat nemusí (nebo spíš nesmí!!!) vařit, protože potřebujeme dojíst mrazákové zásoby .

Jedna kratší procházka na čerstvém vzduchu a hned vám tu sepisuji takový román. Raději už končím, ať mi u toho neusnete! Akorát se nám venku spustil vydatný slejvák, tak jsem se alespoň uklidnila, že ty dunivé rány v uplynulých minutách byly jenom hromy .

Jsem tu s dnešním reportem! Po úspěšné pondělní akci s návštěvou supermarketu jsem si dneska večer také troufla vypadnout. Na lekci Tóry do domu k paní rabínové. Ano, i naše sekulární vesnička má svého rabína. Od doby, co jsem prošla konverzí k judaismu, poctivě chodím na lekce. Je to vždycky obohacující setkání se super inspirativními lidmi. Blahořečila jsem si, že jsem se vykopala z baráku, a cestou domů (celé dvě minuty, ehm) jsem si v hlavě přemítala, jak hned sednu k počítači a sepíšu dnešní post. S variantou, že mě mezi dveřmi v půl desáté večer přivítá kromě mých chlapců před pubertou taky junior s informací, že nemůže spát, protože ségra řve, jsem teda vůbec nepočítala… Jsou to miláčci. Manžel byl překvapivě taky vzhůru, za což má plusový body, ale že bych to v tu chvíli dokázala ocenit, to úplně ne.

No nic, sedím tu teď. Noc i den klidný, úplně bez sirén. Třikrát blízko výbuchy z útoků na Karmiel, Haifu a Nahariyi. U nás nic, ač náš dům vypadá, jak kdyby ho to dneska trefilo. V ložnici rozložený monopol, všude odstřižky papírů po výrobě origami, rozházené fixy a kostičky lega. Nechápu, jak to dokázali, ve tři odpoledne tu ještě bylo uklizeno. Jsou vážně zlatí, jak nás pečlivě zaměstnávají úplně běžnou rutinou…

Manžel byl už dvakrát běhat a rozplýval se, jak všechno kvete! Říkám si, že se tou vylepšenou statistikou sirén tady u nás nechám možná přesvědčit a vyrazím na procházku do lesa.

Jdu se na to zkusit dobře vyspat

I dneska píšu! Ač tady v Izraeli už máme po půlnoci…

Množíte se mi tu, z čehož mám obrovskou radost. A moc děkuji za všechna ta vyjádření podpory. Nicméně zjišťuji, že už nezvládám reagovat na všechny komentáře – za což se omlouvám. Snažím se je nadále sledovat a na dotazy budu odpovídat v postech, případně na webu. Jak to jenom zvládnu.

Včera v noci mě od počítače zas vyhnala dodávka z Íránu naším směrem. Telefon následně vyhodnotil, že jsme v zasažené oblasti, tak jsme se s manželem zdekovali za dětmi do mamádu, abychom zjistili, že nehoukáme my, ale sousedi. Stane se. Aspoň jsme nemuseli čekat na propouštěcí zprávu a mohli jsme zas hned ven.

Že noc byla po celé zemi pořádně divoká jsme se dozvěděli až ráno. U nás se spalo dobře a bez přerušení. Během dopoledne jeden pěkně silný útok Hizballáhu směr Haifa, co nás nezahnal do mamádu, ale zvedl ze židlí, protože to bylo petard jak v Česku z novoročního ohňostroje. Prý třicet raket. Během odpoledne pro změnu směr Karmiel, ale to bylo znatelně slabší. Pak během přípravy večeře upozornění, že zřejmě budeme houkat. Manžel opékal na plotně kuře, tak mu říkám, ať to tam pořeší, kdyby něco. To něco přišlo už za dvě minuty, v podobě raketového útoku. Zas hrozilo, že si na kuřeti pochutnají kočky, protože to nepořešil, ale i tentokrát to dobře dopadlo. Jeden z mlsných kocourů byl čirou náhodou zavřený s námi a spokojeně spal na polici pod stropem (zkuste ho na fotce najít :-)). Giyoru to uklidnilo jen trochu, ale poslušně trpěl vevnitř celých osm minut, než jsem byla ochotná ho nechat vyjít, zatímco my ostatní způsobně čekali ještě dvě minuty na propouštěcí zprávu. Zjistil, že druhý mlsný kocour neopustil teplé místečko na gauči a kuře zůstalo bez povšimnutí.

Tolik k dnešním útokům sem. Jinak byl krásný den, polojasný, ač na můj vkus moc chladný. Manžel byl od jedenácti do tří na zoom, ale ne neustále, spíš sem tam. Kávičku na zahradě jsme si zvládli v klídku vychutnat. Odpoledne tu měl junior na dvě hodinky kamaráda. Vůbec poprvé, co jsme někoho z kamarádů pozvali k nám od začátku války. Proběhlo to hladce, ale velkou roli v tom jistě hrál fakt, že ve stejné době byl náš nejstarší pryč u svého kamaráda. Ideální konstelace.

Prodloužili nám současný stav (shromažďování do 50 lidí blízko krytů, práce a aktivity jen blízko krytů, žádné školy a školky) do zítřejšího večera. Ne že bychom pak čekali zásadní změnu, ale třeba budeme překvapeni. Naděje umírá poslední. Zatím si dál budeme užívat toho, že jsme tu všichni spolu a skoro nic nám nechybí. Ono se to totiž brzy pravděpodobně změní a manžel bude k dispozici výrazně míň.

Když jsem si ve včerejším postu libovala, jak to byl úplně normální den, hned se to pokazilo. Tak dneska nic takového psát nebudu, přeberte si to sami .

Budíček před sedmou. Ne jen prckové, jako obvykle, ale pěkně celý sever. Dodávka z Íránu… A bylo to do naší oblasti, takže po pár minut od křičícího upozornění z telefonu pěkně další spolu se sirénou z venku. Junior, co krátce předtím vykráčel do obýváku, pěkně naklusal fofrem zpátky do mamádu. A za ním se přiloudal manžel, cosi si brblá pod vousy, že to přece není u nás, tak co to houká. No nevím, kam koukal, bylo to u nás. Jak nás vypustili, vyběhla s nimi hned i princeznička. Já se pokoušela ještě zabrat, ale marně.

Přes den klid, úplný. Kluci poslední zoomy před dvoutýdenními prázdninami. Velkým to takhle online jde dobře, junior to nedává. Ale tak to ostatně platí i o frontální výuce, takže žádná velká změna. Předpokládám, že učitelce angličtiny se přes zoom ze třídy vyhazuje snáz.

Včera jsem si večer vyměňovala zprávy s kamarádkou z vesnice, co je doma sama s třemi dětmi (rok, 8 a 11) a do toho se pokouší pracovat (manžel v práci 8 – 18). Prý jestli nevypadne, asi jí z toho hrábne, a jestli jdu s ní. Jo, je to tak, v určité fázi je představa raketového útoku, když jste venku, už únosná… Mně se s dětmi ani samotné ven nechce, ale takhle s dospělou oporou, to zas jo. Akorát včera manžel od sedmi do desíti zoomoval, tak jsme to domluvily na dnešek. Že si dáme „výlet“ do supermarketu do vedlejší vesnice. Vyzvedla mě po sedmé večer (jo, ještě navíc řídila a já se jen vezla!) a během bloudění po obřím obchodě, kde tak nějak za běhu probíhá rekonstrukce a je tam všechno jinak, než jsme zvyklé, jsme si zvládly slušně popovídat. Malé rostou zoubky, začíná chodit, při firemních zoomech se po ní sápe… Jak jsem říkala, my jsme proti většině Izraele v sakra dobré situaci…

Hezky strávené dvě hodiny. Giyora byl na nákupu dopoledne, tak jsem utratila jsem jen za jahody, co jsem zapomněla objednat včera od farmáře, a za artyčoky, protože byly fakt pěkný a mám na ně chuť. Večeři jsem dostala naservírovanou ještě před odjezdem. Když jsme posledně objednali manželovi k narozeninám sushi, kluci fňukali, že „táta umí lepší“. Zbyly omáčky, zázvor a wasabi, čili škoda to nechat zkazit, že. Tak manžel dneska udělal to tátovo sushi. No nemáme my se ;)).