Už mi dny začínají splývat a musela jsem se podívat do historie poplachů, abych si ověřila, jestli jsme dneska taky byli v mamádu a kdy to bylo… Přitom noc byla prima, spali jsme dobře a dlouho, paměť by mi měla fungovat.
Tak ano, byli. Krátce po té, co manželovi v jedenáct začal poslední den kurzu navigace přes zoom, dorazilo upozornění, že máme v blízkých minutách očekávat poplach. Začalo klasické pobíhání po domě, stahování žaluzií, kávičku jsem si stihla udělat – a za pět minut to tu bylo. Tentokrát výživné, pěkných pár ran jsme slyšeli i přes pohádku, co si děti stihly pustit. Ještě jsem se čílila, proč to nedají víc nahlas – ale prý to bylo na maximum. Přátelé z Haify reportovali hodně velké bum. Za osm minut se místo propouštěcí zprávy zas ozvaly sirény, tak si děti z Miňonů užily ještě čtvrt hodinku. Ze zpráv jsme se dočetli, že to odnesla rafinérie v Haifě a honem naplánovali odopolední výlet na benzínku, než benzín od zítra zdraží. Pak se manžel vrátil ke kurzu a celý zbytek dne byl už u nás klid. Rakety několikrát letěly ještě na Haifu, Akko a Nahariyi, tak jsme sem tam slyšeli rány bez upozornění, ale to už nás moc nenadzvedává.
Po skončení kurzu se Giyora vydal na cesty. Na Pesach zas hostíme rodinu a protože máme už totálně roztrhaný gauč, muž se rozhodl, že zkusíme pořídit nový. Teda nový ne, to jsem se zařekla, že nepořídíme, dokud děti neodrostou, ale něco z druhé ruky. Našla jsem přes marketplace rychle celkem blízko za víc než přijatelnou cenu, Giyora sehnal stěhováky a pustili jsme se do akce. Rovnou vzal na cestu půlku kuchyně, teda skoro, protože hrnce, příbory a další kuchyňské potřeby necháváme připravit, aby byly košér na Pesach. Znamená to dojet někam, kde se proces (hebrejsky hagala) provádí, a tam nechat nádobí buď vykoupat v obrovském kotli vařící vody nebo opálit plamenem (třeba mřížka sporáku nebo trouby).
Gauč vypadal ve skutečnosti stejně dobře jako na fotkách, po blízkovýchodsku prodávající ještě snížil cenu (manžel smlouvat neumí, ale chlápkovi ho bylo líto, když řekl, kolik zaplatí stěhovákům) a plácli si. Pak jel ještě kousek směrem k Haifě, protože tam prý provádí hagalu. Jenže na avizovaném místě nikdo nebyl, tak to otočil a jel na Karmiel. Mělo to pozitivní efekt – během svého cestovaní tak podruhé ujel z oblasti, na kterou letěly rakety. V Karmiel na místě byli a zvládli to, ještě si kvůli nám protáhli pracovní dobu. Po cestě domů manžel ještě koupil každému schwarmu, což se hodilo, protože jsem toho pobíhání tady měla plný kecky i bez přípravy večeře.
Ale musím konstatovat, že děti byly dneska světový. Dva malí si úžasně vyhráli, postavili si bunkr v bunkru (pod vysokou postelí v mamádu), natahali hračky, knížky, světýlko, postavili přepážky, že prý tady je ložnice, tady koupelna, tady dětská herna… Vydrželo jim to minimálně dvě hodiny. A celou další se pak dobývali do „ledového dortu“, což je naše obvyklá zábava spíš na letní dny, ale chytlo se to tak, že chtějí i v zimě, a místo na terase si s ledem hrají v koupelně. Je to extrémně neobvyklá situace, že jim to spolu jde tak dobře, že se obávám, že mají minimálně na rok vybráno.
Starší chlapci se mi v poledne vystřídali na akci v klubu – rozvojové hře (ODT). Tentokrát to bylo rozdělené podle ročníků, tak můj páťák a šesťák nebyli spolu. A mě čekaly dva krátké výlety autem, protože to bylo během manželova zoomu. Za svého dnešního bobříka o odvahy považuji, že jsem se po odvozu druhého z potomků zcela dobrovolně zastavila ještě u poštovní budky u budovy sekretariátu a vybrala dopisy z našeho P.O. Boxu.
Ale, to jsem zas rozepsala… Snad mi to odpustíte 
. Byl to náročný den. Ale víceméně normálně. A právě (23:53) přivezli gauč 
.
