V noci mě nerušily poplachy, ale kašlající syn. Moc jsem se nevyspala, ale mohlo být hůř. Zas díky tomu malá vstávala dřív a aspoň její usínací hodina se tak o něco přiblížila té před přechodem na letní čas. Manžel od jedenácti do tří na zoom a mně z těch „mamí, mamí“ šla hlava kolem.
Od noci mířila většina raket z Íránu na jih a Hizballáh o sobě dával vědět převážně ve vesničkách blízko u hranic, ale okolo druhé odpolední si na nás ajátoláhové vzpomněli. Upozornění dopředu křičícím telefonem (krát 4 u nás doma), klasický shon – odskočit si, nanosit do mamádu, co tam chceme mít, vypnout toaster, uschovat jídlo před kocourky. Když jsem stahovala v domě třetí žaluzii a mrkla na hodinky, překvapilo mě, co všechno jsme stihli za tři minuty. Sirény se rozezněly až po dlouhých sedmi, kdy už jsme si mysleli, že je to pasé. Po zavření dveří mamádu Giyora „buďte ticho, ať slyšíme“, a já naopak „dělejte kravál, ať radši neslyšíme“. Děti stejně neslyšely nás, byly moc zabrané do hádky, na jaký film se budou dívat. A my slyšeli jen je, což je za mě v pořádku. Jako obvykle jsem zkontrolovala stav přátel z Haify, kde prý bylo pořádné bum. Děti si z pohádky moc neužily, za jedenáct minut jsme byli venku. Kromě toho klid.
Nejstarší syn šel odpoledne s kamarádem na kolo, klasicky v doprovodu kamarádova tatínka. Školáci od čtvrté třídy nahoru měli večer hodinovou akci v klubu, podle obrázků vydařenou. Část skupinky šla potom ještě na přilehlé hřiště. Děti se ale brzy rozprchly do domovů, když slyšely blízké výbuchy raket – útok na Nahariya.
Uklízení s dětmi dneska drhlo. Za vrchol své produktivity požavuji palačinky k pozdní snídani. Máme tři dny do příprav na Pesach. Snad s tím zítra pohneme víc…
Foto z výletu k Chulskému jezeru zhruba před rokem. Už abychom si zas mohli vyrazit 
.
