I dneska píšu! Ač tady v Izraeli už máme po půlnoci…
Množíte se mi tu, z čehož mám obrovskou radost. A moc děkuji za všechna ta vyjádření podpory. Nicméně zjišťuji, že už nezvládám reagovat na všechny komentáře – za což se omlouvám. Snažím se je nadále sledovat a na dotazy budu odpovídat v postech, případně na webu. Jak to jenom zvládnu.
Včera v noci mě od počítače zas vyhnala dodávka z Íránu naším směrem. Telefon následně vyhodnotil, že jsme v zasažené oblasti, tak jsme se s manželem zdekovali za dětmi do mamádu, abychom zjistili, že nehoukáme my, ale sousedi. Stane se. Aspoň jsme nemuseli čekat na propouštěcí zprávu a mohli jsme zas hned ven.
Že noc byla po celé zemi pořádně divoká jsme se dozvěděli až ráno. U nás se spalo dobře a bez přerušení. Během dopoledne jeden pěkně silný útok Hizballáhu směr Haifa, co nás nezahnal do mamádu, ale zvedl ze židlí, protože to bylo petard jak v Česku z novoročního ohňostroje. Prý třicet raket. Během odpoledne pro změnu směr Karmiel, ale to bylo znatelně slabší. Pak během přípravy večeře upozornění, že zřejmě budeme houkat. Manžel opékal na plotně kuře, tak mu říkám, ať to tam pořeší, kdyby něco. To něco přišlo už za dvě minuty, v podobě raketového útoku. Zas hrozilo, že si na kuřeti pochutnají kočky, protože to nepořešil, ale i tentokrát to dobře dopadlo. Jeden z mlsných kocourů byl čirou náhodou zavřený s námi a spokojeně spal na polici pod stropem (zkuste ho na fotce najít :-)). Giyoru to uklidnilo jen trochu, ale poslušně trpěl vevnitř celých osm minut, než jsem byla ochotná ho nechat vyjít, zatímco my ostatní způsobně čekali ještě dvě minuty na propouštěcí zprávu. Zjistil, že druhý mlsný kocour neopustil teplé místečko na gauči a kuře zůstalo bez povšimnutí.
Tolik k dnešním útokům sem. Jinak byl krásný den, polojasný, ač na můj vkus moc chladný. Manžel byl od jedenácti do tří na zoom, ale ne neustále, spíš sem tam. Kávičku na zahradě jsme si zvládli v klídku vychutnat. Odpoledne tu měl junior na dvě hodinky kamaráda. Vůbec poprvé, co jsme někoho z kamarádů pozvali k nám od začátku války. Proběhlo to hladce, ale velkou roli v tom jistě hrál fakt, že ve stejné době byl náš nejstarší pryč u svého kamaráda. Ideální konstelace.
Prodloužili nám současný stav (shromažďování do 50 lidí blízko krytů, práce a aktivity jen blízko krytů, žádné školy a školky) do zítřejšího večera. Ne že bychom pak čekali zásadní změnu, ale třeba budeme překvapeni. Naděje umírá poslední. Zatím si dál budeme užívat toho, že jsme tu všichni spolu a skoro nic nám nechybí. Ono se to totiž brzy pravděpodobně změní a manžel bude k dispozici výrazně míň.
