Po včerejším postu padl dotaz, jestli to není náročné se každý týden takhle „hnát“, aby na šabat bylo připraveno. Jestli to vůbec má smysl na jeden den odpočinku, když den předtím člověk maká za dva. A jak jsem si zvykala. Pustila jsem se do odpovědi a během psaní mi došlo, že vydá na samostatný post. Takže… Já si úplně svobodně vybírám, že šabat držet chci 
. Bez mučení přiznávám, že ze začátku to pro nás bylo úplné peklo! Žádné výlety, žádná televize, žádná večeře u švagra nebo u tchyně, kde ji pro nás někdo připravil. Měli jsme pocit, že NIC nesmíme, že se z toho plácání doma s dětmi zcvokneme. Vůbec jsme nevěděli, co s nimi (klukům byly 4 a 2), když ani uspat jsme je neuměli jinak než v autě. Jenže ono se to změnilo.
Postupně jsme se učili, co a jak, a hlavně – začali jsme v tom vidět přínos. Ničím nerušená vzájemná pozornost, ticho, klid, pozorování místo zasahování. Je to něco jiného, než odpočinek ve smyslu, že sedíte a máte nohy nahoře. Je to totální zastavení, jiný den. Všechny dny energii vydáváme, o šabatu načerpáváme. Manžel to vnímá jinak a zřejmě méně silně, než já, a občas mám dojem, že by mu bylo jedno, kdybychom šabaty nedrželi. Na druhou stranu představa, že v pátek v šest večer balíme děti a jedeme k příbuzným na večeři, kde budou přilepené na televizi a my dospělí se budeme bavit částečně spolu a částečně nad videi ze smartphonů, jak to bývávalo, se už nezamlouvá ani jemu. Stejně tak už by se nám nechtělo do přecpaných národních parků nebo se jít tlačit na pláž. Máme asi nevýhodu v tom, že jsme v tom nevyrostli, a že jsme z rodiny jediní, kdo takhle tráví šabat. Obvykle se věřící rodiny hodně navštěvují vzájemně, i s přespáním. Je to pak takové různorodější a hlavně pro děti veselejší.
Ty přípravy – ano, jsem teď hodně zaneprázdněná, ale tak jsem na to sama a k tomu ty čtyři kousky, co mě potřebují. Trávím v kuchyni víc času než jiné dny. Asistuji dětem, co jsou rády, že je nechám se zapojit, protože manžel před šabatem do kuchyně nikoho nepustí. Na úklid není čas, aspoň symbolicky vyměníme ručníky a utěrky. Nemělo by se všechno nechat na pátek, každý den se má udělat něco málo. Jenže já v tom zjevně nějak neumím chodit. Ono když jsme na to dva, je to o něčem jiném. Manžel si k vaření pustí muziku, já jsem víc k dispozici dětem, uklízíme spolu, máme čas si hrát nebo se jít projít, když je dýchatelno, občas si pozvou před šabatem kamarády. Obecně je příjemná atmosféra, žádný stres.
Abych to shrnula – mně ten páteční “záběr” určitě stojí za to. Nedržet šabat možná bylo pohodlnější, ale tohle mi připadá přínosnější a prospěšnější ve všech směrech. I tak doufám, že už je to opravdu, ale opravdu naposledy, co jsem na to byla sama 
.
Foto z jednoho z posledních výletů o šabatu, v červenci 2017. Horní pramen Banias myslím, ale jistá si tím nejsem 
