Autor: zidovkazji

Dneska jsem si pro vás připravila mamád. Hodně se ptáte a pořád přichází noví (vítám :-)), co se také ptají.

Takže mamad je zkratka merchav mugan dirati, což je v překladu „ochranný domácí prostor“ . Domácí kryt. Je povinný u všech staveb od roku 1993 – bytů i domů. Bez mamádu stavbu nezkolaudují. Jedná se o místnost, co je součástí domu nebo bytu – se zavedenou elektřinou, internetem, často i klimatizací (ač tady jsou nějaké speciální podmínky, protože místnost musí být po zavření oken a dveří vzduchotěsná). Má silné betonové zdi, speciální okno a dveře odolné proti tlakové vlně po výbuchu rakety nebo jejích střepin. Má předepsanou minimální velikost, sílu zdí, kvalitu betonu a další (nejspíš).

Náš mamád je poměrně malý, asi 10 metrů čtverečních. Při stavbě domu a ještě dlouhé roky poté jsme nepředpokládali, že někdy budeme potřebovat v mamádu strávit víc než deset minut. Na doběh od sirény jsme měli avizovaných 45 vteřin a pravidlo bylo setrvat deset minut – a pak jít zas ven. Jenže svět jde kupředu a když to na nás letí z Libanonu teď, máme 30 vteřin (a to si nejsem úplně jistá, jestli to není míň). Za půl minuty nemáte v noci šanci posbírat v pokojích spící děti a dotáhnout je do mamádu. A už vůbec nepřipadá v úvahu, že by se po propuštění ven zas hezky vrátily do svých postelí spinkat. Čili trochu nepředpokládaně se od roku 2024 náš mamád příležitostně proměňuje na ložnici – mojí a našich 4 dětí (muž se už nevmáčkne). Když nám to došlo, museli jsme jej úplně předělat. Půlka místnosti byla hrací koutek a druhá špajz a trochu kůlna. Plus je tam velký mrazák, co prostě nemáme, kam jinam přesunout. Giyora (manžel) boural částečnou příčku, aby se vytvořil prostor pro matrace. Aktuálně náš mamád slouží jako pokoj nejstaršího syna, se sestavou bubnů pod postelí – galerií. Mrazák tam i nadále je a polička s konzervami také, ale nikoho to neruší, protože on tam stejně obvykle nechce spát. Když vypukne válka, bubny se rozstrkají po domě a vznikne prostor pro matrace. Máme tam přivedený internet, což děckám umožňuje koukat na počítači na pohádku, když nás tam zažene siréna. Voda ani toaleta tam není – ale jsou mamády, kde je. Pro malou máme vždy připravený nočník a my ostatní to zatím nějak ustáli. Při nejhorším… No, to tu nebudu rozebírat :-). Když houkáme v noci, manžel, co spí na gauči v obýváku (z ložnice by to měl zbytečně dál), se přišourá k nám (sorry, to fakt nejde líp vyjádřit, opravdu nepospíchá…) a zabouchne dveře. Děti to často vůbec neprobudí. Doba strávená v mamádu se teď nepočítá na minuty, ale čekáme, kdy obdržíme propouštěcí zprávu. Takže tam můžeme takhle zavření strávit různou dobu. Náš současný rekord je 2 hodiny, nejkratší asi 6 minut po dohoukání sirény.

Přikládám fota. Snad jste si udělali dostatečně dobrou představu :-).

Do září roku 2017 jsme jezdili s dvěma syny po výletech, courali se po potocích, procházeli se spolu s davy dalších izraelců po parcích. Ve chvíli, kdy začala konverze, skončily výlety. Držení šabatu je v judaismu naprosto zásadní, což manžel věděl, a i když nevěděl pořádně jak se to dělá, že nesmí řídit mu bylo jasné.

Během procesu jsme se učili o pracích, které dle rabínů Bůh o šabatu zakázal. Jde v základu o devětatřicet specifických tvůrčích činností, co se vázaly ke stavbě svatostánku v poušti. V Tóře je výslovně napsáno, že o šabatu se nesmí žádná „melacha“, což je slovo, které je prvně použito právě jako označující činnosti při jeho stavbě. Jejich seznam snadno dohledáte. Je toho mnohem víc, co se o šabatu nesmí, nicméně vše je odvozeno právě od tohoto základu. Zmíním třeba zapínání a vypínání elektřiny, kvůli zažehnutí ohně, jak se často uvádí (ač nás rabín učil, že je to kvůli „stavět“ – postavení elektrického okruhu). S každou probranou látkou jsme přidávali nová a nová omezení a asi si dokážete představit, že to ze začátku byla příšerná pruda. Fňukali jsme, že nic nemůžeme, nevěděli jsme, co s dětmi, které jsme byli zvyklé nechat vyspat v autě cestou někam. Navíc muž musel začít chodit do synagogy na páteční večerní a sobtní dopolední (ukrutně dlouhou!) modlitbu. A já s malými kluky doma sama, bez televize, bez počítače, což byl stav, na který jsem absolutně nebyla zvyklá.

Trvalo to slušnou dávku šabatů, než jsem si zvykla. A další slušnou dávku, než jsem je začala mít ráda. Zásadní vliv na to měla rodina rabína naší vesnice, co pro nás byli během procesu tzv. „vodící“ rodinou. S manželkou rabína jsme se velice sblížily, staly se z nás kamarádky. Trávili jsme často sobotní dopolední hostiny u nich a učili se o šabatech od těch, co se do nich narodili, a jsou pro ně tak přirozené, jako je život sám. Oba to jsou skvělí lidé a prezentovali nám náboženství v tom nejlepším možném světle.

A konečně k tomu, jak teď, po více než osmi letech od začátku procesu, vypadají naše šabaty. Návštěvy synagogy se nekonají, muž kde si mezi koronou a narozením princezny vypadl z rutiny a už se k ní nevrátil. Šabaty trávíme doma. Páteční odpoledne je zasvěcené přípravám – muž vaří a já poklízím, co s dětmi zvládnu. Občas se pátky slaví narozeniny, děti se účastní různých akcí – takže vozím a přivážím a úklid se může smrsknout třeba jen na omytí umyvadla v koupelně a výměnu ručníků… Ale něco být musí, v nejlepším případě jsou děti součastí – uklízí pokoje, myjí zrcadla, zalijí kytičky. Před vstupem šabatu zapálím svíce, vypneme televizi, odložíme telefony.

K šabatové večeři (hostině) zahájené kidušem – šabatovým požehnáním, přípitkem sladkým vínem, rituálním opláchnutím rukou – netilat yadaim a zakousnutí chaly – šabatového chleba, co zahajuje hostinu, usedáme ve „svátečním“ oblečení – kluci bílá trika, já s princeznou šaty. Hostina je bohatá – polévka, různé saláty z čerstvé i upravené zeleniny, tahini, ryba (měla by na šabat být), minimálně dva masové chody (obvykle máme kuře a hovězí – buď karbanátky, masové koule, guláš). Obvykle hostíme minimálně jednoho z dospělých manželových synů z prvního manželství, co bydlí ve vesnici s maminkou dvě ulice od nás (ano, je to zásadní důvod, proč bydlíme právě tu).  Už v pátek po večeři odhadujeme, co bychom do neděle nestihli sníst, a zamrazujeme. Na lince je šabatová plotýnka s časovačem, kde se uvařené pokrmy udržují teplé. A veliká termoska s horkou vodou s kohoutkem. Vařit se o šabatu nesmí, čili ani převařit vodu na kávu. A bez kávy si těžko někdo umí představit šabat – já tedy rozhodně ne. Dokonce máme písničku, co zpívají děti od školkového věku „šabat ba boker, jom jafe, ima šota hamon kafe“ (sobotní ráno, krásný den, máma pije hodně kafe J).

Děti ten den nemají žádnou večerku, hrají si, dokud ne neunaví a nejdou samy spát. Dokud to neuměly samy do postelí, popadaly nám různě po matracích a gaučích v obýváku. Přenosili jsme je do postelí, když jsme šli spát my.

Sobotní ráno se odvíjí od toho, kdy nás děti vytáhnou z postele. Ví, že tohle je den, kdy je máma a táta plně k dispozici. Nechají mě odříkat ranní modlitbu a už vytahují všechny možné hry. Dostanou svou sladkou snídani – chalu s nutelou. Já a muž s jídlem čekáme na sobotní dopolední hostinu. Kiduš podobný tomu o pátečním večeru, jen jsme zvyklí jíst mléčné jídlo, ne maso jako o pátečním večeru (držíme kašrut, maso a mléko se nemíchá). Na platu ohřejeme rybu z předchozího dne (je parvé, můžeme ji tedy k masu i k mléku), někdy máme také nádivku – třeba olivovou, těstovinovou, kukuřičnou. Občas přiděláme salát, jinak vyndáme sýry, pomazánky, med, marmeládu. Na šabat je vždy něco extra oproti běžným dnům – děti mají sladké dezerty, speciální „sladkost“, dražší ovoce – borůvky, ananas. Rodiče si dopřejí sýr s bílou plísní (jsou tu hodně drahé), dobré červené víno. Obecně děláme před šabatem velký nákup a během týdne jen dokupujeme nutné drobnosti.

V pěkném počasí jsme bývali zvyklí chodit do polí a luk za vesnicí, ale 7. říjen 2023 to změnil. Zvuk projíždějících čtyřkolek a terénních motocyklů mě stále děsí. Když teď jdeme ven, je to jen po vesnici (je oplocená, jak je v Izraeli zvykem u židovských osad). Procházky připadají v úvahu zhruba od listopadu do konce května. Pak už je v lese i na polích sucho a kromě bodláků nic k vidění. Navíc bývá příšerné horko, kdy se člověku chce tak relaxovat ve stínu rostlých stromů na zahradě u bazénu. Když je otevřený bazén ve vesnici, často chodíme s dětmi tam. S připravenou svačinou, protože kupovat (platit) se o šabatu nesmí, čili otevřené občerstvení je pasé. Děti jsou na to zvyklé, ví, že o šabatu ne. To není jediná „nástraha“ v naší sekulární vesnici. Sem tam někdo slaví o šabatu někdo z kamarádů dětí narozeniny. Účast na oslavě dětem povolujeme, ale chodíme pěšky. Vesnice není velká, ale když je to na potvoru na druhé straně, je to kilák a půl s klesáním a stoupáním – ve čtyřicetistupňových vedrech slušná nálož ;).  

Vesnice je sekulární, jak jsem poznamenala. Kromě nás je tu asi dalších 20 – 30 rodin (z 350), co nějak drží šabat. Výjimečně oba partneři, spíš jeden ano a druhý ne. V synagoze se konají modlitby a minimálně 10 chlapů, co je potřeba na minjan, tam vždycky jde. Ženská účast je menší, pravidelně tři až čtyři. Ale často tu mají rodiny návštěvy nebo se konají oslavy bar mitzva (třinácté narozeniny chlapce, kdy je poprvé oprávněn se zúčastnit minjanu) – to je pak v synagoze hodně živo. Oslava bar mitzva je u nás samozřejmá i v sekulárních rodinách. Většina praktikujících jsou sfaradští židé a modlitby jsou tomu přizpůsobené. Ač je to takový aškenazský a sfaradský mix.

Na fotografii je synagoga naší vesničky (než najdu čas a lepší úhel ji vyfotit :-))