Poslední školní den základní školy. Kluci domů přinesli vysvědčení, David navíc tričko absolventa s podpisy dětí ze škole a absolventskou ročenku. V deskách s vysvědčením je třídní fotka a osobní dopis od paní učitelky. Hodnocení slovní, teda víceméně. Na první stránce tabulka vypovídající o schopnostech dítěte fungovat v kolektivu, nosit školní pomůcky, dodržovat pravidla chování a jeho studijním záběru (jestli má motivaci, rozumí zadání, chodí na hodiny připraven, má pořádek na stole a přispívá do diskuzí). Hodnoty od „vždy“ po „skoro nikdy“. Další list tabulka hodnotící schopnosti v matematice a jazyce – rozepsané zas podle témat, například jak je čtení plynulé, přesné (u prvňáka), písmo čitelné a jak ovládá jednotlivá probraná témata v matice (míry, počítání do sta, násobilka…). Hodnoty v tabulce od „ovládá plně“ po „potřebueje více procvičit“. Následují strany od jednotlivých přemětů, kde je od každého vyučujícího hodnocenu jednak chování (od skvělého po skoro dobré) a připsaná věta, co se během roku naučili a jak student k látce přistupoval. Za zmínku stojí ekvivalent čtyřky chování u Matěje z angličtiny plus strohá větička „musí více zabrat ve studiu“. Evidentně mu angličtinářka hlášku, že její předmět je ten nejnudnější na světě, neodpustila 
.
Kdybych se nezeptala chatGPT, tak vím, že chování může být i lepší než „velmi dobré“ jen díky Jakubovi, co u jednoho z učitelů získal tu výbornou.
Ekvivalent pětky nedostal nikdo z ničeho, tak jsme to šli oslavit společným obědem 
.
Já dneska pospíchala stihnout dva srazy v Haifě. Jeden, než se chlapci vrátili ze školy, chutnou snídani ve skvělé společnosti drahé dámy, navíc česky mluvící, Hany Mayer. A druhý večer s bývalou kolegyní z práce. Zas mě trochu nalomila, že v hi tech třeba nemám tak úplně zavřené dveře… No, člověk nikdy neví, že.
