Do Tzfatu jsme vyrazili vybaveni vytištěnými mapami a hrncemi, velkými. Prý osobní „železná kopule“ kdyby něco (nápad osmileťáka Matěje). Ke mně a Matějovi, co jsme si jeli povídat, se přidal i Jakub, co se rád ulejvá ze školy. Měl to slíbené teda už dlouho a nemohli jsme najít jiný den, tak jel s námi. Kromě navigace se cestou staral o muziku, protože rádio, kde bychom slyšeli upozornění po celé zemi, jsem puštěné mít nechtěla. Hlídání sirén měl na starosti Matěj, co celou cestu civěl poctivě do telefonu na Tzofar, kde to houká. Na Tzfat poslali rakety ve dvě v noci a doufala jsem, že tím je to pro dnešek vyřešené. Navigace normálně fungovala a překvapivě to vypadalo, jak když máme od těch dvou příměří, o kterém ale nikde nepsali. A pořád o něm nikde nepíšou. Jen jsme dostali zprávu, že se uvolňují nařízení a vracíme se k normálu. Fajn, tak příští pondělní výjezd na hřiště třeba vyjde líp než ten včerejší…
Hovor se sociální pracovnicí byl příliš krátký, kluci by v parádně vybaveném domě s přehledem strávili den. Rybičky, spousta hraček, počítač a na dvorku Ninja hřiště. V kuchyňce nechybělo několik druhů sušenek a čerstvé bylinky na čaj. Skoro je mi líto, že nakonec šlo o jednorázovou návštěvu 
. Možná časem budeme muset ještě s prvorozeným, dají vědět. Fotky přikládám.
No a zítra stejným směrem – do Rosh Pina, už jenom s Matějem. Snad to proběhne stejně hladce a to podivné ticho, ať už má jakýkoliv důvod, vydrží!
Jdu spát, než bude zas příliš pozdě. Matěj se v noci třikrát vzbudil kvůli viklajícímu se zubu a ve čtvrt na čtyři mu vypadl. Hodinu jsme pak ani jeden nemohli zabrat. Připomněl mi, že prospat si v kuse celou noc nesmím považovat za standard.
