V noci už zase Jordánci sundavali rakety nad svým územím. Taky Bahrain a Kuvajt. A Írán, samozřejmě. Ač u nás je ticho, sledujeme ten vyhrožovací ping pong se značnou skepsí. S vědomím, že zítřek už zas nemusí být tak klidný jako dnešek.
Dneska to ale vyšlo skvěle. Ze společného dopoledne nám s manželem zbyly sotva dvě hodiny, protože ráno vezl Matěje na krevní testy a pořádně se zasekli v zácpě, čili se domů vrátil až v deset. A ve dvanáct už tu byl David, protože měli se šesťáky akci večer, tak aby se stihli přichystat, než zas v pět pojedou školním autobusem zpátky ke škole. Během večerní bojovky (po setmění) se děti zážitkovou formou učí o historické události, kdy se židé důrazně postavili proti britské politice omezující židovskou migraci (Noc mostů). Akce se koná za mohutné podpory rodičů (jak jinak), co si rozdělili role a bafají na děti z křoví. Nebo jim chystají závěrečnou večeři. Za nás to odnesl manžel a co si zahrál ještě nevím, protože se pořád nevrátili (je po desáté).
Za ty dvě hodiny, co nám zůstali, jsme stihli objet pár věcí, co bylo třeba zařídit, a zaskočit si na hummus. Takové mini rande, po delší době.
Prckové měli na hraní s tátou hodně omezený čas, ale výjimečně mu odpustili i to, že jim odpadl krátce po té, co uplácal duhu z modelíny. Poctivě se snažili tátův výtvor napodobit a překvapivě to zvládli spolu a bez dohadů, což se fakt nevidí často. Na fotce mi za dotaz: „Tak takhle si tu hrajete, jo?“ hrdě ukazuje odvedenou práci (a ne vztyčený prostředníček, jak by se mohlo zdát ;)).
