Po setmění nám začal den památky Holocaustu. Taková další připomínka, že jako národ pamatujeme mnohem, ale mnohem horší období než posledních pár týdnů. Extrémní hašteření chlapců, ze kterého jsem byla dnes úplně hotová, se rázem promění v absolutní malichernost.
Ve vesnici jsme dneska sirénu neměli, ale o pár kilometrů dál, mimo jiné i tam, kde mají kluci školu, to houkalo. Studovalo se jen v mamádech, takže nikam nemusely běžet, ale na pocitu bezpečí to asi nepřipadlo. Mně určitě ne. Navzdory tomu a navzdory očekávání, co bude, až se uzavře hormuzský průliv, nařízení na zítra povolila. Nejen, že do institucí mohou všichni, co budou poblíž krytů (ač z poslední války víme, že děcka prostě nemají šanci doběhnout), dokonce vrátili i školní autobusy. Na jednu stranu všem rodičům, co mají odvahu děti vyslat, maličko závidím. Na druhou stranu – aspoň si ještě pár dní přispíme. Kluci prošvihnou ve škole ceremoniál, ale tak pro jednou to nevadí. Stejně mám vždycky pocit, že jsou na to ještě malí. Zajímalo by mě, jestli ten pocit někdy přejde…
Doma až na ty extrémní hádky prcků dobrý. Záviděla jsem princezně, že si od nich na dvě a půl hodiny odpočinula v mamádu školky. Odpoledne šel Giyora běhat a prvorozený syn se připojil. Byla jsem ráda, že bude na chvíli o kluka míň, tak mi bylo jedno, jestli to manželovi zkazí. Říkala jsem mu, ať si to kdyžtak zkrátí a vrátí se domů už z hřiště. Měla jsem podezření, že bude fňukat a lámat tátu, že se staví ve smíšence na zmrzlinu. Překvapili oba. Když mi syn po třičtvrtě hodině s úsměvem klepal na dveře, myslela jsem, že to v půlce vzdal. Ne ne, běžel s tátou celý okruh, až k bráně! Za ním dofuněl manžel, lapal po dechu. Synovi prý vůbec nestačil. Že mladej okolo něj pobíhal jako pejsek, kus dopředu, pak zas zpátky k němu, a „tati, dobrý?“. No, zasmáli jsme se, že příště ho už možná přinese na zádech. Takhle na poprvé uběhnout bez problémů šest kiláčků, slušnej výkon. V tomhle nebude po mamince, co si do dneška živě vybavuje hororové scény z dvanáctiminutovky a vůbec čehokoliv, co se běhu týkalo.
Obvykle po Pesachu vyvěšujeme vlajky kvůli blížícím se oslavám dnu Nezávislosti. Kdo ví, co z toho letos zas bude, ale vlajky jsme vyvěsili. K té „Am Israel Chai“ , co máme celoročně od doby krátce po 7. říjnu.
Kromě té úžasné obrovské kudlanky, co se u nás už nějaký pátek drží a vždy nás znovu překvapí, jak je obrovská, se k nám dneska zatoulala i želvička. V tomhle období jich tu po loukách běhají skoro houfy. Snad budeme už brzy vyrazit na procházku. Než se všechna ta zeleň promění v bodláčí…
