Dnešek byl o ježdění sem tam, převážně zbytečném. Částečně díky okolnostem – koně Davidovi zrušili na poslední chvíli, protože instruktorka je nemocná. A částečně za to mohla moje blbost – za výživovou poradkyní jsem Matěje táhla o týden dřív, než je schůzka naplánovaná. Ehm. A to jsme dvouměsíční období, kdy manžel bude doma zřídka, právě začali. No Bůh pomáhej.
Jakub se drží zabudované tradice, že po dvoudenním školním výletě se zůstává doma. Měl hodně, co dospávat, to ano. Ale i ta noc, co se spolunocležníky skoro probděl, přispěla k super zážitkům, které si z výletu odnesl. Překvapilo mě, že jim (šestý ročník) na výletě neříkali nic o tom, co se ten den stalo.
Foto vzpomínkové na loňský 13. říjen. Píše se tam “všichni živí rukojmí propuštěni ze zajetí”. Spolu s nimi i Alon Ohel (na fotografii na obrázku vlelvo), kluk z naší oblasti, co hrál na piano v konzervatoriu, kde se teď učí náš David. Byl tam samozřejmě vyvěšený jeho plakát s věkem původně 22, pak 23, pak 24… Je to rok, co jsme sundali žluté odznáčky a stužky, co z čekáren u doktorů zmizely žluté prázdné židle, co strhávání plakátů unesených mělo konečně pozitivní podtext. Alonovi i všem ostatním srdečně přeji, ať už nikdy nic zlého nezažijí 
.
