Manžel po čtyřech dnech zpátky doma, sláva! Vynadal mi, že jsem včera prezentovala nepěknou fotku a že hadr u dřezu je slizký, protože jsem s ním utřela olej. Ano, s radostí mu péči o dřez zas přenechám 
.
Ráno jsme byly s Haničkou oškubat moruši, aby si na sladkých plodech mohly pochutnat všechny děti ze školky. Nosíme každý den nejen jídlo v krabičce pro vlastní ratolest, ale také kus ovoce do košíku pro všechny. Vychovatelky pak připravují kolem poledního ovocnou svačinku. Už podruhé tento týden ji zpestřily naše moruše. Dozrávají rychleji, než jsem předpokládala, do dvou týdnů maximálně budou pryč.
Bez většího rozruchu se dnes slavil Den Jeruzaléma. Co si pamatuju z loňska, kdy jsem pracovala v ulpaně (náboženské škole), přikládala se mu větší váha než Dni nezávislosti. V sekulárním vzdělání to evidentně vzali jen na lehko, bílé tričko požadovali jen u páťáků.
Kolem poledne vybuchl bez předchozího varování dron u Rosh HaNikra (u hranic s Libanonem) a zranil čtyři lidi. Už jsem si místo mapovala jako možný cíl výletu s dětmi… Loni jsem byla jen s velkými kluky a bylo to super. No asi si necháme zajít chuť. Kromě toho právě před chvílí padaly rakety v Horní Galilei. Hovory s Libanonem probíhají, ale podle zpráv, raket a dronů, plodné zatím nejsou. Pendlující letadla také nadále slyšíme. Příměří je nadále spíš přání než skutečnost.
