Manžel si odskočil z výletu na Golanech k Tel Avivu na promoci. Možná bych ho doprovodila, kdybych se to dozvěděla dřív než dvě hodiny předem. Prý se jel stejně jen vyfotit.
Nebylo to hezké období, ani trochu. Dětem bylo devět, sedm, čtyři a rok. Věděla jsem, že to je moje poslední mateřská. Po pěti letech doma jsem zoufale hledala chvilky někam vypadnout – a bylo jich kriticky málo už předtím než začal studovat. Zlobila jsem se, že si to aspoň nerozloží na víc let, že si nevybere něco snazšího. Když už jsme ho viděli doma, byl připojený na zoom nebo dospával noc, co strávil nad seminárkou. Připadala jsem si na všechno sama a on se čílil, že to dělá pro nás a já ho nepodporuju. Oba zničení a na pokraji sil. Vlastně si do dneška nejsem jistá, jestli to mělo smysl. Kromě toho, že je teď na světě zas o pěknou řádku víc lidí, co ví, jak chytrého a schopného chlapa mám. Ale dal to a určitě z toho má super pocit. A fotku 
. Ne extra lichotivou, ale je nutno vzít v úvahu, že leze třetím dnem po kopcích a spí ve stanu.
A dali jsme to i my. Ač radši bych ještě třikrát stavěla od základů dům než tohle .
Já dneska měla výjezd jen na pracák – zas na mě nepromluvil ani vrátnej a automat výmluvně vyplivl cedulku s obrázkem domečku – nazdar zas za týden. Jinak pohoda, děti v institucích, já pekla chleba, kváskové wafle, kváskové bagety, kváskové všechno . Odpoledne mě zas ukecali odkrýt bazén, kde se vydrželi plácat sotva půl hodiny. Spousta lidí říká „já bych doma být nemohla, nudila bych se“. Tak teda já pořád čekám, kdy se taky začnu nudit 
.
