Autor: zidovkazji

V synagoze na kiduš se sešlo nečekaně hodně lidí, prvně, co si pamatuji, se přidával ještě rozkládací stůl. Ne že by místní modlící se komunita snad narostla, ale jedna početná věřící rodina na návštěvě a hned je to plus deset . Společnost a jídlo tradičně skvělé, mí chlapci tradičně hluční a neukáznění . Nutno dodat, že to nejvíc obtěžovalo mě a manžela, ostatní se tváří, že „takhle přece děti rostou“. No nevím. Nenechala jsem si to zkazit, ale že bych to chtěla zažívat každý šabat, to zas ne. Princezna se chovala způsobně a zachraňovala tak situaci.

Jinak jsme měli krásně, vyloženě letní den. Vypadá to, že se děti bazénu v týdnu dočkají.

Slíbený článek o školství ne a ne sepsat tak, abych s ním byla spokojená, ale rozhodla jsem se, že ho tedy přejmenuji na „Náhled do školství v Izraeli“ a publikuji, co je. Kdo ví, jak dlouho by to trvalo, než bych s ním spokojená byla .

Tak tady je: Náhled do školství v Izraeli

A já jdu zas chystat krabičky. Starší mají zítra po vyučování kroužek a domů se vrací až po čtvrté odpolední. Takže jídlo na třičtvrtě dne…

Jestli teda všechno bude jako normálně. O šabatu zas lítaly rakety a drony na vesnice blízko hranic. A teď slyšíme letadla…

V noci čtyři rakety na vesnici u hranic, dneska po poledni drony, co doletěly o dost dál. Naše letadla jsme také slyšely… Příměří je křehké. Přesto se nadále snažíme žít jakoby trvalo. Kluci se potkali s kamarády. Jednoho ze synů jsem dokonce vezla do jiné vesnice. Ne že by se mi kdovíjak chtělo, ale kdo ví, jak dlouho ta možnost bude. Malá nešla do školky. Občas si říkám, že šest dní v týdnu je moc, a ať je tedy v pátek s námi (a pak kolem druhé odpolední lituji ;)).

Giyora je tento šabat zodpovědný za kiduš v synagoze, což v naší vesnici znamená, že připravuje pro modlící se komunitu občerstvení na zítřejší dopolední hostinu. Vychází to na něj asi 2x za rok, z čehož je zřejmé, že je to malá komunita. Ale synagogu máme moc pěknou.

Od poledních hodin vaří a já měla dětí nějak plné zuby. Zřejmě deficit času o samotě. Po té době, co jsme byli spolu pořád, je to hodně v mínuse. Přišlo mi, že děti moc sedí, zatímco já a muž se pořád hýbeme. Trochu jsem tu prskala a pak zavelela, že se jdeme projít. Stejně jsem Giyorovi chtěla přinést rozmarýn na pečené brambory.

Procházka byla nakonec delší, než jsem plánovala, takže fofruju vám napsat a jít zapálit šabatové svíce.

Třetí pokus pečení chleba zatím nejlepší! Snad to tak půjde dál .

Skončil nám pracovní týden a kafe s kámoškou zas nevyšlo. Snad budeme mít šanci příští týden. Jinak ale ukázkově běžný den – děti v institucích, manžel v práci, já úklid, prádlo, zařizování a vaření. Zapůjčený laptop jsem odvezla zpátky do školy a doufám, že pro něj v pondělí manžel zase nepojede…

Odpoledne jsem na smečku byla sama, rozvážela jsem to sem tam po vesnici. Starší chlapci se hrabali v lese v hlíně, prý staví tábor. Junior se po kroužku potuloval s kamarádem a konečně si sedli do pizzerie, která je ve vesnici otevřená každý čtvrtek. Během války fungovala jen na take away. S princeznou jsme zvládly dvě hřiště. Bylo krásně, možná až moc horko, ale všude se to hemžilo lidmi a dětmi.

Mezi šestou a sedmou večer byly slyšet výbuchy, ale nikde o ničem nereportovali. Před usnutím mi junior nešťastně říkal, že pořád slyší rány. Prý když šli z klubu do pizzerie, slyšel je pořád. Uklidnil se, když jsem mu řekla, že jsme je slyšeli všichni, ne jen on . Svedli jsme to na „asi nějaké pokusy“ a pak už vklidu usnul.

Já bych bývala spala už také, ale čekalo mě tu těsto na chleba, pokus číslo tři. A chtěla jsem vám napsat .

V dnešním horkém slunečním dni naše oslava Dne nezávislosti pokračovala tradiční grilovačkou u švagra na zahradě. Tolik masa, co jsem do sebe dneska zvládla vpravit, sním obvykle za měsíc. Ale je to holt speciální příležitost. Doufám, že za rok už to bude zas se vší parádou, včetně přehlídky letadel .

Ve čtyři jsme byli zpátky doma a já se nechala přemluvit, že vyrazím s prvorozeným na pláž do Akka sbírat mušle. Projít jsem se po tom vydatném pozdním obědě stejně krutě potřebovala. Zbytek smečky vzal muž na hřiště, protože sbírání mušlí je nebaví a na koupání to dneska nebylo. Určitě ne v šest večer. Vždycky mě překvapí, jak když se člověk přiblíží k moři, vedro je tu tam… Potkali jsme tam dobré známé, čili procházka se protáhla a k autu jsme se vraceli dlouho po západu slunce. A to už jsem vyloženě klepala kosu.

Ale to je drobnost, jinak to fakt bodlo. I nějaké ty mušle jsme našli .

Teď jdu chystat krabičky na zítra v dobré víře, že všichni odejdou do institucí a já tu aspoň něco stihnu udělat .

Manžel vzal smečku na hřiště na oslavy Dne nezávislosti a já tu teď sama doma v tichu u kafe suším slzy. Ne, ještě jsem se nesesypala, jen ten přechod z Dne památky padlých do bujarých oslav dne Nezávislosti byl poněkud srdcervoucí. Navíc den nabitý a já fakt potřebovala chvilku oraz.

Dopoledne jsme s Giyorou přijeli do školy kluků na ceremoniál v režii páťáků. Bylo to krásné a dojemné, jako vždycky. Ceremoniál byl úplně jiný než minulý rok a děti i učitelé jsou machři, co zvládli nacvičit za týden. Můj prvorozený se role bubeníka ujal víc než se ctí a mladší z kluků své tři věty o padlém vojákovi, co dřív studoval ve stejné škole, též přednesl perfektně. Oko nezůstalo suché, jako obvykle. Člověk neví, jestli je smutnější obsah, který čtou, nebo fakt, že tomu čelí ta děcka. V pouhých deseti letech číst o „teroristickém útoku přejetím“ a podobně. No uf. Dojemný proslov měla i ředitelka školy, která mluvila o tom, že už před 47 lety, když ona byla v jejich věku, jí rodiče slibovali, že až ona vyroste, války už nebudou. Že upřímě věřili, že bojují tu poslední válku… Je to jak modlitba, co generace za generací opakuje a nepřestáváme věřit, že jednou se splní.

Škola končila už ve 12 a rozhodli jsme se nacpat do volného odopoledne výlet. Přece jen žádný nevyšel už sakra dlouho. Děti se strašně těšily, až zase pojedou vlakem. Auto zůstalo u zastávky v Akku a my vyrazili směr Haifa. Nahoru na Karmel jsme se dokodrcali jediným metrem, co tu jezdí, a má všehovšudy asi šest zastávek. Prošli jsme si promenádu u hotelu Panorama, kde jsem bydlela, když jsem se prvně v životě dostala do Haify. Je odtamtud nádherný výhled na přístav, navíc bylo naprosto perfektní počasí a viditelnost. Omrkli jsme shora Bahaiské zahrady, jejichž osvětlení v noci vidíme z terasy. V parku je i hřiště, tak se ti neposedové měli, kde vyblbnout. Já si dala svou nejhezčí kávu v životě – s obrázkem svojí princezny. Jo, mají tam takovej prima stroj, co to umí z fotky udělat. Možná je to v Evropě běžný, ale já z toho byla na větvi .

Zpátky už to metrem nešlo, jezdilo jen do tří, ale autobusy byly. První výlet vlakem, co jsme netáhli kočár. A i chování dětí bylo znatelně lepší, než pamatujeme, ač jsme pořád měli hodně výhrad .

O oslavách dne Nezávislosti vám poreportuju zítra. Teď už se jdu chystat se k nim připojit. Krásné 78. narozeniny moje milovaná zemi. A nejen do 120, jak se tu obvykle přeje lidem .

Po západu slunce začal Den památky padlých hrdinů. Dnes pro ně pláčeme a zítra večer budeme slavit – díky nim… 25 648 mužů a žen, kteří položili své životy v obraně státu Izrael a jeho občanů.

Já mám za sebou po hodně dlouhé době půlden bez dětí. Péči o dům jsem odsunula a opečovala sebe. Horká vana, pedikúra a barvení vlasů. Konečně. Připravené těsto na langoše na zítra, protože dneska byli kluci u holiče a pak tátu přemluvili, aby je zas vzal na shwarmu. Také pšeničný kvas na pizzu čeká v lednici. Upečený překynutý chléb, co jsem včera zapomněla dát přes noc do ledničky, už je naporcovaný v mrazáku. Ten příští snad už bude přesně těkový, jaký být má.

Na pracovním úřadě jsem strávila přesně minutu, když mi paní oznámila, že mám přijít ve středu. Já na to, že je den Nezávislosti. Ano je, tak příští středu. Laptop jsem do školy nevezla, dohodla jsem se se sekretariátem, že vzhledem k vývoji situace to může počkat do čtvrtečního rána. Za to jsem skočila proběhnout krámky a supermarket. Ten, kam bych během války určitě nešla, protože při siréně jen stáhnou žaluzie. Podobný nápad mělo hodně lidí, čili to byla výzva za výzvou – najít parkoviště, najít vozík, prodrat se uličkami, vystát frontu u pokladny a projít účet, protože „tolik těch pár věcí přece nemohlo stát!“. Mohlo. Podražil benzín a s ním všechno.

Kluci šli ráno do školy bez problémů a dokonce se spokojení vrátili. Hrdě hlásili, že nakonec roli v zítřejším ceremoniálu ve škole získali, protože budou zaskakovat za chybějící. Chystám se zaskočit podívat. Na dnešní sirénu ve 20:00 už nikdo zběsile nereagoval. Ještě bude jedna zítra v jedenáct. Žádné další už nečekáme, což ale nutně neznamená, že nebudou.

K reakci chlapců, co dnes byli po padesáti dnech ve škole, řeknu jen to, že doufám, že je Bůh nevyslyší… Když jsem se ptala, jestli přece jen bylo na dnešku něco pozitivního, tak prý kroužek baseballu – co mají po škole.

Mě tedy ježdění po silnicích bez hledání zákopu podél vyloženě bavilo. Zatímco junior si v Haifě povídal třičtvrtě hodiny s psycholožkou, já si s chutí sedla v kavárně ke kapučínu a tvarohovému šátečku (hafuch gadol ve gvinit pro znalé ;)).

Cítím se vyloženě skvěle, ale dneska mě tak napadlo, že jsem se během padesáti dní války nerozbrečela, nerozkřičela ani nijak nesesypala a že to dost pravděpodobně ještě přijde. Nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo stát, jen mi to připadá podezřelé…

Mám zaděláno na další chléb a zítra budou kváskové langoše. Taky si musím udělat výlet na pracák a do školy kluků – vrátit laptop, co měl junior půjčený. Doma jsme ráno trochu poklidili, dům vypadá maličko obyvatelněji. Rodiče asi znají takové to „tohle udělám, až nebudou doma děti“ – tak na to bych teď potřebovala asi dva měsíce v kuse…

Blíží se den Nezávislosti a tak jako každý rok se ve vesničce shromažďují balíčky, co před svátky potěší vojáky a vojačky odsud. Aktuálně jich máme kolem dvaceti. Balíčky jsou jakože od dětí ze školky. Jednou jsem slyšela v rádiu, jak se ptali vojáka ve službě, co ho drží nad vodou – a zmínil právě balíčky a přáníčka od školkových dětí. Že tohle jsou ty chvíle, kdy si nejvíc uvědomuje, že to, co dělá, má smysl. Letos jsme prvně chystali pro vojačku, tak snad jí udělá radost! Princezna ozdobila přáníčko, na kterém stojí „Děkujeme, že na nás dáváš pozor. Dávej prosím pozor taky na sebe. Ať se všichni vrátíte v pořádku domů!“

Kéž se přání vyplní.

Začal nám nový židovský měsíc, ijár. Jak jsem se právě dozvěděla, je to měsíc uzdravení – tělesného i duševního. Tak možná i proto je mi už dobře .

Další šabat, který jsme trávili doma, ale tentokrát kvůli tomu, že v noci lilo a přes den to také vypadalo na déšť, i když nakonec nesprchlo. Děti ví, že je příměří, ale zřejmě zatím nezpozorovaly příliš velkou změnu. Klukům se vůbec nechce zpátky do školy. Ale co jsme se na páteční oslavě narozenin bavili mezi rodiči, z nějakého důvodu se nechce většině kluků. Asi naše škola sedí víc děvčatům nebo nevím. Junior má zítra ještě úlevu, protože jde k psychologovi. Mohla jsem ho vyzvednout ve škole po třech vyučovacích hodinách, ale prý si raději uklidí stůl v pokojíčku. Podle mě chyba, taky mu to zabere tři hodiny a mákne si mnohem víc.

Po více než šesti týdnech je mamád opuštěný. Železná okenice odsunutá na stranu a do místnosti proudí svěží vzduch z venk otevřeným oknem . Pod vysokou postelí jsou zpátky bubny a další harampádí doteď rozstrkané po domě. Dalo to celkem práci, tak doufám, že to za tři nebudeme opět přesouvat.

Tělo si po dalším dni bez sirény vylepšilo o kousek vnitřní statistiku a začíná se uvolňovat. Zase se můžeme vklidu osprchovat nebo trůnit na toaletě . Dát vařit jídlo na plotnu, péct koláč do trouby. Je to pohoda, když člověk zase může žít normálně.

Tenhle normál nicméně vyžaduje, abych ráno v půl sedmé vstala, čili nejvyšší čas jít spát. Jen ještě musím přichystat krabičky na svačinu. Zítra tři, od pondělí už čtyři. Teď ještě, abychom všichni byli zdraví, ať mi to kafe s kamarádkou konečně vyjde .

Na fotce kočička Ginger, jeden ze čtyř kočičích obyvatel naší domácnosti.

Právě jsem se vrátila z oslavy narozenin princezniny spolužačky ze školky, tak jen fofrem před šabatem. Příměří drží, 18 hodin ticha po celé zemi! Teprve před hodinou jsme dostali aktualizaci bezpečnostní situace a oficiálně se vracíme do „zelené“ neboli normálu. Zas na nějakou dobu…

Na skok k moři by to nebylo, protože fouká ukrutně silný vítr, ale někam jinam bychom určitě zaskočili – kdybychom nezačali ráno smutnou zprávou. Dobré kamarádce Giyory zemřela maminka. Kamarádka je v manželově věku, maminku celá parta pamatuje, protože byla výraznou postavou jejich dětství a dospívání. Místo na výlet jel manžel na pohřeb a já osiřela s klukama. Princezna byla ve školce. Vklidu jsem si skočila pro pár věcí do lékárny (u nás je lékárna také drogerie) a mladé panstvo nechala doma samotné.

Hned po Pesachu jsem založila kvásek. A dneska upekla první šumavu! Vyšel žralok, ale jedlé to snad bude. Kvas voní a vypadá dobře a snad mu chybí jen to, aby trochu zesílil.

Teploty venku teď k večeru prudce klesly. Ve vzduchu je prach, že sotva vidíme sousedy, a hřmí. Od noci má zase pár dní pršet, takže bazénovou sezónu opět nezahajujeme.

Na výlet nakonec vyrazil jen prvorozený, s kamarádem a jeho tatínkem, k potoku Kziv. Popřála jsem mu pěkný výlet a ať dává pozor na případné úlomky a na žádná železa nesahá… Ještě se nevrátili, tak doufám, že tu bude dřív než bouřka.