Rubrika: Když se válčí

Od půlnoci má prý začít platit příměří s Hizballáhem. To zřejmě vysvětluje tu intenzivní palbu během odpoledne, dokonce rakety na Haifu, což tu už dlouho nebylo. My nehoukali, ale bouchalo to hodně a blízko. Jak na potvoru zrovna ve chvíli, kdy jsem s juniorem měla vyrážet na kroužek robotiky a už už jsme nastupovali do auta, prásk bum prásk a bum. Zatímco já se ani nestihla leknout a trochu zmateně jsem z parkoviště pozorovala obláčky po odstřelech raket na modré obloze, on propadl totální panice, začal ječet, vysprintoval schody a zuřivě bušil na okno terasy, aby mu bráchové otevřeli. Když se tak stalo, fofroval rovnou do mamádu, a že nikam nejede. Naštěstí ce celkem rychle nechal přesvědčit, že už je po všem a že to bude v pohodě. Připomněla jsem mu, že když jeli včera do kina, tak se nebál. Nejspíš tedy bál, ale kino bylo větší lákadlo než robotika . Nakonec stejně jel s Giyorou, co stihl přijet z práce a převzít si ho u brány. Už jsem s cestou i byla smířená, ale když je možnost, ráda to přenechám manželovi. Jsem víc vklidu, když děti jedou s ním. Já vyzvedla ze školky princeznu a ta mi taky hned vyprávěla, že slyšeli bum bum bum a všechny děti se strašně vyděsily, začaly křičet a běžely do mamádu, že dokonce i ona s Avigail se bály.

Poslední hodinu a půl slyšíme výbuchy co pár minut. Ono to takhle vždycky směrem k blížícímu se příměří bývá. Přemýšlím, jestli bychom stihli případně juniora sundat z patrové postele, kdyby se sirénou neprobudil, přece jen usnul před hodinou a půl… A doufám, že to nebudeme muset testovat, že to sem k nám nedojde.

Do té půlnoci si počkám, jak jinak. Veškerá únava je ta tam, velí tomu adrenalin. Virus nejistoty se mě pořád drží, ale je to o dost lepší. Dneska jsem už normálně fungovala. Uvidíme, co s ním provede příměří .

Od zítra už na jiné téma, doufám. Ač ona ta válka nezmizí takhle ze dne na den jako mávnutím kouzelného proutku.

Oteplilo se, skoro až brutálně bych řekla. Doloženo fotem z auta…

Vypadá to opravdu na nějaký „virus konce války“, jak ho včera trefně nazvala má kamarádka. Teď ještě, aby to opravdu byl konec války…

Vitamín C, železo, klidné dopoledne doma s klukama – drobný úklid, koláč podle kuchařky pro děti, na jehož výrobě se ti větší podíleli. Junior až na konzumaci. Odpoledne je vzal manžel do kina do Karmiel. I když to podle statistiky posledního týdne vypadalo, že by je během promítání mohli hnát do krytů, nestalo se tak.

My s princeznou vyrazily na dětské hřiště. Už si ani nepamatuju, kdy jsme byly naposledy. Asi někdy loni, krátce po té, co jsem začala pracovat, ještě před změnou na zimní čas. Takže půl roku určitě… Na hřišti bylo živo, děti se zabavily spolu a rodiče mohli probrat, jak tráví náročné dny. Na válku se nezapomnělo, pořád byla tématem, vždycky někdo poinformoval o nejnovějším vývoji. A že není jen někde na pozadí nám připomněly hned ráno nedaleké výbuchy útoku na Akko a v podvečer na Nahariyi. Sluníčko hřálo dneska extra silně i v podzním odpoledni a určitě přispělo k tomu, že se teď cítím líp.

Do školy dnes údajně dorazilo 90 procent žáků. Na jednu stranu se těším, že brzy už vypravím i své děti, ale na druhou stranu jsem se ještě nesmířila s představou, že budu vstávat v 6:15 a chystat fofrem čtyři svačiny…

Dneska opravdu probíhala normální výuka. Děti dojely bezpečně do školy a dostavilo se jich 80 procent. Většina chybějících byla právě z místa, kde bydlíme my. Do školy se sjíždí z několika vesnic z nichž dvě jsou přímo přilehlé škole. Za rizikovou se vnímá hlavně cesta. Čím je kratší, tím je větší pravděpodobnost, že rodiče děti dovezou. Od nás to není daleko, sotva deset kilometrů, ale v ranních zácpách se to protáhne i přes půlhodinu. Na mě příliš. O tom, že bych je usadila do školního autobusu, neuvažuji vůbec. Tam je to při siréně lehnout pod sedačku .

Každopádně dle dopisu ředitelky distribuovaném ve whatsapp skupinách měli přítomní žáčci normální studijní den. Křížila se veselá atmosféra podobná shledání po letních prázdninách se smutným dnem, kdy se připomíná Holocaust. Děti dorazily v bílých tričkách, v deset stály dvě minuty na sirénu, co se rozezněla jako každý rok celou zemí. Následoval ceremoniál, který připravili žáci šestého (v Izraeli posledního) ročníku.

My doma zapomněli hlídat čas a při rozeznění sirény junior startoval do mamádu. Starší to ale nezblblo, tak se poctivě stálo i u nás.

Raketové a dronové útoky neustávají, ale až na výjimky se týkají jen míst blízko hranic. Na Nahariyi to dnes letělo dvakrát, na Karmiel jednou, v obou případech pozdě odpoledne. Jestli se situace nezhorší, v pondělí už ty svoje poklady odvezu do školy také .

Na dnešek jsem spala dobře, ale i tak jsem se ráno probudila úplně rozbitá. Jak s kocovinou – až na to že jsem nic nepila. A ne, těhotná na sto procent také nejsem, čtyři nám víc než stačí . Možná se tělo po ohlášení návratu do normálu rozhodlo, že může vypnout pohotovostní režim, a rozsypat se, jak se na takový válečný stav sluší a patří. Navíc když malá je v péči vřelých vychovatelek a kluci se tu o sebe jakž takž postarají. Dokonce trochu i o mě.

Pořád to není žádná sláva, končetiny podivně těžké, v hlavě hučí, žaludek na vodě. Ale lepší se to. Tak jdu spát a budu doufat, že se zítra ráno probudím v plné síle.

Na fotce záznam domácí výuky, ke které se mi je dneska povedlo přesvědčit.

Po setmění nám začal den památky Holocaustu. Taková další připomínka, že jako národ pamatujeme mnohem, ale mnohem horší období než posledních pár týdnů. Extrémní hašteření chlapců, ze kterého jsem byla dnes úplně hotová, se rázem promění v absolutní malichernost.

Ve vesnici jsme dneska sirénu neměli, ale o pár kilometrů dál, mimo jiné i tam, kde mají kluci školu, to houkalo. Studovalo se jen v mamádech, takže nikam nemusely běžet, ale na pocitu bezpečí to asi nepřipadlo. Mně určitě ne. Navzdory tomu a navzdory očekávání, co bude, až se uzavře hormuzský průliv, nařízení na zítra povolila. Nejen, že do institucí mohou všichni, co budou poblíž krytů (ač z poslední války víme, že děcka prostě nemají šanci doběhnout), dokonce vrátili i školní autobusy. Na jednu stranu všem rodičům, co mají odvahu děti vyslat, maličko závidím. Na druhou stranu – aspoň si ještě pár dní přispíme. Kluci prošvihnou ve škole ceremoniál, ale tak pro jednou to nevadí. Stejně mám vždycky pocit, že jsou na to ještě malí. Zajímalo by mě, jestli ten pocit někdy přejde…

Doma až na ty extrémní hádky prcků dobrý. Záviděla jsem princezně, že si od nich na dvě a půl hodiny odpočinula v mamádu školky. Odpoledne šel Giyora běhat a prvorozený syn se připojil. Byla jsem ráda, že bude na chvíli o kluka míň, tak mi bylo jedno, jestli to manželovi zkazí. Říkala jsem mu, ať si to kdyžtak zkrátí a vrátí se domů už z hřiště. Měla jsem podezření, že bude fňukat a lámat tátu, že se staví ve smíšence na zmrzlinu. Překvapili oba. Když mi syn po třičtvrtě hodině s úsměvem klepal na dveře, myslela jsem, že to v půlce vzdal. Ne ne, běžel s tátou celý okruh, až k bráně! Za ním dofuněl manžel, lapal po dechu. Synovi prý vůbec nestačil. Že mladej okolo něj pobíhal jako pejsek, kus dopředu, pak zas zpátky k němu, a „tati, dobrý?“. No, zasmáli jsme se, že příště ho už možná přinese na zádech. Takhle na poprvé uběhnout bez problémů šest kiláčků, slušnej výkon. V tomhle nebude po mamince, co si do dneška živě vybavuje hororové scény z dvanáctiminutovky a vůbec čehokoliv, co se běhu týkalo.

Obvykle po Pesachu vyvěšujeme vlajky kvůli blížícím se oslavám dnu Nezávislosti. Kdo ví, co z toho letos zas bude, ale vlajky jsme vyvěsili. K té „Am Israel Chai“ , co máme celoročně od doby krátce po 7. říjnu.

Kromě té úžasné obrovské kudlanky, co se u nás už nějaký pátek drží a vždy nás znovu překvapí, jak je obrovská, se k nám dneska zatoulala i želvička. V tomhle období jich tu po loukách běhají skoro houfy. Snad budeme už brzy vyrazit na procházku. Než se všechna ta zeleň promění v bodláčí…

Dneska vážně krátce, protože z nějakého nepochopitelného důvodu se mrňavá probudila už v půl sedmé ráno… Nedělala jsem si iluze, že klapne spát až do budíka, co byl na čtvrt na devět, ale zas takhle brzy jsem to nečekala. Mělo to tu výhodu, že usnula večer v osm, já posadila kluky k filmu a vypadla na lekci Tóry, zatímco manžel studoval přes zoom. Vyšlo to skvěle, lekce obohacující, krásně mi prozářila náročný den.

Do Haify a zpět jsme dorazili v obou případech v pořádku a na čas. Rakety a drony sice pořád létají, ale dneska jich bylo málo a převážně v nedohlednu a nedoslyšnu. Prvorozený slyší dobře, ale ne úplně perfektně, tak ještě budeme muset na ORL. Na schůzku s psycholožkou jsme měli přijít bez dítěte, takže to sedělo s tátovým telefonem v čekárně, ehm. Ale asi i tak lepší řešení, než je všechny tři nechat samotné doma. Určitě bezpečnější.

Malá byla na dvě hodiny ve školce, v mamádu. Prý dobrý, měli párty, zhasnutá světla, žluté a zelené hvězdičky, nadšeně se rozplývala a zpívala o tom písničky. Zpívá pořád a o čemkoliv. Třeba o tichu, když už jí vyřízená maminka pozdě večer naznačuje, že by si ticha trochu ráda užila… Družinu také zvládla, ale ve čtyři už nás vyhlížela. Přece jen na druhý školkový den po takové době to bylo až dost.

Podle fotek byla ve škole ve třídách, co měly dnes povoleno dorazit, asi polovina dětí. Děti ostatních tříd se měly učit přes zoom, ale na to jsem při tom ježdění zapomněla – a kluci taky rádi zapomněli… Zítra má zoom jen prostřední, zbylí dva by měli sedět v lavicích, ale nepovezu je tam. Zkusíme zapracovat doma, ať se za to pololetí stihnou někam posunout, že. Zase se naučili morseovku a zjistili, že jedna z našich baterek umí automatické S.O.S. . Třeba se jim to v našich časech bude hodit víc než zlomky.

Foto z čekárny před kontrolou sluchu. Ani tady nezapomínají na malé človíčky – pastelky, knížky, dokonce telefon s oblíbenými melodiemi z Bluey . Až jsem se divila, že v tom nechali baterky.

Tak dobře jako na dnešek jsem se nevyspala už víc než.. kolik? Určitě přes 40 dní! Když jsem včera uléhala v pokoji vedle princezny na vlastní matraci 90*200, připadala mi strašně moc velká! Ano, klasika, chcete-li učinit člověka šťastným, vezměte mu, na co je zvyklý, a po nějaké době to vraťte… Ověřeno, funguje to skvěle .

S vracením ostatního máme smůlu. Ač byl v noci u nás klídek a teprve okolo deváté se Erezovic dům začal probouzet, přes den se to zkazilo. Ráno to ještě vypadalo nadějně – dlouhé mezery mezi útoky, které byly navíc jen blízko hranic, čili daleko od nás. Klid a ticho, na které už vůbec nejsme zyklí. Jenže pak zas bum bum bum Nahariya. A krátce po tom siréna u nás, to bylo paniky najednou. Jak kdyby to bylo poprvé . Po odklizení do mamádu jsme zjistili, že jde o drony. Odstřely jsme neslyšeli a po deseti minutách jsme mohli ven. Ale pak ještě letěly rakety na Karmiel a okolí – mimo jiné tam, kam kluci zítra měli jít do školy. Čili jsem se definitivně rozhodla, že jestli nedojde k nějaké dohodě, tenhle týden ještě nepůjdou. Přesně když se šly děti s manželem na střechu podívat na západ slunce, měly v přímém přenosu opět odstřely nad Nahariyí. Takhle to nevyděsí ani ty prcky, protože rána je pěkně dlouho po optickém vjemu a lze je dopředu upozornit, že „teď bude bum“.

Jak se ukázalo o něco později, i bezpečnostní složky vyhodnotily, že se to správným směrem nevyvíjí – a zpátky zpřísnily nařízení pro naši oblast. Vracíme se být oranžoví, školka zítra na dvě skupiny a jen v bezpečnostní místnosti. Do školy má dorazit jen první a šestý ročník – na víc dětí nemají kryty kapacitu. Už předtím jsem informovala maminku, se kterou jsme předběžně dohodly rozdělení svozů a rozvozů, že kluci tenhle týden ještě nepůjdou. Nakonec tedy nepůjde ani valná většina dětí, které rodiče poslat chtěli. Já mám být v deset se synem v Haifě na kontrole sluchu, čili si výlet s námi musí udělat i princezna. Do školky ji přivezu až na jedenáctou a bude ve skupině bez nejlepší kamarádky. S tou se potká dvě hodiny na to v družině, abychom my s Giyorou mohli zpátky do Haify k psychologovi s juniorem (vyžadují na první schůzce oba rodiče). V oblasti, kde pracuje manžel, zatím žádné změny nejsou, čili má jít normálně do práce. Ale vzhledem k vývoji jednání USA vs. Írán může ráno zas být všechno úplně jinak…

Kéž tu budu zítra zpět s nějakými optimističtěšjími zprávami. Už jsem si ten týden malovala jinak, všakt víte. Tak dobrou noc z Izraele . .

Foto z loňska – bramboříky u nás v lese na konci března. I tu vůni si ještě vybavím

Školka se konala. Rakety a drony Hizballáh posílá dál. Vývoj podobný, jako včera – nejdřív blízko hranice, relativně daleko od nás, po poledni už blíž k nám a odpoledne nás už přelétly – do Karmiel a okolí, což je mimo jiné i kluků škola. Také ve městech Tzfat a Nahariya běželi už přes den běželi do krytů. Takhle to máme my na severu s tím příměřím. Ale touha vrátit se do normálního života je silná, tak to zkoušíme. Přichystala jsem pokoje, že se děti vrátí spát do postelí. Kluci nechtějí. Do školy v neděli také nechtějí. Dopoledne, když byla princezna ve školce, jsme s klukama vyrazili vedle do vesnice do obchodu koupit boty. „Nemáme v čem jít do školy“ v jejich případě není planá výmluva. Potřebovali nutně už dva měsíce zpátky, ale pak to zas tolik nutné nebylo .

Podle posledních zpráv se vyučování koná od začátku příštího týden víceméně standardně. Až na školní autobusy – doprava vlastní. V neděli má prvorozený být v deset na kontrole sluchu a junior ve dvě se mnou a manželem u psychologa. Čili školu ještě vzdáme, i pokud opravdu bude. Od pondělka se, s pomocí Boží, vrátí do institucí i oni. Manžel půjde normálně do práce a já si zajdu s kamarádkou na kafe. Si tedy maluju . Jinak mě čeká také generální úklid, probrání oblečení, ke kterému se děti příští zimu už nevrátí, návštěva pracovního úřadu, vaření, sázení kytiček a vůbec zahradní práce. Což jsou ostatně samé příjemné věci. Momentálně vypadá lákavě cokoliv, co budu dělat bez smečky za zády. Ale už vidím, jak mi po hodině bude po tom hašteření a bordelení tady smutno. Možná po víc hodinách… Až dnech .

Chystáme se na šabat. Giyora smaží rybu, děti se dívají na film a zobou popcorn. Takový normální pátek. A v oblasti od Rosh HaNikra až po Shvei Zion pod Nahariyí se právě motá dron.

Na fotce rohovník obecný, co jsme vysadili kousek nad zahradou. Přinesl ho jeden ze synů před šesti lety ze školky k svátku TuBišvat, v malém květináči. Letos prvně plodí, tak budeme mít svatojánský chléb na dosah. A ano, můžete si všimnout, že máme krásně!

Pochybnosti, nejistota, zmatek. Tak by asi šel charakerizovat dnešek. V Libanonu se bojovat nepřestalo. Raketová střelba do Izraele od rána zintenzivnila a během pozdního odpoledne se značně protáhl její dosah. Kolem šesté večer jsme zas už slyšeli známé výbuchy ze směru Nahariya a před pár minutkami mě od pěkného záběru odstřelu nad Haifou dělila jen pomalu stoupající žaluzie…

V poledne, kdy to ještě vypadalo vcelku nadějně, jsem přece jen vzala děti na chvilku do lesa. Giyora odvezl juniora na kroužek robotiky, tak mi zůstaly jen tři. Stopadesát metrů na parkoviště k bazénu jsme jeli autem. U parkoviště byla betonová skruž – záchytný bod. Ke kterému bychom se ale z bramboříkové cesty stejně za půl minuty nedostali. V lese jsme ale byli jen chviličku. Jak jsem se obávala, letos jsme bramboříky kvůli válce úplně prošvihli ;(. Sem tam z unaveného listí ještě vykukuje povadlá květinka, ale moc hezká podívaná to není. Stále je zeleno a občas se cosi kvetoucího objeví, ale na to, jak krásné to tu obvykle v zimě bývá, musíte mrknout do starších reels. Teď už je to jasná předzvěst suchého období, kdy najdete sotva bodlák. A na ten se do lesa dívat nepůjdete, protože za případný kousanec od zmije vážně nestojí.

Vzali jsme to pak ještě na louku nad zahradu a do hájku o něco výš, zkontrolovat, jestli se v hlubokých loužích udržela voda. Kvete to tam dost, především žlutě, ale bodláků začíná nápadně přibývat. Dva tři týdny a je po zeleni. Na půl roku…

Fotky od moře nebudou ani zítra, protože pláže na severu zůstávají veřejnosti uzavřené.

Celý den dostáváme aktualizace a nařízení platná na příští týden. Mění se zhruba co půl hodiny (přeháním jen trošku). Nejdřív, že zítra bude školka. Pak, že má být jen v mamádu, kam se všichni nevejdou, čili děti rozdělí na dvě skupiny. My měli být 8 – 10. Chvíli na to, že můžou všichni. Ze školy poslali, že jsme buď oranžová nebo žlutá oblast a že bude probíhat frontální výuka buď přímo v mamádu nebo blízko mamádu. V obou případech nejsou školní autobusy. Následně přišla aktualizace, že jsme žlutí a že v neděli přijde studovat 6. ročník. Manžel učí o dva kiláky víc jižně a tam už jsou zelení, čili v neděli „normální“ den. Všechna nařízení, co jsme ohledně neděle dostali, jsou platná do zítřka do pěti odpoledne… A tohle všechno spolu s palbou z Libanonu a jasným stanoviskem, že mezi Izraelem a Hizballáhem žádné příměří není .

Suma sumárum, zítra jde princezna nejspíš do školky a moc se těší. Tak doufejme, že to dopadne.

Co bude v neděli se změní ještě čtyřikrát zítra a šestkrát pozítří. Holt budeme mistři adaptace.

Krásnou dobrou noc. Já si jdu lehnout – opět k dětem do mamádu…

Příměří… No… Já vám nevím… Jisté je jen to, že si na to s manželem zas můžeme ťuknout Goldstarem (místním pivem), protože kvasnice ve všech možných podobách se po osmi dnech mohly vráit domů .

Před čtvrtou nás vzbudilo upozornění na rakety z Íránu. Poněkud se to krylo se zprávami o vyhlášení dočasného příměří, ale co už, na nějakou tu palbu po zahájení příměří jsme od nepřátel zvyklí. Sirény jsme slyšeli jen od sousedů, ale jednali jsme poctivě podle nových nařízení a pár minut v mamádu zůstali zavření i tak.

Ani náš vzdušný prostor nepůsobil, že by se válčit přestalo. To by nad námi stíhačky v den svátku nelítaly. Jak se pak ukázalo, Libanon není součástí dohody. Ač Írán trvá na tom, že být má.

Teď je to 20 hodin od posledního útoku. Ticho. Po celé zemi. Tedy skoro. Hizbaláh něco málo k hranicím poslal, ale oproti standardům posledních týdnů hodně šetřil. Nicméně všechny ty zprávy ve whatsapp skupinách ohledně návratu k normálu nám zní až příliš optimisticky. Zítra studium přes zoom a v pátek pěkně do institucí. Tedy tam, kde se v pátek studuje. U nás by to znamenalo školku pro princeznu, což jsem asi i ochotná prubnout. Přece jen je to ve vesničce, dvě minuty autem, mamád je součástí stavení coby jedna z místností školky – plná hraček, knížek a pohodlných míst k posezení i poležení. Ale že bych kluky naložila v neděli na školní autobus? Když tedy přehlédnu, že vůbec nechtějí, a navíc nemám šanci je před sedmou vykopat z postele… Ale tak do neděle daleko, kdo ví, co bude.

Letiště se vrací do plného provozu. Veřejná doprava též. Na severu údajně 60 procent. Nevím, jestli to víc odráží touhu nebo realitu… Ale minimálně zkontrolovat, jestli už je otevřený pracovní úřad a musím se tedy dostavit, bych měla.

Fotky od moře vám tu sem zítra ještě určitě dávat nebudu, ale na ty kytky u nás do lesa se možná odvážím . Mělo by to stát za to, těšte se!

A je skoro po Pesachu. Máme před sebou posledních zhruba pětadvacet hodin bez chamecu. Poslední den je taktéž svátek, čili píšu brzy, protože za chvíli se opět na den odpoutám od počítače. Noc byla u nás klidná a dosud i den, ale kdoví, co se chystá. Protistrany srší výhrůžkami a obě jsou zřejmě kompatibilní jim dostát…

Venku dopoledne pršelo, ale cvičení jsme nevzdali a zkusili, co jde dělat vevnitř. Ukázalo se, že skoro to samé, jen běh je s překážkami . Navíc se dá šplhat po zdech, dali jsme páku i jógové pozdravy slunce. Sluníčko zřejmě náš pozdrav vyslyšelo a krátce po poledni už byly cesty suché. Tak přišlo konečně na řadu rozebrání starého gauče. Zabavilo všechny členy domácnosti, včetně koček.

Na večeři se tentokrát chystáme střídmě, budeme sami. Kuře na jablkách, zelenina v troubě, bramborová kaše, bramborový salát, zeleninový salát, zbytky z včerejšího grilování . Pesach je vůbec svátek brambor, zvlášť u nás. Aškenazi židé totiž nejí ani luštěniny, což mimo přímého omezení jídelníčku také znamená, že 90 procent potravin označených jako košér na Pesach pro nás košér není (sója je fakt skoro ve všem!). U nás doma to poctivě držím jen já, ale zas když manžel vaří, snaží se, abych to mohla jíst také.

Odpoledne kluci chtěli dělat vědecký pokus a druzskou pitu, ale čas byl už jen na jedno z toho. Vyhrál pokus . Umixované listy fialového hlávkového zelí s vodou a připravené kelímky s octem, sodou, jedlou sodou, práškem na praní, jarem na nádobí a ani nevím, čím ještě. Povedlo se, chemikálie kouzlily s barvou, děti spokojený. Na pitu se zapomnělo a teď už jsem je nalepila k obrazovkám, abych vám stihla napsat post .