Skončil nám pracovní týden a kafe s kámoškou zas nevyšlo. Snad budeme mít šanci příští týden. Jinak ale ukázkově běžný den – děti v institucích, manžel v práci, já úklid, prádlo, zařizování a vaření. Zapůjčený laptop jsem odvezla zpátky do školy a doufám, že pro něj v pondělí manžel zase nepojede…
Odpoledne jsem na smečku byla sama, rozvážela jsem to sem tam po vesnici. Starší chlapci se hrabali v lese v hlíně, prý staví tábor. Junior se po kroužku potuloval s kamarádem a konečně si sedli do pizzerie, která je ve vesnici otevřená každý čtvrtek. Během války fungovala jen na take away. S princeznou jsme zvládly dvě hřiště. Bylo krásně, možná až moc horko, ale všude se to hemžilo lidmi a dětmi.
Mezi šestou a sedmou večer byly slyšet výbuchy, ale nikde o ničem nereportovali. Před usnutím mi junior nešťastně říkal, že pořád slyší rány. Prý když šli z klubu do pizzerie, slyšel je pořád. Uklidnil se, když jsem mu řekla, že jsme je slyšeli všichni, ne jen on 
. Svedli jsme to na „asi nějaké pokusy“ a pak už vklidu usnul.
Já bych bývala spala už také, ale čekalo mě tu těsto na chleba, pokus číslo tři. A chtěla jsem vám napsat 
.
