K reakci chlapců, co dnes byli po padesáti dnech ve škole, řeknu jen to, že doufám, že je Bůh nevyslyší… Když jsem se ptala, jestli přece jen bylo na dnešku něco pozitivního, tak prý kroužek baseballu – co mají po škole.
Mě tedy ježdění po silnicích bez hledání zákopu podél vyloženě bavilo. Zatímco junior si v Haifě povídal třičtvrtě hodiny s psycholožkou, já si s chutí sedla v kavárně ke kapučínu a tvarohovému šátečku (hafuch gadol ve gvinit pro znalé ;)).
Cítím se vyloženě skvěle, ale dneska mě tak napadlo, že jsem se během padesáti dní války nerozbrečela, nerozkřičela ani nijak nesesypala a že to dost pravděpodobně ještě přijde. Nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo stát, jen mi to připadá podezřelé…
Mám zaděláno na další chléb a zítra budou kváskové langoše. Taky si musím udělat výlet na pracák a do školy kluků – vrátit laptop, co měl junior půjčený. Doma jsme ráno trochu poklidili, dům vypadá maličko obyvatelněji. Rodiče asi znají takové to „tohle udělám, až nebudou doma děti“ – tak na to bych teď potřebovala asi dva měsíce v kuse…
Blíží se den Nezávislosti a tak jako každý rok se ve vesničce shromažďují balíčky, co před svátky potěší vojáky a vojačky odsud. Aktuálně jich máme kolem dvaceti. Balíčky jsou jakože od dětí ze školky. Jednou jsem slyšela v rádiu, jak se ptali vojáka ve službě, co ho drží nad vodou – a zmínil právě balíčky a přáníčka od školkových dětí. Že tohle jsou ty chvíle, kdy si nejvíc uvědomuje, že to, co dělá, má smysl. Letos jsme prvně chystali pro vojačku, tak snad jí udělá radost! Princezna ozdobila přáníčko, na kterém stojí „Děkujeme, že na nás dáváš pozor. Dávej prosím pozor taky na sebe. Ať se všichni vrátíte v pořádku domů!“
Kéž se přání vyplní
.
