Po západu slunce začal Den památky padlých hrdinů. Dnes pro ně pláčeme a zítra večer budeme slavit – díky nim… 25 648 mužů a žen, kteří položili své životy v obraně státu Izrael a jeho občanů.
Já mám za sebou po hodně dlouhé době půlden bez dětí. Péči o dům jsem odsunula a opečovala sebe. Horká vana, pedikúra a barvení vlasů. Konečně. Připravené těsto na langoše na zítra, protože dneska byli kluci u holiče a pak tátu přemluvili, aby je zas vzal na shwarmu. Také pšeničný kvas na pizzu čeká v lednici. Upečený překynutý chléb, co jsem včera zapomněla dát přes noc do ledničky, už je naporcovaný v mrazáku. Ten příští snad už bude přesně těkový, jaký být má.
Na pracovním úřadě jsem strávila přesně minutu, když mi paní oznámila, že mám přijít ve středu. Já na to, že je den Nezávislosti. Ano je, tak příští středu. Laptop jsem do školy nevezla, dohodla jsem se se sekretariátem, že vzhledem k vývoji situace to může počkat do čtvrtečního rána. Za to jsem skočila proběhnout krámky a supermarket. Ten, kam bych během války určitě nešla, protože při siréně jen stáhnou žaluzie. Podobný nápad mělo hodně lidí, čili to byla výzva za výzvou – najít parkoviště, najít vozík, prodrat se uličkami, vystát frontu u pokladny a projít účet, protože „tolik těch pár věcí přece nemohlo stát!“. Mohlo. Podražil benzín a s ním všechno.
Kluci šli ráno do školy bez problémů a dokonce se spokojení vrátili. Hrdě hlásili, že nakonec roli v zítřejším ceremoniálu ve škole získali, protože budou zaskakovat za chybějící. Chystám se zaskočit podívat. Na dnešní sirénu ve 20:00 už nikdo zběsile nereagoval. Ještě bude jedna zítra v jedenáct. Žádné další už nečekáme, což ale nutně neznamená, že nebudou.
