V noci čtyři rakety na vesnici u hranic, dneska po poledni drony, co doletěly o dost dál. Naše letadla jsme také slyšely… Příměří je křehké. Přesto se nadále snažíme žít jakoby trvalo. Kluci se potkali s kamarády. Jednoho ze synů jsem dokonce vezla do jiné vesnice. Ne že by se mi kdovíjak chtělo, ale kdo ví, jak dlouho ta možnost bude. Malá nešla do školky. Občas si říkám, že šest dní v týdnu je moc, a ať je tedy v pátek s námi (a pak kolem druhé odpolední lituji ;)).
Giyora je tento šabat zodpovědný za kiduš v synagoze, což v naší vesnici znamená, že připravuje pro modlící se komunitu občerstvení na zítřejší dopolední hostinu. Vychází to na něj asi 2x za rok, z čehož je zřejmé, že je to malá komunita. Ale synagogu máme moc pěknou.
Od poledních hodin vaří a já měla dětí nějak plné zuby. Zřejmě deficit času o samotě. Po té době, co jsme byli spolu pořád, je to hodně v mínuse. Přišlo mi, že děti moc sedí, zatímco já a muž se pořád hýbeme. Trochu jsem tu prskala a pak zavelela, že se jdeme projít. Stejně jsem Giyorovi chtěla přinést rozmarýn na pečené brambory.
Procházka byla nakonec delší, než jsem plánovala, takže fofruju vám napsat a jít zapálit šabatové svíce.
Třetí pokus pečení chleba zatím nejlepší! Snad to tak půjde dál 
.
