Rubrika: Z deníku izraelské matky

A jsme v pořádku doma! Mrňouskové se po mně vrhli, jak kdyby mě neviděli měsíc .

Rušná silnice pod hotelem zajistila, že jsme se extra nevyspali, čili nebylo překvapení, že ráno mi líp nebylo. Aspoň to zůstalo stejné, ale šetřila jsem kroky. O vrcholné zážitky dne se postarala telavivská MHD. Nainstalovala jsem moovit aplikaci, přes kterou mělo jít koupit jízdenky. Úspěšně jsme našli zastávku autobusu, co nás měl dopravit za kamarádkou do Ramat Gan. Najít také tu, kde máme vystoupit, už bylo horší. Prý Žabotinski, Herzel. Řidič potvrdil, že tam jede. Nascenovat do aplikace bar kód a koupit dvě jízdenky se povedlo bez problému. Kupodivu. Po Žabotinski Bialik následovala Bialik Metro. S napětím jsme čekali, až autobus zavře dveře a my uslyšíme, co bude příští zastávka. Se stejným napětím na zavření dveří čekali všichni, nezvykle dlouho. Načež řidič autobusu opustil své sedadlo, vyrazil směrem k nám a „nechtěli jste na Žabotinski Herzel?“. Chtěli! „Nu!“ a ukazuje prstem ven ze dveří. Aha… Tak jsme dojeli .

Setkání klaplo, ač by to po té spoustě let chtělo sakra víc než hodinku, co jsme měly. Z příjemné pizzerie v Bnei Brak jsme se vydali už sami směrem k další atrakci – na metro. Bylo tak pěkně značené, že jsme se zas museli doptat. Na vlakové nádraží to bylo tři zastávky – příliš málo pro desetiletého kluka, co metro zatím zná jen z Prahy a tam už dlouho nebyl. Tak jsme jeli osm na jednu stranu a pět na druhou. No a pak zas pořádný kus pěšky, protože směrovka k vlakové zastávce HaShalom nám zmizela a po dvaceti minutách jsme došli k Savidor (zas s doptáním…). No comment.

Zas jsme si ale v Tel Avivu užili super počasí. Ukázalo se, že na severu celý den bez přestání lilo a bylo chladno jak uprostřed zimy (devatenáct totiž…)! Až se manžel obával, jestli odjedeme z pole vedle vlakové zastávky, kde jsme včera zaparkovali.

Aby mi náhodou doma samotné nebylo smutno, zůstala tu se mnou dneska princezna. Ne že bych si nutně potřebovala zajistit společnost, ale vyskočila jí vyrážka a v kombinaci s tím, že už v pátek mi vychovatelka ve školce tvrdila, že na ni něco leze, netroufla jsem si jí do školky přivést. Doktorku jsem pro sichr hend v pátek objednala, ač teda doma žádné známky nepohody neprojevovala. Ale tak zrušit to jde vždycky.

Malá je v pořádku, prý nějaký lehčí virus, co dojíždí. Stavily jsme se v zahradnictví pro pár kytiček a až se to v následujících dvou dnech vyprší, zas si okolí domku maličko vylepšíme.

Doufám, že to s tím deštěm nebude tak horké jak slibují, protože původně plánovaný výlet maminka plus syn, co jsme měli podniknout ze středy na čtvrtek, jsme kvůli změnám v plánech manžela museli přesunout. Na zítra…

Na fotce malá v čekárně u doktorky.

Konečně všechny děti spí a já projíždím zprávy. U nás byl šabat úplně klidný, žádné rány. Tedy když nepočítáme dětské kopance do sádrokartonové zdi, co během války umí člověka slušně nadzvednout. Množství pendlujících stíhaček ale potvrzuje, že žádný klid, na který by se dalo spoléhat, to stále není. Spíš naopak, je jen otázka času, kdy zas bude siréna houkat i u nás. Krátce před včerejsí půlnocí si pobyt v krytech užili ve značné části Golanských výšin.

Večeře se zvládla, byl losos, boloňská omáčka, pečené kuře, rýže, těstoviny a zelenina pečená v troubě (brambory, cukety, mrkev, červená cibule a brokolice). Giyora zvládl pokrájet čerstvou zeleninu a udělat tahini, co na šabatovém stole nikdy nechybí. Rybu (nějakou lepší než tuňáka z konzervy) a červené maso také děláme na šabat pravidelně – obvykle jen na šabat, v týdnu maso připravujeme výjimečně.

Lehce se ochladilo, pro nás na příjemnou teplotu, ale v bazénu nevydržel ani náš mrňavý tuleň. Teploty mají nadála klesat a v pondělí a úterý nás čeká silné ochlazení a dokonce déšť! Díky tomu se kurz manželovi přesouvá na pátek – takže si pro velký úspěch přípravu na šabat sama s dětmi zopáknu… Oslavy Lag BaOmer, což znamená tady u nás sraz u velkého táboráku, naplánované na pondělní večer, se kvůli počasí možná úplně zruší. Tak ani nevadí, že jsem pořád nenapsala do seznamu, co které z mých dětí přinese…

Na dvě třídní schůzky ze tří už zapsaná jsem a nevyšlo to na stejný den, čili se do školy poženu dvě dopoledne. A třetí vynechám, protože tam dopoledne možnost není a já nebudu hledat babysitter kvůli čtvrt hodině povídání s učitelkou. Navíc jde o jediného z chlapců, co nemá problémy ani ve studiu ani v chování. Alespoň zatím.

Na fotce není rosa, s tou se tu už v tomhle období nepotkáme, ale kapičky, co se v pavučině usadily po ranním automatickém zalévání zahrádky. S úžasem na to v pátek ráno koukali dokonce i ti mí „velcí“.

Princezna ve školce, s klukama jsme zvládli nákup. Asi jsem s nimi pěkně dlouho nebyla a stihli mi vyrůst. 0bešlo se to bez jediné hádky, nehráli si na schovku ani na honěnou mezi regály. Sami kontrolovali seznam a přinášeli, co bylo napsáno. Snad to nebyla jen výjimečná situace.

Manžel se vrátil nějak po druhé hodině a protože se včera i dneska škrábali po kopcích, byl úplně zničenej. Dneska jsem na šabat vařila já. A ještě mám dodělávky a skoro žádný čas, takže se vracím k plotně .

Na fotce divoký chřest, co manžel přivezl. Roste to v tomhle období po lesích. Omýt, spařit, pokapat olivovým olejem a citronem – lahůdka! Jen jich nenašel moc.

Byl to normální den, až na jeden nedaleký výbuch v ranních hodinách. Dron. Takže skoro normální.

Dopoledne opět káva s kamarádkou a sprint po outletu v sousední arabské vesnici. To teď ode mě uslyšíte doufám často, rovnou jsme se domluvily i na příští týden . Kluci nutně potřebují tepláky – v Izraeli nedostatkové zboží od začátku března do konce září. Všude prodávají jen kraťasy, ale ty ochotně obléká jen junior.

Od dvou dál to byl trochu blázinec – manžel odjel a já zůstala sama na všechno rozvážení a svážení. Ani otevírat bazén nemělo smysl, ač to na sluníčku vyloženě peklo. Princezna podědila zimní oblečení po spolužačce juniora. Bylo jí šumák, že je venku pětatřicet a bunda je na o tři roky starší holčičku, stejně trvala na tom, že si jí na sportovní kroužek obleče. Zvládly jsme to usmlouvat na hřejivou čelenku. A v zimě chodí po studené dlažbě bosa. Veselo s ní je, to se jí nemůže upřít.

Večer jsme tu byly samy, kluci se rozutekli s kamarády na hřiště a na pizzu. Využila naplno, že ji nikdo z bratrů neokřikuje, ať už mlčí, a zpívala mi minimálně půl hodiny v kuse. Když usnula, zase jsem si ticha neužila – začali se trousit chlapci. Řešilo se, proč má junior třičtvrtě hodiny zpoždění oproti domluvenému času, že druhorozeného mlátí kamarád kamaráda, u koho bude spát kočka a spousta dalšího.

Potřebuji se zapsat na troje třídní schůzky, co se konají přespříští týden, vybrat ve čtyřech souborech (za každé dítě), jaké občerstvení zajistím k táboráku na Lag BaOmer…

Je to kýč, já vím, ale tak aspoň víte, proč se té pláži říká „koňská“ . Foto jsem si vypůjčila od manžela protože já dneska blejskla jen lampu v Ikea ;)). Nemířila jsem pouze tam, bylo toho víc – na pracovní úřad v Akku, pak do Haify nabrat milou společnici Hanu Mayer na procházku po obchodním domě plus již zmíněná Ikea.

Cestou do Akka jsem pro jistotu zkontrolovala sms od pracovního úřadu, jestli jsem to nezblbla, jak já umím. A trochu jo, stálo tam, ať se dostavím mezi 10:30 – 13:00. A já mířila na devátou. Už jsem si v hlavě přeprogramovávala den, když mi došlo, že žiju, kde žiju – v Izraeli, že . Vážně někoho zajímá, jaký je v sms čas? A už jsem skoro tam, tak zajdu, třeba to… Správně, dopadlo. Prý „jee, to je jedno, naťukejte do stroje číslo občanky a jestli vyleze lísteček, je to cajk“. Vylezl, s obrázkem domku, oznamující, že mám odškrtnuto, mám jít domů a přijít zas za týden.

Nepokrytě přiznávám, že vzhledem k tomu, jak dlouho jsem v Ikea nebyla, jsem si procházku užila možná ještě víc než tu u moře . A bylo mi úplně jedno, že jsem domů nakonec přivezla jenom křídy.

Těším se na další normální den! Nebudu se zlobit, když to bude ten zítřejší . Že i dneska na několika místech blízko hranic s Libanonem (v jednom případě i o kousek dál) sirény zahnaly lidi do krytů, už snad ani není třeba zmiňovat…

Intenzivní, ale krásný den. Vešla se do něj kávička na pláži s manželem, co opět přijel brzy z práce. Přivezli jsme si i židličky a uvelebili se na prázdné pláži v Akku, co nejblíž šumějícímu moři. Manžel v přístřešku ve stínu, já proti němu na sluníčku. Takhle si představuji pohodu. Kéž by to vyšlo častěji .

Princezna se po návratu ze školky hned máchala v bazénu a později odpoledne jsem ještě polovinu smečky vzala na hřiště, zatímco druhá zůstala na zahradě u bazénu s manželem. V dálce to dunělo a bouchalo, ale dostali jsme dopředu upozornění, tak to s nikým nehýbalo. Ač na jihu Libanonu ničení munice a tunelů způsobilo slabé zemětřesení.

Dneska víc fotek než textu, nějak mě to množství vjemů unavilo . Člověk si musí zřejmě znovu přivyknout po tak dlouhém období na pár metrech čtverečních .

Na dnešek jsem se vyspala do růžova. Ovšem ten úlek, když jsem na telefonu viděla 6:55 bych vám nepřála . Den předtím se mi povedlo vzbudit v 6:29 a tak jsem budíka vypla, aby zbytečně v 6:35 nevzbudil princeznu. A už nezapla, ehm. Takže jsme měli přesně 13 minut do chvíle, kdy si kluci mají obouvat boty a vycházet po objetí maminky pravou nohou z domu (nesmát se, to je důležité ;)). Společnými silami jsme s manželem fofrem připravili svačiny a všichni chlapci zdárně vyrazili na školní autobus. Kdybych si stihla aspoň vyčistit zuby a převléknout se z pyžama, budu si říkat, proč nespím o těch 20 minut déle každý den .

S princeznou jsme to také zvládly včas. Mají pondělí ráno divadelní kroužek, co má ráda, tak to bylo snazší než jindy. Káva s kamarádkou zas nevyšla – má nemocného manžela a nenechala ho viru napospas. Upekla jsem další chléb, připravila těsto na pizzu, vyprala pět praček, tři složila. I jógu se povedlo zařadit. Ne, že by mi chyběl pohyb, ale protažení ano. Poklidit, probrat skříně, utřít prach, umýt koupelnu. Nezastavila jsem se, ale pořád zůstává tolik věcí, co je třeba udělat. Ani na zahradu se nedostalo. Ven jsem se podívala jen díky věšení prádla. A pak znovu, když mi silný vítr shodil sušák, a já ho šla přenést dovnitř.

Manžel byl v jednu doma – výhody učitelského povolání. Sem tam . A od dvou už u nás zase bylo živo.

Večer jel průvodcovat kousek pod Haifu a já zůstala na uspávání výjimečně sama. Po hodně dlouhé době! A bylo to nečekaně v pohodě. Dopředu jsem juniora informovala, že se chci od půl deváté připojit na na zoom na přednášku o dětech a obrazovkách, že u něj jen budu sedět a poslouchat. Vyšlo to skvěle, princezna zabrala dvě minuty před začátkem. Nenašla jsem funkční sluchátka, ale doktor Michael Abulafia má velice uklidňující hlas a můžu mu tedy kromě za obohocující obsah poděkovat i za to, že mi uspal juniora.

Bylo to myslím historicky úplně poprvé, co se mi taková věc podařila. A protože přednášek k dispozici je mraky, určitě to brzy vyzkouším znovu.

Teprve teď koukám, že ráno se zase nedaleko motaly drony… Takže děkuji Bohu (a iron dome) za krásný úplně normální den. Zas ho tu zdaleka neměli všichni.

Na obrázku koupelna krátce po umytí. Vzorová ukázka skvěle fungující (zřídka) týmové spolupráce juniora a princezny.

Ráno mi junior skřehotavým hlasem sklesle oznámil, že ho bolí v krku a hlava. Dalo se to tušit – když jsem včera šla spát, slyšela jsem z pokoje kluků hodně ošklivý kašel. Přes den ale vůbec nekašlal a lepšil se hodinu od hodiny. Knížky, křížovky, trochu televize ve společnosti kočičáků. Později odpoledne už trval na odzkoušení napouštěného bazénu. Tak možná jenom včera moc ječel a zítra to už bude dobré . Kéž by.

Dneska psala po poledni jedna z maminek ve whatsapp skupině druháků, jestli někdo ví, kde je autobus, že nedaleko jsou sirény kvůli dronu. Naše letadla také slyšíme. Příměří by mělo vypadat jinak, ale nadále fungujeme, jako by život byl v normálu. S vědomím té křehkosti, částečně připraveným mamádem, dohodami, kdo tam případně v noci potáhne které dítě. A také s vděčností za každý den, který normál připomíná.

Na zítra chystám zase čtyři krabičky. Třeba to tentokrát klapne .