Manžel vzal smečku na hřiště na oslavy Dne nezávislosti a já tu teď sama doma v tichu u kafe suším slzy. Ne, ještě jsem se nesesypala, jen ten přechod z Dne památky padlých do bujarých oslav dne Nezávislosti byl poněkud srdcervoucí. Navíc den nabitý a já fakt potřebovala chvilku oraz.
Dopoledne jsme s Giyorou přijeli do školy kluků na ceremoniál v režii páťáků. Bylo to krásné a dojemné, jako vždycky. Ceremoniál byl úplně jiný než minulý rok a děti i učitelé jsou machři, co zvládli nacvičit za týden. Můj prvorozený se role bubeníka ujal víc než se ctí a mladší z kluků své tři věty o padlém vojákovi, co dřív studoval ve stejné škole, též přednesl perfektně. Oko nezůstalo suché, jako obvykle. Člověk neví, jestli je smutnější obsah, který čtou, nebo fakt, že tomu čelí ta děcka. V pouhých deseti letech číst o „teroristickém útoku přejetím“ a podobně. No uf. Dojemný proslov měla i ředitelka školy, která mluvila o tom, že už před 47 lety, když ona byla v jejich věku, jí rodiče slibovali, že až ona vyroste, války už nebudou. Že upřímě věřili, že bojují tu poslední válku… Je to jak modlitba, co generace za generací opakuje a nepřestáváme věřit, že jednou se splní.
Škola končila už ve 12 a rozhodli jsme se nacpat do volného odopoledne výlet. Přece jen žádný nevyšel už sakra dlouho. Děti se strašně těšily, až zase pojedou vlakem. Auto zůstalo u zastávky v Akku a my vyrazili směr Haifa. Nahoru na Karmel jsme se dokodrcali jediným metrem, co tu jezdí, a má všehovšudy asi šest zastávek. Prošli jsme si promenádu u hotelu Panorama, kde jsem bydlela, když jsem se prvně v životě dostala do Haify. Je odtamtud nádherný výhled na přístav, navíc bylo naprosto perfektní počasí a viditelnost. Omrkli jsme shora Bahaiské zahrady, jejichž osvětlení v noci vidíme z terasy. V parku je i hřiště, tak se ti neposedové měli, kde vyblbnout. Já si dala svou nejhezčí kávu v životě – s obrázkem svojí princezny. Jo, mají tam takovej prima stroj, co to umí z fotky udělat. Možná je to v Evropě běžný, ale já z toho byla na větvi 
.
Zpátky už to metrem nešlo, jezdilo jen do tří, ale autobusy byly. První výlet vlakem, co jsme netáhli kočár. A i chování dětí bylo znatelně lepší, než pamatujeme, ač jsme pořád měli hodně výhrad 
.
O oslavách dne Nezávislosti vám poreportuju zítra. Teď už se jdu chystat se k nim připojit. Krásné 78. narozeniny moje milovaná zemi. A nejen do 120, jak se tu obvykle přeje lidem .
