Za ty roky, co s dětmi bývám často sama, mám už vytipovaných hodně míst, kam s celou smečkou můžu vyrazit bez obav, že bych je musela nahánět, hledat, mít o ně strach a podobně. V opičím lese jsme naposledy byli před šesti lety (ještě bez Haničky) a dneska jsme si připomněli proč. Za ty prachy to prostě nestojí 
. Ale kromě výše uvedených parametrů to má další výhody – je to od nás blízko, většina stezky je ve stínu pod stromy, nejezdí tam zástupy školáků nebo družin a obecně tam bývá málo lidí.
Děti neměly vysoké požadavky – stačilo jim, že nejdou do školy. Davidova učitelka prvně lehce zdvihla prst, když jsem opět hlásila jeho absenci – prý začínají zkoušky na závěrečný ceremoniál k ukončení základky a bylo by dobré, aby tolik nechyběl. Dobře, bereme na vědomí a zkusíme k těm třem dnům již zarezervované dovče nic dalšího nepřidávat.
Na pokladně jsme byli požádáni, ať do lesa netaháme žádné jídlo, děti dají do báglu čepice a já sluneční brýle. Telefony hlídat. Opičky jsou zvídavé… . Kdysi se smělo jim nabízet krájené ovoce, teď už jen koupené živé červíky, kterých je v kelímku tak maličko, že vyjde červ na šekel. No dobře, takže dalších patnáct šekelů k té astronomické sumě (ona by nebyla až tak zlá, kdyby to nebylo krát pět, že) za vstupné. Starší kluci se pohybovali volně podle mapky, pobíhali od stanoviště ke stanovišti, pořvávali zpátky na pávy, pokoušeli se rozkecat žako papouška, fotili, hledali volně pobíhající králíky a poskakující veverčí opičáky. Matěj byl opatrnější, ale většinu trasy se držel u bratrů. S Hančou to bylo těžký. Byla ve stresu z každýho tvora, držela mě za ruku, v horším případě za nohu. K lamě jsme se nesměly přiblížit blíž než na dvacet metrů po té, co jí bratři povyprávěli, jak tátovi kdysi flusla do obličeje. Z celého parku ji nejvíc zaujalo pískoviště, kde by asi mohla strávit i hodinu. Být s ní sama, sednu si vedle ní s kafem a nechám ji. Ale k tempu chlapců to nesedělo.
Kroužek jsme oběhli za necelé dvě hodinky a pak marně hledali nanuka, co by se jim zamlouval. Ručně dělané s více než padesátiprocentním obsahem ovoce chutnaly jen mně a Davidovi, čili jsme každý měli dva – David svůj a po Hanče a já po Kubovi a Matesovi…
Účel ale splněn i za mě. Konečně jsme vypadli za plot vesnice (poznámka pro nově příchozí – ano, naše vesnice stejně jako řada dalších židovských je oplocená), připomněli si, jaké je to být na výletě (a kolik dohadů můžou cestou v autě děti vymyslet), kdo co má a nemá rád. Za zvířátky příště vezmu jenom kluky a princeznu jiný den na dětské hřiště. I to vstupné jim odpouštím, je to přece jen jednou za pár let 
.
Zítra hodlám vypravit všechny do institucí. Fakt, že v zálivu dneska sundali Američanům apače to doufám nezmění. U nás skvělých 24 hodin bez sirén po celé zemi 
.
