Hmmmmmmmm….. Jednou si člověk dovolí se zaradovat, že má před desátou i čistej dřez. A hergot, doprčic, sakra, do háje a kdovíkam ještě – telefon vřeští, že se máme přiblížit k mamádu! Dřív, než stihnu zkontrolovat, vo co go, už volá manžel, co je s námi. No co asi, klepem se, že jo. Na rozdíl ode mě už ví, že to není z Libanonu, ale z Íránu. Jakub, co byl jedinej z dětí vzhůru, proaktivně budí dva spoluspáče. David reaguje celkem dobře, ale Matěje se nedaří vzbudit. Já rychle skládám pěnový puzzle na podlahu mamádu a jsem připravena ke startu přinést z postele princeznu. Silné vzdálené výbuchy a šup, další dávka na cestě. Znovu výbuchy z dálky. A pak ještě jednou. Houkalo všechno jižně přes silnici. U nás siréna nebyla, ale kluci už se vyskládali do mamádu na karimatky. Dostali jsme zprávu, že zítra je zrušena výuka na celém severu. Ani zoomy nebudou. V mamádu je děsný vedro, kluci si čtou…
Princezna nadále spí nerušeně ve své posteli. Přemýšlím, kam si půjdu lehnout já… A jdu si teda přečíst zprávy. Třeba ta noc nakonec bude ještě klidná. A princezna se probudí do úplně normálního dne. Kéž by.
Takový pěkný den to byl. Normální. Na hřišti jsme byli, jeden ze spolužáků Matěje přinesl hračky na „bleší trh“. Hanička si koupila Everest, poslední z psích záchranářů, co jí scházela. Za tři šekely. A auto pro Chasee, co jí kluk velkoryse přenechal jako dárek. Zářila štěstím. Škoda, že taky nemohl normálně skončit, ach jo. Ale tak jsme zdraví, živí a doma. Budu vás dál informovat.
