Měsíc: Červenec 2026

Po dlouhé době šabat zase v kompletní sestavě. Ač se to včera před blížící se večeří neobešlo úplně bez stresu a dohadů, jestli řízky taky budou nebo ne, ale tak i to k tomu patří. Když jsem ráno při snídani poznamenala, že příští pátek možná budu vařit radši já, smál se. Prý „no jo, já jsem si odvykl a nezvládl jsem to správně načasovat“. Ne, nepustí mě k tomu, prý to příště vypočítá líp .

Řízky se teda s pořádným úsilým stihly a děti to náležitě ocenily. Celých pětadvacet hodin šabatu jsem si pak už užila přesně tak, jak jsem si představovala. Kávičky, jídlo, skvělý meloun, co mě Matěj přemluvil včera v supermarkatu koupit – ač byl obrovitánský a měla jsem strach, že nám serve šuplík v lednici. Kiduš před hostinami jak včera večer tak dneska v poledne ještě odříkali na střídačku kluci – Giyora byl zvědavý, jak jim to jde. Došlo na karetní hry, monopol, i na svět příšer, kam děti manžel od útlého věku bere na výpravy. To se obrovský povlak peřiny pro dva přemění na vesmírnou loď, odkud pak útočí na pomyslné příšery vším možným. Třeba kouzelnou hůlkou, co je zmrazí. Tohle jsou přesně hry, co si děti s nudnou matkou (jakože já) neužijí. Evidentně jim to chybělo. Později odpoledne, když už sluníčko nepálilo tak ostře, se kluci pustili do bitvy balónky naplněnými vodou. Pořádně se vyřádili a jejich vřískání a křik jsme neposlouchali jen my, ale minimálně půlka vesnice.

Obcházeli jsme s mužem poněkud zpustlou zahradu, co už vyloženě křičí po zásahu zahradnických nůžek. V záhonku okurek a cuket jsme objevili maličký lilek, což je vtipné vzhledem k faktu, že si ani jeden nepamatujeme, že bychom ho sázeli.

Na to, v kolik mi poslední dobou chodí spát, usnuly všechny děti dneska výjimečně brzy. Dva starší dokonce bez večeře, jak mi až teď došlo. Tak doufám, že za to může jen větší únava a nic na ně neleze.

Ještě pár dní sami potřebujeme ustát, než se k nám Giyora připojí už denodenně. Pěkně do konce prázdnin.

Na fotce oblíbená hra Monopoly – Jeruzalém.

A je tam. Totiž v kuchyni . Hurá. Tak to minulý týden opravdu už bylo naposledy. Po pěti šabatech, co jsme byli sami, je manžel konečně doma! Šabatová večeře znovu převážně v jeho režii.

Užívám si to, i to, že na mě taky zas mluví doma nějaký dospělý, nicméně to znamená, že vám toho dneska moc nenapíšu . Čekáme hosty a blížíme se do finiše.

Izraelci milují sladkou vodu. Ono je to logické, moc jí tu není… Ale docela mi trvalo, než jsem tomu přišla na chuť. První roky v Izraeli jsem nechápala, proč mě manžel táhne přes hodinu autem k nějakému potůčku, když za rohem máme moře. Tam jsme se pak spolu s houfem lidí courali vodou z bodu A do bodu B. Bylo to příjemně osvěžující, chladné, to ano. Ale pořád prostě JENOM potok. Myslím, že až když přišly děti, dokázala jsem tento izraelský národní sport plně docenit. Ono totiž podél potoků rostou stromy. A stromy tvoří stín… V potůčcích je spousta kamínků a často i ryb, což děti milovaly. Zatímco u moře bychom je museli držet pod slunečníkem, patlat co deset minut padesátkou krémem a stejně se bát, že se spálí nebo budou mít úžeh, takhle prostě jdou… A hrají si, ve stínu pod stromy. V pramenité osvěžující vodě. Velice mělké, většinou. Do auta pak lezou čistí, neobalení pískem, nic je nesvědí ani neškrábe. A můžou hezky vklidu usnout .

To usínání už dávno neplatí. Ale potoky a pramínky máme rádi pořád. Potřebovala jsem ráno odvést Hanču do školky a sednout si na půl hodiny vklidu ke kafi, aby mi došlo, že vzhledem k tomu, že Hanča má domluvnou družinu, je to ideální den na výlet s chlapci. Dostali na výběr z několika možností – místa, kam je to s Hančou daleko nebo zbytečně náročné. Vymyslet to den předem, bývali bychom do Park HaMaayanot (park studánek) vyrazili minimálně o hodinu dřív. Vyhli bychom se tak možná zácpám při zpáteční cestě a nemusela bych se u kamarádky doprošovat, aby mi vyzvedla Hanču z družiny, protože na půl pátou to domů nestihneme… Můj časový plán k závěru naboural Jakub, který byl v parku před pár měsíci na školním výletě a nutně nám musel ukázat novou „mokrou“ cestu potokem Šokek. Prý pět minut.. Haha . Ale stálo to za to, bylo to s nima fajn.

Nejkrásnějí studánka Ein Šokek se dočkala velkých změn od doby, co jsem ji navštívila naposledy. Dali to okolo krásně do kupy, je snáz přístupná. Pokáceli ale snad všechny velké stromy a v jejím okolí teď stín úplně chybí. Tak jsme skočili jen na chvilku, přece jen bylo pravé poledne. Příště s tím už budeme počítat a načasujeme to líp.

Hanča náš výlet doma obrečela, což jsem chápala a slíbila, že až bude s námi táta, tak zajedeme znovu všichni. No už aby to bylo.

Dneska se taky peklo a teda bylo to peklo. Ač z pomerančové buchty ještě skoro půlka zbývá, Jakub se odpoledne rozhodl, že se pustí do dalšího projektu. Tentokrát se ale přecenil. Jablkový páj s postupem o dvaceti krocích jsem zatrhla, ale nedal se a našel jiný, s mraženým ovocem, kde bylo kroků osm. Že je v nich shrnuto pětadvacet se zjistilo až časem, ač jsem ho důrazně žádala, aby si nejdřív přečetl úplně CELÝ recept, než se do toho pustí, že já budu chystat večeři a nebudu mít možnost mu asistovat.

Projekt začal okolo čtvrté tím, že jsme skočili do smíšenky pro mražené lesní ovoce a mouku. Pětiminutovému výletu předcházelo půlhodinové dohadování o tom, kdo jde se mnou, kdo zůstane doma (nikdo), kdo vedle koho sedí v autě a proč jim tam nic nechci koupit. Obešlo se to bez problémů, zřejmě jen proto, že měli po návratu slíbený bonbon . Jakubovi jsem se zavázala, že v sedm bude mít k dispozici troubu, a spěchala s přípravou večeře, zatímco on se s vervou pustil do těsta.

Že se to bez asistence neobejde bylo jasné rychle. Naštěstí Hanča a Matěj také pochopili, že se brácha pustil do něčeho nad své síly, a že maminka na hraní mít čas nebude, a úplně zázračně se zabavili sami skoro na tři hodiny. Nejdřív mi Hanča upekla k narozeninám cupcakes (z korálků a mušlí) a pak s Matějem otevřeli obchůdek. S bohatým sortimentem, kasou, kreditkami i hotovostí… Jinými slovy spousta krámů a velice blízko oblasti, kde se na zem sypala mouka, cukr, kapal olej a citronová šťáva.

Že budu večer vytírat bylo tak jako tak jasné už dopoledne, když jsem zas obíhala doktory a úřady, a kluci volali, že kočkám došlo jídlo a že jim otevřeli plechovku tuňáka… V rostlinném oleji… No jo, potravu pro zvířectvo obvykle obstarává manžel. Když jsem před týdnem přesypala zbytek z dvacetikilového pytle do plastové krabice, odkud pak bereme do misek, neodhadla jsem, že to sežerou tak rychle. Objednáno už je, ale pytel dovezou až zítra, to by nás ty kočky asi sežraly. Radši jsem v supermarketu přihodila k nákupu menší sáček kočičího žrádla, samozřejmě zbytečně drahý, jak už to tak bývá.

Páj s lesním ovocem šel ven z trouby v deset. Bude na snídani. Jakub si doufám dá s pečením na delší dobu oraz. Ale je dobrej, že se nevzdal, i když to vůbec nešlo hladce a doba přípravy byla oproti uvedené hodině trojnásobná.

Tento post publikuji před půlnocí jen díky tomu, že jsem se vybodla na hromadu nádobí ve dřezu. Tuším, že ji tam najdu i ráno. Teď už jen aby ji dřív neobjevili mravenci…

A zase na všechno sama. Seznamovačka s dalším terapeutem dopoledne, s juniorem na hydroterapii odpoledne. Mezitím vyčistit králíkům klece a asistovat chlapcům, s čím je právě potřeba. Hanička byla v družině až do čtyř.

Jakub posílen úspěchem znovu upekl pomerančovou buchtu, pro jistotu z dvojité dávky. Oceňuji, že od počítače odběhl včas vypnout troubu, protože dopečeno bylo, když tu osiřeli. Ochutnali dřív, než jsem stihla pořídit hezké foto, tak přikládám aspoň „před“ a kousek na ochutnání . A recept. Je to klasická litá buchta, snadná, rychlá a samozřejmě chutná:

Nadýchaná pomerančová buchta do formy na English cake:

• 2 vejce

• třetina hrnku (66 g) cukru

• třetina hrnku (80 ml) oleje

• půl hrnku (120 ml) čerstvě vymačkané pomerančové šťávy

• nastrouhaná kůra z půlky pomeranče (volitelné)

• 1 hrnek (140 g) hladké pšeničné mouky

• 1 vrchovatá lžička (6 g) prášku do pečiva

Poleva:

• dvě lžíce moučkového cukru

• lžíce pomerančové šťávy

Předehřát troubu na 180 stupňů, smíchat “mokré” suroviny, přimíchat mouku s práškem do pečiva, nalít do olejem vymazané formy a péct 30 – 40 minut. Po částečném vychladnutí možné přelít polevou z moučkového cukru a pomerančové šťávy.

My použili šťávu kupovanou a žádnou kůru dovnitř nestrouhali a i tak je to víc než stravitelné . Tyhle “fofr” koláče jsou v Izraeli hodně oblíbené.

Včera jsem to hodně natáhla, jak post tak večerku, tak dneska naopak zkracuji.

Ještě neuplynul týden prázdnin a usínací čas smečky se nepříjemně posouvá… A s tím i čas, kdy publikuji posty, ehm.

Manžel spal nakonec zkřivený na palandě s Matějem do šesti do rána. Pak se oba přesunuli do ložnice na manželskou postel. O spacím pořádku u nás v rodině se snad radši nebudu vyjadřovat, jen poznamenám, že já v té ložnici nespala. Na rozdíl od manžela jsem se díky tomu spokojeně a bez kopanců dětských nožiček převalovala až do osmi.

Můj plán vyrazit k potůčku Kziv byl smečkou přehlasován a místo do přírody jsme se vydali do sousední vesnice, kde je nad obchodem s hračkami něco jako vnitřní lunapark. Plno obrazovek, muziky, světel, hluku a teď o prázdninách i lidí. Bývali bychom mohli trpět o něco míň, kdybychom se vydali v pátek a nepotkali tak početné skupinky výletujících družin (pátky nefungují). Ale to si zas na sever dělá výlet spousta rodin z centra, tak by to taky mohlo vyjít nastejno. Zas jsme v období „ben ha mecarim“, kdy si v judaismu připomínáme tragické události z historie, tak trochu utrpení nás dospělých bylo na místě .

Kluci se vyskákali na trampolínách, šplhali do výšek, překonávali Ninja konstrukce, lovili sladkosti v automatech, honili body trefami do basketbalových košů a kdo ví, co ještě. Já vyhrála jejich dohled, což bylo neporovnatelně snažší než role manžela. Ten lezl s Haničkou do nehorázných výšek na klouzačky a i se svezl na horské dráze.

Na třetí k nám dorazila babysitter a my s Giyorou vyrazili na seznamovačku k terapeutovi, co má zkusit pomoct zkrotit emoce jednomu z chlapců. Po té, co terapeutka dohozená pojišťovnou neuspěla. Tohle zřejmě budou v nejbližší době naše jediná rande. Ale vzala jsem to v úvahu a babysitter objednala tak, abychom si po pohovoru s terapeutem (za tři stovky…) mohli ještě vklidu spolu sednout na falafel.

Po návratu domů se David hlásil o slíbenou procházku u moře. Protože kamarád, co s ním obvykle sdílí nadšení z nalezených mušlí a krabů byl na kroužku, neochotně přijal jako náhradu bratra – Matěje. Měli jsme po příjezdu na pláž necelou hodinku a půl než se začalo stmívat a Matěj se ukázal jako super parťák. Pokořili spolu několik písečných dun, odlovili pět krabů, aby je po chvíli zas slavnostně pustili ze zajetí zpátky do vln. Vůbec se chovali vzorně a bylo to fajn.

Mě poslouchání šumění moře taky příjemně vyčistilo hlavu po tom dopoledním mumraji. A nejlepší bylo, že se pak většina dětí shodla, že potok Kziv by byl nejspís lepší volba. Tak snad brzy .

Před chvilkou jsem lehce nastražila uši, když jsem zaslechla zvuk připomínající upozornění v rádiu na hlášení dopadů raket. Říkám to manželovi a on na to: „Fakt si myslíš, že by někdo házel rakety uprostřed utkání Španělsko Portugalsko?“ .

Tak takhle my si tu žijeme .

Věděli jsme, že v neděli bude manžel doma, ale ne, kdy přesně, a hlavně v jaké kondici. Když jsme spolu v osm ráno mluvili, bylo jasné, že na procházku potokem, po pláži nebo kdekoliv jinde to nebude. Jediné, co po krátkém poledním odpočinku připadalo v úvahu, bylo kino. Tam se může prospat. Poslední třetinu Miňonů mu kluci odvyprávěli a zpátky domů aspoň řídil zas odpočinutý .

My s Hančou na Miňony zvědavé nebyly (já teda nejsem na nic v kině zvědavá…), tak jsme společný čas využily k courání po outletu vedle ve vesnici. Hanča si odnesla troje šaty, triko s obrázkem Tlapkové patroly a sáček želé bonbónů všech možných tvarů a zářivých barev. Aby náhodou netratila proti klukům, co se v kině ládovali popcornem. Pro jistotu jsem jí s konzumací pomohla, přece jí nenechám sníst tu hromadu cukru samotnou.

Manžel se podílel na uspávání a úspěšně se uspal u Matěje nahoře na palandě, kde už oddychuje dvě hodiny. Mohla jsem skočit na kafe s kamarádkou, ale ten protivný virus, co se u nás motal minulý týden, dorazil na návštěvu k nim. Ale určitě bude zas brzy příležitost. Teď to ještě chvilku bude takhle sem tam, ale brzy už to skončí. A budeme užívat prázdnin v plném počtu. No už aby to bylo!

Fotka zase vzpomínková, z mošavu Ramot, kde jsem si tři roky zpátky užívala na výletě s kamarádkou z Česka a její dcerkou. Jedno z míst, kam jsme se s mužem vraceli roky. Až do tří let princezny. Teď už potřebujeme šest lůžek a to je přes kapacitu chatiček.

Po včerejším postu padl dotaz, jestli to není náročné se každý týden takhle „hnát“, aby na šabat bylo připraveno. Jestli to vůbec má smysl na jeden den odpočinku, když den předtím člověk maká za dva. A jak jsem si zvykala. Pustila jsem se do odpovědi a během psaní mi došlo, že vydá na samostatný post. Takže… Já si úplně svobodně vybírám, že šabat držet chci . Bez mučení přiznávám, že ze začátku to pro nás bylo úplné peklo! Žádné výlety, žádná televize, žádná večeře u švagra nebo u tchyně, kde ji pro nás někdo připravil. Měli jsme pocit, že NIC nesmíme, že se z toho plácání doma s dětmi zcvokneme. Vůbec jsme nevěděli, co s nimi (klukům byly 4 a 2), když ani uspat jsme je neuměli jinak než v autě. Jenže ono se to změnilo.

Postupně jsme se učili, co a jak, a hlavně – začali jsme v tom vidět přínos. Ničím nerušená vzájemná pozornost, ticho, klid, pozorování místo zasahování. Je to něco jiného, než odpočinek ve smyslu, že sedíte a máte nohy nahoře. Je to totální zastavení, jiný den. Všechny dny energii vydáváme, o šabatu načerpáváme. Manžel to vnímá jinak a zřejmě méně silně, než já, a občas mám dojem, že by mu bylo jedno, kdybychom šabaty nedrželi. Na druhou stranu představa, že v pátek v šest večer balíme děti a jedeme k příbuzným na večeři, kde budou přilepené na televizi a my dospělí se budeme bavit částečně spolu a částečně nad videi ze smartphonů, jak to bývávalo, se už nezamlouvá ani jemu. Stejně tak už by se nám nechtělo do přecpaných národních parků nebo se jít tlačit na pláž. Máme asi nevýhodu v tom, že jsme v tom nevyrostli, a že jsme z rodiny jediní, kdo takhle tráví šabat. Obvykle se věřící rodiny hodně navštěvují vzájemně, i s přespáním. Je to pak takové různorodější a hlavně pro děti veselejší.

Ty přípravy – ano, jsem teď hodně zaneprázdněná, ale tak jsem na to sama a k tomu ty čtyři kousky, co mě potřebují. Trávím v kuchyni víc času než jiné dny. Asistuji dětem, co jsou rády, že je nechám se zapojit, protože manžel před šabatem do kuchyně nikoho nepustí. Na úklid není čas, aspoň symbolicky vyměníme ručníky a utěrky. Nemělo by se všechno nechat na pátek, každý den se má udělat něco málo. Jenže já v tom zjevně nějak neumím chodit. Ono když jsme na to dva, je to o něčem jiném. Manžel si k vaření pustí muziku, já jsem víc k dispozici dětem, uklízíme spolu, máme čas si hrát nebo se jít projít, když je dýchatelno, občas si pozvou před šabatem kamarády. Obecně je příjemná atmosféra, žádný stres.

Abych to shrnula – mně ten páteční “záběr” určitě stojí za to. Nedržet šabat možná bylo pohodlnější, ale tohle mi připadá přínosnější a prospěšnější ve všech směrech. I tak doufám, že už je to opravdu, ale opravdu naposledy, co jsem na to byla sama .

Foto z jednoho z posledních výletů o šabatu, v červenci 2017. Horní pramen Banias myslím, ale jistá si tím nejsem

Opět v přípravách na šabat, jen já a mí „pomocníci“. Jakub se profesionalizuje v pečení. Jeho pomerančová buchta je tak dobrá, že si nejsem jistá, že se šabatu vůbec dožije. A to všichni jenom ochutnali. Hanča s Matějem se mnou uplácaly chaly a hned po upečení se do nich pustili. Ne do těch dvou pěkných, které čekají na požehnání po kiduši (při zahájení šabatové hostiny). V troubě se zapékají těstoviny na zítra a teď se jdu rychle pustit do masových koulí. Ano, jde nám to spolu fajn, ale variantu, kdy muž vaří a já s dětmi uklízím, pořád preferuji. A těším se, až to tak zase bude! Protože vzhledem k tomu, že se snažím, aby na současnou situaci nedoplácely děti – doplácí na ni dům. Ehm.

Dopoledne jsme byli dvě hodiny v bazénu. Povedlo se nám tam být první, zabrat skvělé sezení, kde pak stejně jen leží věci, protože děti skoro nelezou z vody. A já jsem jim samozřejmě poblíž.

Foto od „centra odpadu“ v naší vesnici. Nemáme popelnice u domů, jak je v Česku zvykem, ale odpad vozíme do místa, kde jsou naskládané popelnice všeho druhu – a které je od domů dál. My to máme asi 3 minuty autem. Potulné kočky jsou nedílnou součástí naší země a ve vesnicích se u centra odpadu často staví kotec, kde mohou odpočívat. O jídlo i vodu též bývá postaráno. Tady mají zrovna návštěvníka. Na to, že nevítaného, byly dost v klidu.

Cítím se líp, asi ty prázdniny dáme . Je to spíš divné, protože v noci mě bolela hlava a spala jsem na houby, přesto mám teď víc energie, než včera touhle dobou. Možná si virus našel jiného hostitele…

Prozíravě jsem také poslala malou do družiny, asi i to pomohlo. Potkaly jsme se až v pět po pohybovém kroužku. David měl od rána u nás kamaráda, což se sice ukázalo jako o mnoho méně náročné, než jsem si představovala, ale na druhou stranu se kluci přesouvali od jedné obrazovky k druhé – wii (čtyřicet let staré), nintendo (co si přivezl kamarád), počítač, telefon. V nejlepším případě obrazovka dronu, ale tomu vydrží baterka sotva půl hodiny. Vůbec se mi to nelíbilo, ale ven do toho horka je nikam tahat nešlo a plavky si kámoš nepřinesl (a ani nevím, jestli bych návštěvu bazénu chtěla riskovat). Aspoň jsem dva mladší vytáhla na nákup, doma konečně srovnala hromadu prádla, vyřídila telefony, dojednala schůzky, zaslala formuláře zdravotní pojišťovně a probrala další tisíce fotek na Davidovu blížící se bar mitzva.

Odpoledne se kluci přece jen hýbali víc – i oni chodí na pohybový kroužek. Dneska měli poslední lekci. V pět David odjel s jiným kamarádem k potoku, kam jsem si původně myslela, že vezmu celou smečku, ale po včerejšku mě ten šílený nápad přešel. Počkáme s tím, až bude manžel k dispozici. I Matějovi se dneska povedl sraz a hned po kroužku se odebral do domu na druhém konci vesnice. Já s Hančou a Jakubem jsme se do poměrně pozdních hodin zdrželi na hřišti, kde byly i další děti, mimo jiné chlapeček od Hanči ze školky. Zatímco se honili po hřišti, my s tatínkem rozebírali výhody a nevýhody škol, kam dochází naši potomci. Jejich holčička ve věku Matěje totiž nestuduje tam, kde máme my kluky, ale jezdí do školy dvakrát takovou vzdálenost – aby se učila v dvojjazyčné škole podporující soužití židů a arabů. Není z naší vesnice zdaleka jediná. Ač pro nás to varianta není, musela jsem uznat, že argumentuje smysluplně. Vlastně si moc přeji, aby jeho vize byly naplěné. Povídali bychom víc, ale Jakub se s prckama nudil a tahal nás domů .

Foto z kempu Hurshat Tal, kde jsme naposledy byli před čtyřmi lety. Aktuálně mají otevřeno a jestli to vydrží, určitě zaskočíme!