Dopoledne nás rozhodil telefon ze sociálky, že doktor pozastavil řízení a chtějí si kluka otestovat sami. Prý aby měli další názor. Byli jsme v šoku, po všem tom úsilí, běhání a výdajích. Ale teď už jsme to vstřebali a vnímáme situaci mnohem optimističtěji.
Manžel s Davidem dali dopoledne větší okruh, kdy hledali marně po benzínkách chladíci kapalinu pro naši Toyotu. Skočili na poštu koupit známky, protože manžel jako každý rok „staromódně“ rozesílá asi dvaceti přátelům novoroční blahopřání – poštou a se známkami 
. Při té příležitosti, když už byli v Karmiel, odvezli do charitativního second handu pět tašek vyřazeného oblečení, co už nějaký pátek zabíraly místo v ložnici.
Zatímco já se snažila v Ikea planneru vytvořit vizi nové šatní skříně, muž se mezi dětským dohadováním a štěbetáním snažil pochopit, jak funguje program, ve kterém se chystá vytvořit video na bar mitzva pro syna. A také uzavřít, jak bude akce vypadat, co se bude jíst a pít, a kolik to bude stát. Aby zvládl ještě v podvečer skok k moři, jak se děti dožadovaly, musel si jít aspoň na hodinu lehnout.
Moře bylo na pláži v Akku nezvykle divoké a místo sezení na židličce a popíjení chlazeného piva, co jsme si tentokrát donesli, jsem byla nucena stát ve vodě a pevně držet za ruku Hanču, kterou děsně bavilo, jak ji vlny vláčí. Giyora se snažil dohledovat, že trojice chlapců pravidelně vystrkuje hlavu z vody. Žádné drama se nekonalo a protože se brzy ukázali kamarádi z vesnice a Hanče se rozpadly plavky a do vody už pak nechtěla, i to pivo jsme si nakonec v sedě vypili. Konec dobrý, všechno dobré.
Teď se muž chystá na zítřejší přípravný výlet na bílou noc v Jeruzalémě. Se studenty si jí dá příští týden. A já taky budu muset leccos nachystat… 
.
