Úspěšně jsem všechny vyprovodila do institucí a zašla si u nás ve vesnici sednout s kamarádkou na pořádně velkou kávičku. Na čtvrt na dvanáct jsem byla napsaná na třídní schůzky Matěje, svého druháka, nejmladšího z kluků. Jeho třídní dobře znám, před šesti lety jí rukama prošel i David, náš prvorozený. Je sama mámou čtyř chlapců a její přístup mně i klukům strašně vyhovuje. Seděli jsme skoro půl hodiny spolu s Matesem nad jeho sebehodnocením. Šťastné smajlíky u většiny z bodů napovídaly, že klučina je sám se sebou nadmíru spokojen a učitelka k tomu neměla výhrady. Že se sem tam v rozčilení nezvládá chovat podle pravidel víme všichni tři. Jediný zamračený ksichtík dlel u věty „jak jsem byl spokojený s výukou přes zoom“. Učitelka dodala, že ona se cítila úplně stejně, a že je moc ráda, že se teď už zase potkávají frontálně. Po schůzce jsem se rozloučila s učitelkou, ale ne s Matějem – ten trval na tom, že se se mnou vrací domů. Výhrady jsem neměla ani já ani třídní, dvě hodiny sem, dvě hodiny tam, čert to vem.
Zajeli jsme spolu na nákup, vyzvednout Hanču ze školky a ten den podruhé do kavárny ve vesnici – na zrmzku.
Venku bylo pětatřicet, čili jsem se zmohla maximálně na odkrytí bazénu na zahradě. Velcí kluci, totiž David a Jakub, vyrazili později odpoledne na aktivitu pro teenagery do klubu a pak na hřiště. Domů přišli, když už jsem uspávala Haničku, ale zvládli se obsloužit sami. Neměli na vybranou ostatně, manžel tu nebyl. Přeposlal mi večer dopis dokladující, že v příštích dvou měsících ho zřejmě uvidíme jestě míň, než jsem původně předpokládala… Mno, bude to rozhodně zajímavé, držte mi palce 
.
Naše maracuja už jede další kolo! Máme pocit, že jsme sotva dojedli plody z toho předchozího :-))
