Právě jsem se vrátila z další oslavy narozenin princezny kamaráda ze školky. Ne že by ve vyšších ročnících už neslavili (naopak, slaví až do konce základky i ve třídě), ale s klukama už na oslavách nemusím trčet 
.
Jen v rychlosti, protože za chvíli je šabat. Je mi hůř než bylo v průběhu týdne. Obvykle k doktorům nechodím, ale jestli se z toho nevyhrabu do neděle, asi mi nic jiného nezbyde… Klika, že manžel dneska nepřijel tak zničený jako minulý týden. Jediné, co jsem zvládla kromě sezení na narozeninách, byl nákup dárku oslavenci. Skočily jsme s princeznou vedle do vesnice do obrovského hračkářství. Hodinu na to jsme parkovaly u domu a po schodech běžel jeden z velkých kluků, s podivným údivoúsměvem ve tváři, zběsile máchal rukama a na něco ukazoval. Stáhla jsem okénko a on ječí: „Rakety, rakety, raketyyyyy, na celou horní Galiei! 
A jo, fakt na modrém nebi kousek nad námi obláček s ocáskem po odstřelu. Blahořečila jsem si, že jsme neměly zaplé rádio, to bych asi pěkně zmatkovala. Sirénu z vedlejší vesnice ani výbuch jsme v zavřeném autě neslyšely, telefon byl ticho… Tohle je jisté úskalí aplikace, co o nebezpečí informuje – když člověk je v místě, kde to nehouká, a pak dojede někam, kde to už dohoukalo, ale bude padat, ví houby… No, hlavně že to dobře dopadlo!
Teď už jen, aby bylo dobře mně. Nařízení nám zatím nezměnili. Na to zřejmě dojde jen v případě, že se někomu něco stane… Rakety prý byly reakcí na zabití vysoce postaveného hizballáhníka v Bejrútu. Jako ano, čekali jsme to. Kéž by takto zpožděná a vlastně mírná reakce znamenala, že na žádnou větší už nemají kapacity…
