Školka se konala. Rakety a drony Hizballáh posílá dál. Vývoj podobný, jako včera – nejdřív blízko hranice, relativně daleko od nás, po poledni už blíž k nám a odpoledne nás už přelétly – do Karmiel a okolí, což je mimo jiné i kluků škola. Také ve městech Tzfat a Nahariya běželi už přes den běželi do krytů. Takhle to máme my na severu s tím příměřím. Ale touha vrátit se do normálního života je silná, tak to zkoušíme. Přichystala jsem pokoje, že se děti vrátí spát do postelí. Kluci nechtějí. Do školy v neděli také nechtějí. Dopoledne, když byla princezna ve školce, jsme s klukama vyrazili vedle do vesnice do obchodu koupit boty. „Nemáme v čem jít do školy“ v jejich případě není planá výmluva. Potřebovali nutně už dva měsíce zpátky, ale pak to zas tolik nutné nebylo 
.
Podle posledních zpráv se vyučování koná od začátku příštího týden víceméně standardně. Až na školní autobusy – doprava vlastní. V neděli má prvorozený být v deset na kontrole sluchu a junior ve dvě se mnou a manželem u psychologa. Čili školu ještě vzdáme, i pokud opravdu bude. Od pondělka se, s pomocí Boží, vrátí do institucí i oni. Manžel půjde normálně do práce a já si zajdu s kamarádkou na kafe. Si tedy maluju . Jinak mě čeká také generální úklid, probrání oblečení, ke kterému se děti příští zimu už nevrátí, návštěva pracovního úřadu, vaření, sázení kytiček a vůbec zahradní práce. Což jsou ostatně samé příjemné věci. Momentálně vypadá lákavě cokoliv, co budu dělat bez smečky za zády. Ale už vidím, jak mi po hodině bude po tom hašteření a bordelení tady smutno. Možná po víc hodinách… Až dnech .
Chystáme se na šabat. Giyora smaží rybu, děti se dívají na film a zobou popcorn. Takový normální pátek. A v oblasti od Rosh HaNikra až po Shvei Zion pod Nahariyí se právě motá dron.
Na fotce rohovník obecný, co jsme vysadili kousek nad zahradou. Přinesl ho jeden ze synů před šesti lety ze školky k svátku TuBišvat, v malém květináči. Letos prvně plodí, tak budeme mít svatojánský chléb na dosah. A ano, můžete si všimnout, že máme krásně!
