Ráno jsem se probrala, mrkla na telefon a ono 9:07. Ne, nenechali mě spát o půl hodiny víc, jak jsem si původně myslela. V noci nám posunuli čas ze druhé na třetí, ehm. A díky tomu šabat začíná také o hodinu později než obvykle – v půl sedmé.
Noc byla klidná – kupodivu skoro všude. Po snídani manžel vyrazil nakoupit a vzal i princeznu. Supermarket máme sedm minut cesty autem a samozřejmě jsou kryty jak na parkovišti tak v samotném obchodě. I tak zatím manželovi povoluji vzít maximálně jedno dítě. Byla řada na juniora, ale ten se akce zavánějící přílišným dobrodružstvím rád vzdal. A dobře udělal, protože stát v arabské humusárně mezi dvěmi velkými lednicemi a slyšet silnou ránu po odstřelu rakety by mu při jeho úzkostech vůbec nepřidalo. S princeznou to nehlo. Holt z toho asi ještě nemá rozum, naštěstí. Ač téma smrti je u ní poslední měsíce nezvykle oblíbené. Zato mně v mamádu s klukama bylo šoufl, protože jsem tušila, že budou někde na cestě… Giyorovi jsem nepsala ani nevolala, bylo mi jasné, že má plné ruce práce, tak jsem se uklidnila až ve chvíli, kdy na zpravodajském serveru uvedli, že po útoku z Libanonu nejsou reportované dopady ani zranění.
Chýlí se nám ke konci polojasný den. Až na ten jeden útok byl zatím klid. Prvorozeného jsem pustila na dětské hřiště kousek od domu. Po té, co si včera vyzkoušeli, že odtamtud k našim dveřím doběhnou za 22 vteřin. Pak se nechal odvézt spolu s kamarády na basketbalové hřiště, kde je, jak jinak, také kryt v těsné blízkosti. Já si obešla třikrát dům. Připomněla jsem si, jak je i těch pár minut venku důležitých – vůně květů citrusů, mišpule přelézající k nám od sousedů, zpěv ptáků, svěží vzduch. Na procházku do louky bylo po nočním vydatném dešti moc bahnivo.
Giyora v neděli a v pondělí vede další kurz přes zoom. Měl dneska odpoledne ještě schůzku s účastníky – za účasti princezny. Děti nebo mimina na klíně, rameni, za krkem, kričící v pozadí, jsou u zoomových schůzek velmi obvyklý doplněk, u mužů možná ještě častější než u žen. Já to obdivuju, neumím si představit, že bych se s prckem v blízkém okolí dokázala soustředit.
Většinu dne jsme trávili doma. Vyklízení šuplíků, aktovek (ano, až teď jsme si vzpomněli). Stavění puzzle, Člověče nezlob se (a taky trochu zlob se…), Monopol, televize. Prvně se princezně postesklo po její posteli, prý by se chtěla vrátit. No že to trvalo, celý měsíc… Nevím nevím, jestli se mi to chce zkoušet. Ač dle statistiky je velká šance, že bychom se vyspaly bez přerušení (spím vedle ní na vysouvací posteli od doby, co se přesunula od nás z ložnice). A jednoho prťouse bych při nejhorším včas určitě dotáhla. Jen nevím, jestli by chlapci souhlasili spát v mamádu sami. Uvidíme 
.
